O poměru vydražitele nemovitosti v knihách pozemkových zapsané a exekučně prodané ku neknihovním věcným právům osob třetích po vydání novely k úlevě soudů.

Napsal Karel Flieder, dvorní rada nejv. soudního a kasačního dvoru.
Východištěm naší úvahy jest předpis § 170., č. 5. ex. ř., vedle cís. nařízení ze dne 1. června 1914, č. 118. ř. z.
Zní: »Edikt dražební musí obsahovati: 5. vyzvání, aby práva k nemovitosti, která by nedopouštěla dražby, ohlášena byla u soudu nejpozději při dražebním roku před počátkem dražby, jinak by na újmu bezelstného vydražitele (v něm. textu: zum Nachteile eines gutgläubigen Erstehers) vzhledem k nemovitosti již nemohla ku platnosti přivedena býti.«
Změna, novelou k úlevě soudů ve znění uvedeného zákonného ustanovení nastalá a v připojení slov »na újmu bezelstného vydražitele« zřejmá, jeví dalekosáhlé účinky ve směru dvojím:
I. jednak ohledně práv, která dražby nedopouštějí, a
II. pak také vzhledem ku právům jiným, hlavně ku služebnostem.
K I. Jak původní řád exekuční, tak i novela mají v č. 5. §u 170. na zřeteli jediné ona práva, která dražby nedopouštějí. Srovnáme-li znění §u 170., č. 5. ex. ř., s obsahem prvého odstavce §u 37. ex. ř.:
»Proti exekuci může také osoba třetí podati odpor, tvrdí-li, že ku předmětu exekucí dotčenému, k části jeho nebo k jednotlivým předmětům příslušenstva nemovitosti do exekuce vzaté má právo, které by nedopouštělo výkonu exekuce«, — 291 —
shledáme, že celé těžiště spočívá ve slovech:
»která by nedopouštěla její dražby« a »které by nedopouštělo výkonu exekuce«.
Již slovné znění nasvědčuje tedy výkladu, že jen ta práva nejdéle do početí dražby mají býti ohlášena, která jsou předmětem odporu osob třetích a tím také předmětem žalob v § 37. ex. ř. uvedených.1
Za práva taková lze pokládati:
a) u věcí nemovitých: vlastnictví, držbu dle § 372. ob. z. obč. (nález sb. G. U. č. 10859 a znění starého dv. dekretu ze dne 29. května 1845, č. 889 sb. z. s.: »Ti, kdož se domnívají, že ve svém držení, vlastnictví aneb jiných právích svých zkráceni byli...«) a služebnost požívání, tuto ale jen potud, pokud exekuce spolu dotýká se výkonu jeho jako při vnucené správě.
Že i služebnost (požívání) může býti právním důvodem odporu (nikoliv však ohlášení dle § 170., č. 5. ex. ř.), vychází nepochybně z motivů vlastní osnovy dle materialií I., na str. 477., kde se výslovně uvádí: »Jestliže žaloba dle § 35. (nynější § 37.) se považuje pouze za opravný prostředek řízení proti vedené exekuci, kterýž však se žalobou vlastnickou neb žalobou o uznání služebnosti atd. není totožným, pak nemůže vzbuditi pochybnosti, že žaloba tato odkazuje se soudu okresnímu a to exekučnímu .. .«;2
b) u věcí movitých — důležito pro nás z důvodu, že při odhadu statku nemovitého má se současně popsati a odhadnouti veškero příslušenství jeho, kteréž jest často pohyblivé (dobytek, zásoby obilí a pod.) a ve skutečnosti se s ním zhusta, nehledě ku jeho pertinenční jakosti, jako s věcí movitou nakládá (§§ 144., odst. 2., 252., 253., 254., odst. 1., a 257. ex. ř., § 121. horního zák. a § 22. odhadního řádu) —: tatáž práva.
Jmenovitě platí to o služebnosti požívání, poněvadž by soudním prodejem movité věci přešla tato prosta závady a břemene na vydražitele, čímž by poživatel ve svých právech zkrácen byl, tak že exekuce v tomto případě se potud omezí, že se zabavení s výhradou tohoto práva vykoná. — 292 —
Sem náleží však dále ještě: právo retenční dle čl. 313. až 315. obch. zák. (motivy dle mat. I., na str. 477.: »Naproti tomu musí takové právo vylučovací též tomu přiznáno býti, kdo snad má předměty dlužníkovy podle práva retenčního jemu po zákonu příslušícího v držení a provedením exekuce by mu bráněno bylo provésti právo retenční«; právo na vrácení určité věci z kontraktu reálního (depositum, commodatum) a právo dětí na příjmy ze jmění otci dle § 150. ob. z. obč. k požívání ponechaného (nález ve sb. G. U. č. 11113).
