Právník. Časopis věnovaný vědě právní i státní, 66 (1927). Praha: Právnická jednota v Praze, 740 s.
Authors:

PRAKTICKÉ PŘÍPADY.


Nelze povoliti rozluku manželství podle § 17 rozl. zák. na žádost manžela, z jehož výhradné viny bylo manželství rozvedeno. Žádost možno zamítnouti i bez výslechu druhé strany.
Soudy všech tří stolic zamítly žádost manžela za rozluku manželství podle § 17 rozl. zák. z toho důvodu, že podle kontumačního rozsudku, jímž bylo manželství k žalobě manželky rozvedeno, jest manžel na rozvodu výhradně sám vinen.
Důvody nejvyššího soudu:
Není tu podmínek § 16 nesp. pat., naopak usnesení nižších stolic dlužno uznati za úplně spravedlivé, při čemž se odkazuje na důvody rozhodnutí č. 5189 sb. n. s. a dodává se vzhledem k vývodům stížnosti ještě toto:
Stížnost docela pomíjí mravní stránku věci, na kterou citované rozhodnutí důraz klade. Je však požadavkem spravedlnosti, aby ženy byly proti mužům vzaty v ochranu. Zkušenost totiž ukazuje, že pravidelným jest případ, že manžel tak se chová a s manželkou tak nakládá, že ona, nemohouc toho už snésti, nucena jest vymoci si proti němu rozvod, načež dříve nebo později, pravidelně, jak se říká »hned za tepla« (ku kterémuž cíli dá to často dojiti k rozsudku pro zmeškání, aby to bylo kratší), žádá za rozluku, tedy výhodu pro sebe, odvolávaje se na svou vinu v rozvodu konstatovanou, jak právě i stěžovatel ve svém návrhu činí. Praxe, která by to povolovala, znamenala by manželům, kteří se chtějí svých manželek zbaviti, protože je omrzely, přímo pobídku, aby s nimi tak dlouho zle nakládali, až by toho déle snésti nemohly a za rozvod žádaly, který by jim (manželům) rozluku zajistil. A kdyby manželka ukázala se velmi trpělivou, bylo by to jen pro manžely pobídkou, aby zlé nakládání neb jiné ponižující chování do té míry stupňovali, až by i andělskou trpělivost zlomili. Není možno navrhovatele, který se kontumačního rozsudku rozvodového a všech svých vin v něm obsažených dovolává, neupozorniti na to, že mezi těmi vinami je pod č. 16 žaloby také ta, že se veřejně vyjádřil, že »svou ženu, tu mrchu, tejrá co může, ale že se jí zbavit nemůže« (smyslem věrný překlad) a že i tuto větu tedy proti sobě musí zachovati v platnosti.
Tohle kdyby právní řád, o němž přece pravíme, že spočívá na řádu mravním, dovoloval, nebyl by už právním řádem, protože by se příčil nejprimitivnějšímu mravnímu cítění a tudíž mravnímu zákonu, vepsanému přímo ve svědomí lidské, z něhož zákonodárce svoje právní zákony čerpá.
Slova zákona, že, aby rozluku bylo povoliti, musí se věci míti tak, že skutečnosti ve sporu o rozvod na jevo vyšlé byly by už tehdy odůvodnily rozluku, kdyby o ni bylo bývalo žalováno, pojímá ethický výklad v ten rozum, že zákon rozluku povoluje jen tomu manželi, který by byl už tehdy za rozluku žalovati mohl, ne tomu, proti němuž by o ni bylo mohlo žalováno býti, a toto pojetí vnucuje se tak, že se mu neubránil ani sám navrhovatel, neboť pravil, že »důvody rozvodu byly jednak § 13 lit. a) manž. zákona, jednak jiné, vesměs však takové, že pro ně by bylo bývalo manželství rozloučeno rozsudkem, kdyby byla bývala paní A. B. žalovala o rozluku a ne o rozvod«. Kdyby byl stěžovatel žaloval o rozluku, nebyla by mu byla povolena, a nyní má mu z těchže důvodů, t. j. z jeho vlastní viny čili bezdůvodně, ježto on sám proti manželce žádného důvodu pro rozluku nemá, býti povolena?
Kdyby stanovisko stěžovatele bylo správným, pak byl by mohl, ba měl zákon přímo v § 13 rozl. zák. říci, že každý může žalovati na rozluku i ze své viny, tedy z důvodu vlastního cizoložství proti druhé straně spáchaného a z každého jiného zakázaného činu tam zmíněného, jehož se proti nevinné žalované straně dopustil, neboť nač teprv ta oklika (§ 17)? Ale kdyby tomu tak bylo, pak důsledně mohl a měl zákon rozluku dáti vůbec do jednostranné vůle jednoho z manželů, neboť nač teprve nutiti manžela, toužícího po rozluce, aby napřed, než jí docílí a aby jí docílil, spáchal nějaký zakázaný čin, jako cizoložství, ztýrání a pod. Zajisté by to bylo mravnější! Dokud však zákon nedal to do vůle každého z manželů, ba ani do souhlasné vůle obou, aby manželství své rozvázali po libosti — a to posud nedal — tím méně dopustiti chce, aby si každý manžel mohl rozluku vynutiti jednostranně svým deliktem.
Takovýto důkaz nesprávnosti jistého pojetí neb výkladu zákona nazývá se, uvésti je (pojetí neb výklad) ad absurdum, a to jest důkaz odjakživa nejsilnější, proti němuž nižádné lpění na slovném změní ničeho nezmůže. Je-li tedy pojetí a výklad § 17 rozl. zák., že každý manžel, tedy i vinný proti nevinnému, a vždy žádati může za rozluku, je-li tu již rozsudek povolující rozvod, absurdním, pak neobstojí, i když kdo sebe více bije na jeho znění (»každý«), a musí přijat býti výklad restriktivní, jakého se zákonu dostalo ve zdejším shora citovaném rozhodnutí č. 5189 sb. n. s. Po formální stránce dlužno· sice doložiti, že prvý soudce zamítl žádost beze všeho šetření, nevyslechnuv ani druhou stranu, že však to v daném případě za vadu pokládati nelze, spíše, že by to bylo pouze nepodstatnou formálností, od které podle § 2 č. 10. nesp. pat. odhlížeti sluší.
Stížnost myslí sice, že prý by snad druhá strana souhlasila, avšak zapomíná, že souhlas druhé strany by byl nerozhodný, neboť nemůže nahraditi zákonné podmínky § 17 rozl. zák., jenž se o souhlasu nezmiňuje. Jak už shora řečeno, není to dáno do vůle manželů, aby manželství rozloučili, když souhlasně chtějí. Souhlas je toliko jednou z několika podmínek rozluky podle §§ 15 a 16 a nestačí sám k rozluce, chybí-li tyto jiné podmínky:
Také obsah návrhu, jenž se prostě odvolával na viny navrhovatele, nezavdával podnětu k zavedení nějakého šetření, neboť není v něm nic, co by i jen zdaleka poukazovalo na takové okolnosti, pro něž by i vinnému manželu mohla rozluka povolena býti, aniž by se to příčilo dobrým mravům, jak to v citovaném rozhodnutí č. 5189 sb. n. s. stručně vyloženo.
Bylo proto tak uznati, jak se stalo.
Rozhodnutí nej v. soudu ze dne 2. listopadu 1926 č. j. R II 319/26-1. M. Cícha.
Citace:
Nelze povoliti rozluku manželství. Právník. Časopis věnovaný vědě právní i státní. Praha: Právnická jednota v Praze, 1927, svazek/ročník 66, s. 575-577.