Dr. Adolf Kindermann: Das landesfürstliche Ernennungsrecht.

Verlag Ambr. Opitz. Warnsdorf. 8°, str. 515. 70 Kč. — Autor, docent litoměřického biskupského semináře, podává obsáhlou monografii o zeměpanském právu jmenovacím. Již úvodem podotýká, jak nesnadným jest badání v tomto oboru, když církev a zejména státy nerady uveřejňují oficielní akta o nominacích biskupů.
V prvním díle své práce zabývá se autor právní (dogmatickou) stránkou práva jmenovacího. Uvedené právo definuje celkem ve shodě s kanonistou Ottavianim, jako právo panovníkovi církví poskytnuté, označovali papeži vhodné kandidáty pro obsazení uprázdněných biskupství. K tomu ještě zdůrazňuje Kindermann, že obsazování úřadu církevního se dělí na tři akty: označení osoby (designatio personae), udělení titulu právního (concessio tiluli) a immissio neboli introductio in possessionem. Kindermann zde zdůrazňuje, že panovnické právo jmenovací se může vztahovati, jako vůbec jakýkoliv vliv laiků při obsazování úřadu církevního, jen na designování resp. presentování osoby. Ostatní složky aktu obsazování úřadu mohou dle práva církve římskokatolické býti vykonávány jen vrchností církevní, především papežem. Není tedy uvedené právo dle práva církevního oprávněním obsazovati úřady církevní. V podrobnostech jest právo jmenovací dle Kindermanna založeno na privilegiu, jež poskytuje papež jen katolickým panovníkům resp. hlavám státu osobně. Privilegium není právně protihodnotou za hmotné dotování biskupství ze státních prostředků.
Po stručném nástinu obvyklého výkonu panovnického práva jmenovacího přichází Kindermann k právnímu posouzení panovnického práva jmenovacího. Zde ohraničuje tento pojem proti právu exklusivy a právu prohlásiti »nihil obstát«. První právo jest oprávněním hlavy resp. vlády státní, podati veto proti kandidátu biskupství; bývalo udíleno v dřívějších dobách kurií nekatolickým hlavám států. Druhé právo, hojně poskytované v moderních konkordátech vládám států, jest svým rázem slabším negativním vlivem na obsazování biskupství a opravňuje jen k prohlášení, že zde není námitek (obyčejně politického rázu) proti osobě kandidátově.
V druhém rozsáhlejším díle knihy jedná se o historicko-právní stránce práva jmenovacího. Zde autor dělí dějiny tohoto práva na pět period, z nichž sahá první do I. koncilu lateránského r. 1123, druhá do francouzského konkordátu z r. 1516, třetí do Napoleonova konkordátu z r. 1801, čtvrtá do »převratového« roku 1918, pátou periodu tvoří pak doba nynější. Kindermann, vycházeje z názoru o privilejovém rázu práva jmenovacího — ukazuje, že první takové právo dostal král uherský okolo roku 1000. Vliv panovníků římsko-byzantských, franských a jiných (tedy i našich českých, o nichž se nezmiňuje výslovně), v první periodě na obsazování biskupství vykonávaný, považuje za usurpaci papežským privilegiem nezaloženou. Na počátku druhé periody uzákoňuje církev volbu biskupů kapitulami jako obecný způsob obsazování biskupství. Přes to však musí církev ve století 15. a začátkem stol. 16. uděliti právo jmenovací panovníkům rakouským, braniborským, sicilským a španělským. Ve třetí periodě dosahují práva nominace panovníci francouzští, portugalští a italští. V našich zemích dostává Ferdinand I. pro sebe a své katolické nástupce právo nominace na arcibiskupství pražské, roku 1561 obnovené. Právo jmenovací na ostatní biskupství zemí českých se stejně dostává (až na Olomouc, kde zůstává princip volby zachován) panovníkovi. Arci při zřizování nových biskupství po Bílé Hoře papežská stolice hájí privilejový charakter práva nominačního ve svízelných jednáních s panovníkem (zejména Ferdinandem III.) a odmítá názor, jakoby dotace biskupství se strany státní dávala ipso facto panovníkovi patronátní právo nad biskupstvími. V této souvislosti líčí autor na základě rukopisných dokladů také skutečné provádění nominace panovnické a ukazuje, že se panovníci habsburští, zejména při konci 18. stoičtí, dali vésti skoro výlučně ohledy státními.