Základem odporu nemohou býti: obligační nárok z koupě, odkazu, nájmu aneb nárok podle zákona odpůrčího, který není rázu věcného.3
K žalobě neopravňuje dále právo zástavní neb popřední k svrškům, jichž odporující ve své držbě nemá (§ 258. ex. ř.) a spoluvlastnictví zabavené věci, leč by zabavení, případně dražba i tohoto spoluvlastnictví se týkala.4
Získavše sobě takto základ ku dalšímu budování, můžeme přistoupiti ku jádru věci.
Naskýtá se nám dvojí možnost:
a) vyzvání v § 170. č. 5. ex. ř. naznačeného bylo si povšimnuto a práva, nedopouštějící dražby, byla nejpozději při dražebním roku před počátkem dražby ohlášena;
b) ohlášky bylo opominuto.
K a) V případě takovém novela k úlevě soudů na dosavadním právním stavu ničeho n e pozměnila. Poněvadž v tom směru žádných závažných pochybností nebylo — jaký obsah má přihláška taková míti, má-li ji sprovázeti žaloba na dosavadního vlastníka, vztažně vydražitele o uznání příslušného práva a má-li současně navrhovati odložení dražebního řízení, o tom se judikatura a literatura (viz mé pojednání a Neumannův komentář k exek. řádu, 2. vyd., na str. 527. a násl.) zevrubně vyslovily — nepokládám za vhodno, bych otázky sem spadající znovu probíral a tím známé věci opakoval.5 — 293 —
K b) Bylo-li ohlášení opomenuto, tu nastala dle bývalého práva vůči vydražiteli — a jen vůči němu, nikoliv oproti dosavadnímu knih. držiteli, kterýž v rámci nejvyššího podání zůstává práv a zavazen — z pravidla úplná prekluse dosavadních práv, tedy obyčejně vlastníka ať knihovního, ať naturálního. Nezáleželo na tom, byl-li vydražitel poctivým, totiž aby neznal odporujícího vlastnického práva osoby třetí čili nic. I nepoctivý (obmyslný) vydražitel nabyl (až na jedinou výjimku) nemovitosti příklepem s konečnou platností.
Poctivost vydražitele mohla dle dřívějšího předpisu jen tehdy míti rozhodný význam, kdyby se při řízení dražebním nebylo šetřilo předpisů v exek. řádu v příčině té daných, zejména kdyby dražební edikt nebyl veřejně oznámen neb neobsahoval vyzvání v § 170., odst. 5., předepsané v příčině ohlášení odporujících práv, kdyby dražební rok nebyl v poz. knize poznamenán a pod. Tu ovšem nabyl by jen poctivý vydražitel vlastnictví vydražené nemovitosti a to důvěrou v knihy veřejné,6 jestli-že ovšem příklep nabyl moci práva.
Nepoctivost nebyla tudíž vydražiteli na újmu, leč by se byl dopustil klamu, lsti neb podvodu vůči osobě třetí, kteréž odporující nároky příslušely, tak příkladmo, když vydražitel sám neb za jeho pomoci a vlivu někdo jiný onu osobu od dostavení se ku dražebnímu roku odvrátil, o termínu falešně zpravil a pod.
Jinak se mají věci dle práva nového!
Zásada ex. řádem zavedená, že zánik knihovního práva exekuční dražbou působí bezvýjimečně proti vydražiteli a proti každému pozdějšímu nabyvateli, byla novelou opuštěna a nastal tím návrat k onomu právnímu stavu, který ohledně věcí movitých v § 367. ob. z. obč. a v § 269. ex. ř. výrazu došel, že se ochrana před žalobou vindikační poskytuje pouze a jediné poctivému či beze lstnému vydražiteli.7 Tím odstraněn — 294 —
dosavadní rozdíl mezi účinky exek. dražby ohledně věcí movitých a nemovitých. Při nemovitostech stupňuje se arciť ochrana vydražitele ještě důvěrou v knihy veřejné.
Tam, kde důvěra v knihy veřejné vydražiteli poctivému neprospívá — to jest v případech, ve kterých totiž právo v knihách k rukoum převodce zapsané tomu hned z původu, tedy nikdy nenáleželo (na př. když knihovní předchůdce zapsán byl na základě padělané listiny neb na oko, neb na základě převodu neplatného) — a kde nabyvatel jen v mezích ustanovení §§ 61. a násl. knih. zák. chráněn jest, možno se vždy ještě bezelstnému vydražiteli dovolávati ustanovení § 170., č. 5. ex. ř. (i v novém znění).
Autorita úřadu dražbu vykonávajícího ovšem novelou posílena nebyla. Zájmy všeobecnosti obětovány zájmům jednotlivců.8 — 295 —
Není zde na místě rozvinovati a vykládati pojem a význam bonae a malae fidei, o čemž již tolik psáno bylo.
Základem pro rozeznávání takového stavu jsou předpisy §§ 326., 368. a 1493. ob. z. obč. Ve směru tom poukazuji na důkladnou úvahu velmistra Randy v jeho díle Právo vlastnické, vyd. 5., na str. 92., 105., 170., 171. a 178.
Dle §§ 326., 368., 468. a 527. ob. z. obč. sluší za to míti, že nelze uznávati důvěry v knihy veřejné, záležející v nezaviněné neznalosti, že knihovní stav nesrovnává se stavem právním, jestliže nabyvatel obyčejnou opatrností dověděti se mohl, že knihovní stav s pravdou se nesrovnává.
S tímto pojmem důvěry soudní praxe se však nespokojila; ukládala nabyvateli další povinnosti, které použití výhody § 1500. ob. z. obč. dosti ztěžovalo.
Důkazem přečetné nálezy nejv. soudu, uveřejněné v Manzově vydání ob. z. obč. u § 1500. a v Stubenrauchově komentáři. — 296 —
Tím účinek onoho zákonného ustanovení byl valně seslaben.
K významu § 1500. ob. z. obč. nejlépe přimykají se důvody nálezu z 28. března 1901, č. 2959 (Jur. Blätter ex 1901, na str. 405.): Důvěru v knihy veřejné v § 1500. uznávanou jen tenkráte za vyloučenu pokládati sluší, když jsou tu zřejmé (offenkundige) skutečnosti, které knihovnímu stavu odporují a které dle svého rázu u nabyvatele pochybnosti vzbuditi mohly a měly, že knihovní stav se skutečnými poměry držebnostními nesouhlasí, tak že jsou způsobilými, aby bezelstnost nabyvatelova byla vyloučena.9
K tomu se hodí, co Bruns praví o obmyslnosti: Unredlich ist, wer aut scit, aut scire debet. — 337 —
Právnické Jednoty Moravské v Brně
Číslo 8.
Rok 1915.
Bezelstnost a obmyslnost nabyvatelova posuzuje se dle oné doby, kdy právní jednání bylo uzavřeno a nikoliv dle času, kdy se knihovním vlastníkem stal. O tom přesvědčivé důvody nálezu uveřejněny v příloze »Věstníka« pod č. ř. 583, řada nová.10
Při exekuční dražbě rozhoduje jediné příklep, neb již tím stal se vydražitel vlastníkem (§§ 156. a 237. ex. ř., tak i Randa 1. c. na str. 163). V tomto směru rovná se dražbě předražek (Überbot, §§ 195.—199. ex. ř.), jakož i převzetí statku třetí osobou dle § 200., č. 1. ex. ř.
Žaloba na vydražitele podaná musí dokazovati jeho obmyslnost (§ 328. ob. z. obč.), a pokud opírá se o právo vlastnické — což jest úkazem pravidelným — musí nabytí přirozeného (naturálního) vlastnictví tvrditi a dokazovati.
Jen při původním způsobu nabývacím — pod tímto vyrozumívá se také inaedifikace a vydržení — nabývá se vlastnictví k nemovitým věcem, aniž třeba zápisu práva vlastnického do veřejných knih.
Naturální vlastnictví jeví věcný účinek a nevyhledává se k jeho nabytí knihovního zápisu.
Žaloba, která se domáhá uznání platnosti kupní (směnné) smlouvy o statek nemovitý, dodržení její a odevzdání koupené (směněné) nemovitosti do vlastnictví žalobcova, není rázu věcného, má za předmět pouze plnění osobního závazku na se vzatého a není proto nárok takový — 338 —
právem, které by nedopouštělo výkonu exekuce, tento nespadá pod ustanovení § 170., čís. 5 ex. ř. a nemůže s úspěchem proti vydražiteli býti uplatňován. Te jest nyní již communis opinio.11
II. Než novela k úlevě soudů v život vstoupila, náležela otázka, jaký osud sdílejí neknihovní věcná práva, jako služebnosti (zde hlavně domovní a polní) a reální břemena, k nemovitosti v exekuční dražbě prodané se vztahující, pominou-li vůbec, neb trvají-li za jistých okolností dále, k obtížným právním záhadám. Náhledy byly různé. Převládal názor,12 že tato neknihovní práva — i pokud k nim nevztahuje se předpis § 170., čís. 5. ex. ř. — exekuční dražbou naprosto zanikají. Důvody pro to byly čerpány z řádu exekučního a vyznívaly v krátkosti asi takto:
Není-li k návrhu soudcem s přivolením oprávněného ustanoveno něco jiného, tedy služebnosti, výměnky a jiná věcná břemena, která mají přednost před právem věřitele vymáhajícího, aby byl uspokojen, nebo před jeho právem zástavním, musí od vydražitele býti přejaty bez započtení do podání nejvyššího; břemena však taková, která jdou za věřitelem vymáhajícím, musí jen potud býti přejata, pokud podle svého pořadí naleznou úhradu v podstatě rozdělované (§§ 146., č. 5, 150., odst. 1. a 152. ex. ř.)