Čtvrtá perioda jest dobou rozkvětu panovnického práva jmenovacího. Konkordatem z r. 1801 dostává hlava státu francouzského znovu právo jmenovací, o jehož právní ráz vedla zejména vláda III. republiky spor s kurií, jak autor ukazuje na základě pamětí kardinála Ferraty. Po odluce státu od církve ovšem trvá, dle mínění autorova, právo jmenovací jen v Alsasku-Lotrinsku. V téže periodě dostaly právo jmenovací hlavy státu bavorského, saského a některých latinských států amerických, naproti tomu zaniklo v Portugalsku a Italii r. 1871 právo jmenovací. V této době dostávají i panovníci rakouští jmenovací právo také v nově nabytých zemích, které vykonávají do r. 1848 stále v duchu Josefínského státního církevnictví. V tomto duchu upravuje státně-církevnický režim i uvedení biskupů v držení spiritualií až malicherně podrobnými předpisy. I po konkordátě z r. 1855, v němž se panovník zavazuje poraditi se před nominací na uprázdněná biskupství s biskupy téže provincie, vykonává panovník své právo zásadně stejně, na čemž ničeho nemění ani zákon č. 50. z r. 1874. V praxi také panovník řídí se ve velké většině případů radou biskupů, arci proti době dřívější mají zde velký význam zřetele národnostně-politické. V tomto směru líčí Kindermann zejména postup jmenovacího procesu v diecési litoměřické a zajímavými doklady poukazuje na to, že zde se vždy požadovaly dvě vlastnosti na kandidátovi: 1. politická umírněnost (t. j. loyalita k vládě rakouské) a 2. znalost češtiny a ovšem i němčiny.
V páté periodě (přítomné) dle autora zaniklo právo jmenovací v následnických státech bývalé monarchie rakousko-uherské. Kindermann soudí, že vlády následnických států nemohly požadovati právo nominace pro sebe. Stejně zaniklo právo nominace v naší době v Bavorsku, Sasku a Španělsku. Tak, resumuje autor, se právo nominační, dříve tak rozšířené, udržuje jen v Alsasku-Lotrinsku, Haiti a Peru. Fakticky je pak vykonáváno Argentinou, Bolivií, Paraguayí a konečně Venezuelou, k čemuž kurie »ad remolionem gravium« mlčky svoluje, ač zásadně toho práva neuznává.
Ke konci práce jsou připojeny mnohé listinné doklady většinou neotisknuté.
Kindermannova práce jest ojedinělou ve svém druhu. Kindermann napsal obsáhlou historicko-právní a dogmatickou monografii o oboru, jenž byl málo znám a jenž byl zpracován jen v menších pojednáních. Četné úseky práce spočívají na listinném materiálu dosud netištěném. Kindermann zpracoval listinný materiál velmi pečlivě; stejně ukazuje jeho práce výborné zvládnutí celé v úvahu přicházející literatury kanonistické, pokud je dostupnou. Rovněž jest zdůrazniti snahu o přesnost v definicích. Pro naše právníky a historicky jest velmi cenným zejména Kindermannovo vylíčení praktického výkonu práva jmenovacího za panovníků habsburských, zejména v době Ferdinanda III. a v době nejnovější za doby osvícenského a policejního absolutismu. Stejně jest zásadní hodnocení výhod a nevýhod panovnické nominace správné a dobře jsou určeny politické podmínky tohoto práva.
Pokud pak se týče otázky přechodu práva nominačního císaře rakouského na vládu naší republiky, konstatuje autor sice správně, že o takovém přechodu nelze mluviti s hlediska práva církevního i s hlediska všeobecně politického, zapomíná však, že pro naše státní úřady jest předpis ústavy o právech vlády závazným a že jej bylo nutno s hlediska práva československého čiře formálně striktně vykládati bez ohledu na politické resp. kanonické hledisko.
Arci si některými názory autorovými při vší uznalosti jeho dobré práci nelze souhlasiti.
Tak jest chvála, kterou udílí autor Františkovi Josefovi I. pro objektivní způsob nominace, která prý měla v poslední době výborné výsledky (str. 48., 262, 306, 337, 351, 377—79), zcela nezasloužená. K tomu jest si jen vzpomenouti na poslední dvě předpřevratové nominace na arcibiskupství pražské, které církvi k prospěchu rozhodně nebyly. Autor zde příliš dal se svésti subjektivním míněním některých rakouských právníků a státníků. Stejně nelze souhlasiti s míněním autorovým, že panovník při nominaci hleděl vždy respektovati číselný poměr národnosti. O tom by jej jinak přesvědčila řada biskupů brněnských, kde by našel před převratem jen jediného Čecha. Dále by mohl autor, jinak české řeči tak dobře znalý a zachovávající objektivitu k Čechům, si více všimnouti české literatury církevně právní i česko-právní.
V jednotlivých podrobnostech se přihodily autoru některé omyly. Mluví se a cituje se ve spise nález nejvyššího správního soudu v Brně (?!) (str. 393, 493 a 502), historie státních forem francouzských po roce 1830 jest zvráceně uvedena (str. 183, 184). Česká jména jest uváděti českým pravopisem (Benesch).
Dr. Wierer.

Citace:

Dr. Adolf Kindermann: Das landesfürstliche Ernennungsrecht.. Všehrd. List československých právníků. Praha: Spolek českých právníků „Všehrd“; Český akademický spolek „Právník“, 1935, svazek/ročník 16, číslo/sešit 3, s. 149-151.