Výjimkou jsou jen ony služebnosti a břemena, která již ze zákona sama (»von rechts\vegen«) na vydražitele přecházejí, jako povinnosti patronátní, břemena členství ve vodních družstvech dle § 23. zákona z 30. května 1869, č. 93. ř. z., závazky z melioračních zápůjček dle § 5., odst. 2. zákona z 6. července 1896, č. 144. ř. z. a služebnosti cesty nezbytné ve smyslu §§ 18. a 20. zákona ze dne 7. července 1896. č. 140. ř. z. (čl. XIV. úvoz. z. k ex. ř. a § 21. odst. 4. odhadního řádu) a dále — což ostatně samo sebou se rozumí —ony služebnosti, třeba i neknihovní, — 339 —
které snad dle schválených dražebních podmínek, přejímá vydražitel bez započtení na nejvyšší podání.
Jiných závad vydražitel nepřejímá, jmenovitě ne těch, které dle svého knihovního pořadí nedošly úhrady v podstatě rozdělované. Tím méně jest na něm převzíti závady neknihovní, poněvadž jinak by tyto byly beze všeho právního důvodu ve výhodě proti břemenům knihovně zajištěným a poněvadž neknihovně oprávněnému by ještě za to se premie dostávala, že svého práva soudně neuplatnil a knihovně zjistiti nedal. Vigilantibus jura!
Měřítkem a základnou pro převzetí závad a břemen vydražitelem jest rozvrhové usnesení ve spojení s dražebními podmínkami.
Účinky exek. řádu jevily se ovšem jen se zřetelem na nepoctivého (obmyslného) vydražitele, neboť poctivý (bezelstný) vydražitel byl chráněn předpisem § 1500. ob. z. obč., který nepochybně i při nabytí práva vlastnického exek. dražbou (příklepem) platil (viz nálezy sb. GUW. pod číslem 7957 a v »Právníku« z roku 1894. na str. 760), poněvadž dražba patří k odvozeným způsobům nabývacím a nikoliv k původním13 (mylně Neumann na str. 528).
A nyní nastává otázka, jakou změnu ve směru právě pojednávaném přinesla novela ?
Nutno vlastně říci, že se novela takovými břemeny (služebnosti polní a domovní, výměnky a jiná reální břemena) vůbec nezabývá a že se k nim naprosto netáhne. A přece dle mínění mého, opírajícího se také částečně o projev soudu nejvyššího, nemůže obsah novely zůstati bez účinku na další trvání těchto práv.
Tam, kde vydražiteli možno jest se dovolávati ochrany v § 1500. ob. z. obč. stanovené — a to lze říci jen ohledně nabyvatele poctivého — zůstává při dosavadním právním stavu. Neknihovní břemena pak zanikají.
A nepoctivý vydražitel? Ten dle novely není chráněn ani před vlastnickými nároky osob třetích, tedy ani ne tam, kde jedná se o vlastní podstatu nabytého předmětu, o vydražený předmět sám, z čehož (argumentům a majoři ad minus) nutno dovozovati, že tím spíše jest mu převzíti bez srážky z nejvyššího podání i služebnosti a jiná břemena, arciť třetími osobami již v době dražby platně nabytá, kteréžto zásady neohrožují přece jeho právo vlastnické v základě, spíše jen je do jisté míry omezují. —
Se zřetelem k tomu, co shora bylo již vyloženo, může se tedy jen jednati o práva soukromá vydržením nabytá, vždyť jen tato ohledně nemovitostí v pozemkových knihách zapsaných existují i bez vkladu knihovního. Zpravidla tu tedy běží pouze o služebnosti polní a domovní, které se za obyčejné opatrnosti vydražitele s poměry místními obeznalého snadno postřehnouti dají.
Věcná práva na věcech nemovitých do knih pozemkových zapsaných nabývají se — mimo vydržení — pouze a jediné knihovním zápisem (§§ 431., 451., 481. ob. z. obč., §§ 88., 98., 134., 148. a 320. ex. ř., §§ 13.—18. a 46. násl. zákona ze dne 19. května 1874, č. 70. ř. z.) o zakládání knih železničních a j. v.) takže nový nabyvatel práv a břemen z knih nezřejmých dle § 443. ob. z. obč. přejímati není povinen. To platí i o služebnostech každému zjevných, dokud jich oprávněný vydržením nenabyl.14 Očividnost není sama o sobě ani právním důvodem, ani způsobem nabývacím.
Nejvyšší soudní dvůr ve svém nálezu ze dne 8. června 1915, č. j Rv VIII 150/15 / 1 15 projevil ve směru zde projednávaném náhled, že obmyslný vydražitel vzhledem k předpisu § 170., č. 5. ex. ř., a to dedukcí a majoři ad minus neknihovní služebnosti sice převzíti jest povinen, učinil však současně při tom tu důležitou výhradu, že takové převzetí jen v mezích § 150., odst. 1. ex. ř. nastane, při čemž ve smyslu § 216., č. 4. ex. ř. rozhoduje na místě knihovního pořadí doba, kdy nastal prokázaný úkon právo zakládající, tedy kdy skončeno bylo vydržení.16
S tímto zúžením prvotně projevené zásady, která by tím vlastně ztrácela ceny, nemohu souhlasiti. Důvody mé — 341
jsou tyto: Jsme-li odkázáni na ustanovení § 150., odst. 1. ex. ř., musíme si je představiti tak, jak je byl vyložil nej vyšší soud ve svém v plenární schůzi přijatém dobrozdání ze dne 13. a 16. května 1902, praes. č. 271/1 (ve Věstníku minist. sprav, z r. 1902, na straně 155. a 156.)
Dle toho přejímá vydražitel jen ony služebnosti, výměnky a břemena bez započtení na nej vyšší podání, která předcházejí všem zástavním věřitelům, která by tedy za všech okolností došla ne-li úplné, alespoň značné úhrady; ony závady však, které předcházejí prvému vymáhajícímu věřiteli — vždyť on prvým zástavním věřitelem býti nemusí — jen pak, nejsou-li tím poškozeni předcházející zástavní věřitelé.
Poněvadž bezmála na každé nemovitosti váznou zástavní práva z dávných dob, bylo by tudíž na oprávněném provésti vůči vydražiteli velenesnadný důkaz, že ona závada byla vydržena v době před nabytím prvého práva zástavního, neb alespoň v době před nabytím práva zástavního vymáhajícího věřitele vlastně jeho práva na uspokojení (Befriedigungsrecht). Podařil-li by se důkaz ten, že by jeho vydržené právo bylo došlo pojištění sice před prvým vymáhajícím věřitelem, avšak za jinými předchozími právy zástavními, pak by mu náleželo ještě dále dokázati, že převzetí jeho závady vydražitelem by nebylo mělo neblahého účinku na práva těchto předcházejících věřitelů. Důkaz ten se bud vůbec provésti nedá, neb aspoň jen s velkými obtížemi, poněvadž z pozdějšího stavu (ex post) nelze souditi, jak by se byly při dražbě poměry utvářily. To jest stránka jedna, skutková a důkazní, která pro můj názor svědčí. Než jděme ještě dále! Má-li vydražitel převzíti nějaká břemena bez započtení na nejvyšší podání, musí tomu předem zjednán býti základ.
Musilo takové břemeno při odhadu vzato býti v úvahu, býti odhadnuto a odhad musí zřejmě vysloviti, jakou hodnotu má nemovitost, když zachovávají se na ní váznoucí služebnosti, výměnky a jiná věcná břemena, jakož i jakou hodnotu má bez těchto břemen (§ 144., odst. 2. ex. ř. a § 21. odh. ř.)
Při zachování těchto závad objevuje se výsledek odhadu jiným než naopak, a dle takto vyšetřené odhadní hodnoty řídí se i ustanovení nejmenšího podání (§§ 146. č. 3 a 151. ex. ř.) Vydražitel tudíž, čině podání, bral již zřetel na to, které závady beze srážky přejímá.
Ustanovení § 150., odst. 1. ex. ř., které mělo na zřeteli jediné knihovně zjištěné závady, nežije život ojedinělý, jest jen článkem celé řady ustanovení k ex. dražbě se — 342 —
táhnoucích a lze ho užiti jen ve spojení s ostatními. To se však dávno po příklepu provésti nedá.
Musí-li vydražitel obmyslný dáti sobě líbiti, že uplatňuje se proti němu vlastnické právo k vydražené nemovitosti a musí-li neknihovnímu vlastníku dokonce postoupiti vydraženou nemovitost neb její část — jest to kruté, zvláště zaplatil-li již nejvyšší podání —, pak dojista jest méně příkrým, bolestným a choulostivým, žádati na něm, by převzal bez započtení služebnosti a jiné závady, o jichž existenci buď věděl aneb věděti měl. Přijímá je tudíž bez omezení § 150., odst. 1. exek. řádu a bezvýminečně.
Při tom bych pí dovolil poznamenati, že dle mých zkušeností nejvyšší soud pokud možno řešení této choulostivé otázky na vedlejší kolej posunuje. Tam kde vydražitel při dražbě o existenci takové závady (nejčastěji služebnosti) byl zpraven, kde vzal to na vědomí a po příklepu jistý čas služebnost tu trpěl, výkladem § 863. ob. z. obč. řeší právní poměr vydražitele k oprávněnému tak, že onen mlčky další trvání oné služebnosti uznal.
Z nejnovějších nálezů nejv. soudu — starší jsem již ve svém pojednání v »Právníku« citoval — uvádím rozh. ze dne 9. září 1915, Rv V 2013/14 / 1 dosud nikde neuveřejněné,17 kde uznáno, že vydražiteli s poukazem na mlčky uzavřenou smlouvu neknihovní služebnost převzíti jest.
V Tyrolích a Vorarlberku s ohledem na zvláštní poměry alpské není třeba služebnosti cesty a služebnosti vodovodní, které se jeví služebnostmi polními, pokud zakládají se na vydržení, zapisovati do knihy pozemkové a ku právům takovým nevztahuje se předpis § 1500. ob. z. obč. (čl. I. zákona ze dne 18. března 1897, č. 77 ř. z.) Přejímá je tudíž exekuční vydražitel v každém případě, ať je bonae vel malae fidei. Zbývá ještě zmíniti se o tom, jak účinkuje novela na vydržení, které do příklepu nebylo ještě dokonáno, a o tom zdali ve vydržení (vlastně jen v držbě) možno oproti vydražiteli pokračovati a pak je uplatňovati.
Jednal-li vydražitel v důvěře ve knihy veřejné (bezelstně), chrání jej důvěra netoliko proti dokonanému, nýbrž, i proti započatému vydržení a promlčení (argumentům a majoři ad minus); vždyť ničí se převodem (příklepem) i vydržení již dokonané.16) Pro opačný názor uvádí se znění — 343 —
§ 1497. ob. z. obč., který neuvádí mezi přerušovacími důvody takový převod. Nález uveřejněný ve sbírce GUW. nová řada, sv. 11. pod č. 4356. mluví pro názor prvější.
Jednal-li nabyvatel obmyslně, pak sluší míti za to, že měl možnost držbě další přítrž učiniti a tím vydržení zameziti. Neuěinil-li tak a vydržení se dokoná, jde vše na jeho účet.
Ovšem přiznati dlužno, že někdy, kde k vydržení schází po příklepu jen nepatrný již čas, i největší obezřetnost mine se účinkem. Než případů takových bude jen po řídku a každý vydražitel musí s takovými nahodilostmi účtovati. Dosud žádného z nich nezdržely od súčastnění se dražby.
Doufejme, že nej vyšší soud, kterému nelze upři ti uznáuí, že v poslední době velmi četnými judikáty ze všech oborů právních přispěl k jednotnosti judikatury, v blízké době i k této otázce přihlédne nálezem, který do knihy judikátů zanese!

Pozn. zasíl. Připomínám, že jsem o látce této pojednal v Právníku z r. 1901, na str. 585. a 621. násl., takže na úvahu svou potud poukazuji, pokud nestala se novelou o úlevě soudů bezpředmětnou. Proto jen se vši úsečností opakuji zde to, co slouží k porozumění látky novelou pozměněné.
Žaloba dle § 37. ex. ř. směřuje ke zrušení exekuce vůbec neb do části a má tudíž žalobní prosba jen na zrušení (obmezení) zníti. V praxi však přečasto shledáváme, že se spojuje s touto prosbou návrh, vlastně jen prejudicialní: na uznání práva vlastnického a pod. Proti lomu čelí poznámka vládní osnovy.
Abych se neopakoval, musím i tu ohledně podrobnost? a odchylujících se mínění poukázati na své shora naznačené pojednání.
Kterak se provádí exekuce na spoluvlastnictví věci movité, o tom nás poučuje nález uvěř. v příloze Věstníku pod č. 1068, řada nová, zanesený do repertoria pod č. 200. Proti tomu se vší rozhodností Neumannův komentář na str. 726. Že za jistých okolností i spoluvlastnictví, ba i spoludržba může opravňovati k žalobě vedle § 37. ex. ř., nejvyšší soud ve svém nálezu uvěř. v úřední sbírce pod č. 1317, řada nová, výslovně projevil.
Ostatně i nejsprávnější postup toho, kdo při dražebním řízení svá práva uplatňuje, neslibuje z pravidla značných výsledků. Musíme přece míti. na zřeteli, že vítěznému žalobci připadne při vindikaci ať nemovitost celá,, ať její část dluhy a břemeny zatížená. I kdyby se za to míti mohlo, že by pak žalobce vůči hypotekárním věřitelům vznesl žaloby na výmaz jejich práv, oproti těm, kteří smluvních (konvencionalních) práv bezelstně (bona fide) nabyli a proti kterým žaloba dle § 61. a násl. knih. zák. je nepřípustná, dojista účinku nedosáhne. Nemovitost břemeny zatížená, ba předlužená málo mu prospěje.
Tak sám Randa v Právníku z r. 1901, na str. 657., kde vysvětluje poznámku 12., a na str. 104. svého díla Právo vlastnické, vyd. 5., vykládaje v polemice se mnou, že se o otázce naší ex professo vyjádřil na str. 172., a připouštěje, že nepřesné znění oné poznámky můj mylný výklad mohlo způsobiti.
Vysvětlivky ministerstva sprav, k § 170. č. 5. změnu nastalou takto odůvodňují: Die neue dem Privatrechte angehörende Vorschrift soli eine grundlose Härte des geltenden Rechtes beseitigen. Nach dem bisherigen Wortlaute des § 170, Z. 5, hätte auch jener Ersteher, dem bekannt war oder der aus den Umständen wissen mußte, daß die Liegenschaft nicht im Eigentum des Verpflichteten stand, oder daß Dritten gehörige Liegenschaft steile in die Versteigerung einbezogen wurden, gegenüber den nicht rechtzeitig angemeldeten Ansprüchen der wahren Berechtigten geschützt werden müssen. Der Unredliche hat aber auch nach anerkannten Rechtsgrundsätzen, auch wenn er sich aui den Grundbuchsstand berufen kann, keinen Anspruch auf Schutz. Die alte Bestimmung war auch deshalb gefährlich, weil in manchen Gebieten die Grundbücher nicht völlig richtig sind und keine Gewähr dafür geboten werden kann, daß der wirklich Berechfigte von dem Versteigerungsverfahren Kenntnis erhalt und seine Rechte durch Widerspruch wahren kann.Gemaß dem neuen Gesetze werden die Rechte der wahren Eigentümer nunmehr gegenüber dem bosgläubigen oder aus grober Fahrlässigkeit gutgläubigen Ersteher auch dann durchgesetzt werden können, wenn sie vorher nicht angemeldet wurden. Dementsprechend muß auch die Nachricht im Edikt erganzt werden. Wer gemaß § 170, Z. 5, E. O. gegen die Versteigerung Widerspruch erhebt, muß seine Rechte mit der Klage gemaß § 37 E.-O. geltend machen, wenn er gemaß § 42, Z. 5 E.-O., eine Autschiebung des Versteigerungsverfahrens eiwirken will.K tomu dodávám: Dle mých zkušeností u nejv. soudu nabytých daly ku vzpomenuté změně podnět zvláštní poměry v Haliči a také v Bukovině panující. Venkovský lid tamější, duševně dosud nevyspělý a namnoze čtení a písma neznalý, nepoužívá dosud dobrodiní knih pozemkových tak, jak by si bylo přáti. Namnoze se spokojuje s ústními smlouvami, nedbaje toho, by právní stav s knihovním souhlasil. Tím vysvětluje se neobyčejná různost obou. Nemovitost ať celá, ať dílce její zůstávají po celou řadu let ve faktickém držení osob, které knihovně nejsou za vlastníky zapsány. Toho používají nesvědomití lichváři, kteří buď za babku kupují od knihovních vlastníků (držitelů) ony nemovitosti, neb přičiní se o exekuční dražbu, jejíž povolení, ba i provedení neknihovní vlastníci nechávají nepovšimnuto. Teprve pak, když vydražitel je deložuje, docházejí k poznání všeho, co se stalo. Odpomoc byla nesnadná. Těmto zlořádům a nepřístojnostem chtěla novela učiniti přítrž aspoň částečnou.
Proti tomu a proti rehabilitaci bezelstnosti horlí Kornitzer v Ger.Ztg. z r. 1915, na str. 33., pod názvem: »Der gute und der bose Glaube«, z kteréhož pojednání vyjímáme tyto myšlenky: »... Und ein solch eminent allgemeines Interesse fordert, daß der Erwerb eines Reales im Wege der Zwangsversteigerung niemals wegen eines Privatrechtes rückgängig gemacht werden könne. So wie dies, wenn auch nur für den Fall des »bösen Glaubens« des Erstehers, möglich ist, ist die Zwangsgewalt des Staates geschwächt, der Erfolg des Zwangsversteigerung gefährdet. Der Erwerb im Wege der Zwangsversteigerung ist eben kein rechtsgeschäftlicher Erwerb. Beim rechtsgeschäftlichen Erwerb von einem Nichteigentümer ist es beinahe selbstverständlich, daß der Eigentümer sein Eigentumsrecht nicht verlieren kann. Bevor man den Erwerb schützt, muß man das Eigentum schützen. Bei der Zwangsversteigerung steht aber nicht so sehr der Erwerb, ais vielmehr die Veräußerung im Vordergrunde. Die Zwangsversteigerung ist dazu da, das mit Beschlag belegte Reále an Mann zu bringen. Um dies zu erzielen, muß eher der Erwerber ais der Eigentümer geschützt werden. Das allgemeine Interesse fordert eine möglichst starke Beteiligung an der Zwangsversteigerung. Wenn aber der Erwerb abhängig gemacht wird von einem Nichtwissen, Nichtwissenkönnen oder Nichtwissenmüssen, dann ist dies mehr ein Abschreckungsais Anlockungsmittel für die Kauflustigen, insbesondere wenn man bedenkt, wie arbitrar die Feststellung und Beurteilung solcher subjektiven Momente erfolgt und erfolgen muß. Zu dem ist es den meisten der Kauflustigen auch gar nicht möglich, sich zu vergewissern, daß das Reále rechtmäßiges Eigentum des Verpflichteten ist. . . . Beim rechtsgeschäftlichen Verkehr sir.d strengere Anforderungen gerechtfertigt. Mit dem Kaufe befriedigt der Käufer sein Bedürfnis und es entspricht daher der Sachlage, dem Käufer, wenn er einen definitiven Erwerb machen will, die Pflicht aufzuerlegen, zu prüfen, ob die Voraussetzungen für einen solchen vorliegen. Anders jedoch bei der Zwangsversteigerung. Durch sie wird primär das allgemeine Interesse an der zwangsweisen Rechtsdurchsetzung befriedigt. . . . Das allgemeine Interesse wird in folge schwächerer Beteiligung an der Zwangsversteigerung geschädigt und der Einzelne in seinem Eigentumsrechte doch nicht geschützt. Hieran zeigt sich am besten, daß die Verwendung des »guten« und »bösen Glauben« dort, wo allgemeine Interesse im Spiele sind, nichts taugt . . .«K tomu možno podotknouti, že zákonodárství nemůže jen hleděti k abstraktním právním zásadám, že spíše musí při upravení zákonů míti také na zřeteli zvláštní poměry a potřeby obyvatelstva, jinak by svým účelům nesloužilo a tomuto neprospělo.
Ve svém pojednání uvedl jsem taktéž více příkladů a případů, kdy lze nabyvatele prohlásiti za bezelstného neb obmyslného. Jest to quaestio facti.
Při právních jednáních mimo dražbu (při kupní smlouvě a pod.) jest otázka ta sporná. Dle Randy tamtéž (na str. 171.), Exnera (na str. 109. a 110. jeho díla «Hypothekarrecht«), Krainze-Ehrenzweiga, 4. vyd., dílu 2., na str. 445. a nálezu staršího (sbírky GUW. č. 14285) rozhodna jest doba podání knihovní žádosti. S nálezem shora v textu uvedeným polemisuje Schauer v Ger-Ztg. z r. 1903, č. 47.
Při výkonu spravedlnosti setkáváme se v tomto směru nezřídka s pochybenými žalobními prosbami, lnspektorská konference v r. 1909, které jsem se též súčastnil, odporučovala tuto formuli žalobní prosby: Žalovaný jest povinen, aby kupní smlouvu dne . . . . . . uzavřenou se zněním (tu se obsah smlouvy uvede) dodržel, kupní předmět (proti zaplacení kupní ceny, případně proti propůjčení knihovního práva zástavního a pod. — řídí se protizávazky kupujícího —) žalobci odevzdal a vklad práva vlastnického na nemovitost pro žalobce připustil, vše do . . . (dle ujednané lhůty) pod exekucí.Tím ovšem odpadá tak často a bezúčelně žalobou vymáhaná povinnost žalovaného k vyhotovení a podepsání smlouvy. Rozsudek sám vše nahrazuje.
Opačné mínění moje oním článkem hájené zůstalo v menšině a nedovedlo raziti si cestu ani v rozhodnutích nejv. soudu. Se mnou souhlasil Sturm v Ger.-Ztg. z r. 1897, na str. 273. Proti nám oběma vyzněl také nález nejvyššího soudu ze dne 2. října 1912, č. j. Rv V 2274/12 (dosud pokud známo neuveřejněný) před novelou vydaný.
Tak i společná konference dle materiálií 2 sv. na str. 659 («Nabytí dražbou přibližuje se původním způsobům nabývacím«) a moje pojednání, kde jsem podstatu soudní dražby vyložil. K tomu §§ 249., 264., 270. a 281. ex. ř. a § 367. ob. z. obč.)
O tom bližší moje pojednání 1. c. na str. 596.
O něco starší rozhodnutí ze dne 26. května 1915, č. j. Rv VI 109/ / 1 (oboje dosud neuveřejněná)Pozn. red. První uveřejňujeme v dnešním čísle. stojí na stanovisku, že neknihoví služebnosti a břemena exekuční dražbou vůbec zanikají.
Úmyslně a k vůli přesnosti zde uvádím rozhodující věty onoho rozhodnuti v něm. textu: »Nur Derjenige, der im guten Glauben handelt, braucht sich die ersessene, nicht verbücherte Servitut nicht gefallen zu lassen. Die Anwendung dieser Bestimmung a contrario auf den Fall der Versteigerung muß in Ansehung eines bösgläubigen Erstehers lediglich aus dem Grunde, weil die Rechtslage des außerbücherlich Berechtigten — abgesehen von durch Spezialgesetze normierten Fällen — im Falle der Zwangsversteigerung nicht günstiger sein kann, ais jene des bücherlich Berechtigten, eine Beschränkung erleiden in der aus diesem Grunde not i gen analogen Anwendung des § 150, Abs. 1, E.-O., wobei nach § 216, Z. 4 E.-O. statt der bügerlichen Rangordnung der Zeitpunkt des nachgewiesenen Begründungaktes maßgebend ist.
Pozn. red. Uveřejňujeme je v tomto čísle.

Citace:

FLIEDER, Karel. O poměru vydražitele nemovitosti v knihách pozemkových zapsané a exekučně prodané ku neknihovním věcným právům osob třetích po vydání novely k úlevě soudů.. Zprávy Právnické Jednoty moravské v Brně. Brno: Nákladem Právnické jednoty moravské , 1915, svazek/ročník 24, číslo/sešit 8, s. 308-314, 355-361.