Též při žalobě hypotekární jsou strany osobně zavázány nésti rozsudečné v poměru odsouzení.
Rozsudkem krajského soudu v Litoměřicích z 1. III. 1926 Ck II 155/25 odsouzena byla žalovaná pouze jako hypotekární dlužnice zaplatiti žalobci částku zažalovanou s útratami pod exekuci na nemovitost.
Žalované bylo vyměřeno rozsudečné jako osobní dlužnici.
V cestě administrativní nebylo vyhověno stížnosti žalované, domáhající se, aby jí předepsáno bylo rozsudečné pouze jako hypotekární dlužnici v rámci odsouzení.
Nejvyšší správní soud stížnosti rovněž nevyhověl z těchto důvodů:
Platební povinnost a ručení v příčině poplatků z rozhodnutí civilních soudů a rozhodců upravují §§ 20 až 22 cís. nař. ze dne 15. září 1915, č. 279 ř. z. Ve sporném případě přijde v úvahu pouze předpis § 20 (1) I. 2 b). Tato zákonná norma praví expressis verbis, že zapraviti poplatek z rozhodnutí civilních soudů jsou povinny obě strany v poměru, v kterém byly odsouzeny nésti útraty rozepře.
Z této dikce jde nade vší pochybnost na jevo, že zákon zde stanovil osobní závazek sporných stran k zaplacení poplatku z rozsudku. Klade-li stížnost při interpretaci § 20 důraz na to, že rozsah povinnosti platiti rozsudečné jest vymezen rozsudkem soudu a že rozsudečné může býti uloženo jen v rámci odsouzení, stanoveném v rozsudku, pak přehlíží stížnost, že poměr, ve kterém byly strany odsouzeny nésti útraty rozepře, jest ve smyslu § 20 (1) I. 2 b) pouze a jedině rozhodným pro výši osobní povinnosti té které strany, zapraviti poplatek z rozsudku. To vysvítá jasně z druhé věty tohoto zákonného předpisu, který stanoví výjimku ze zásady vyslovené v první větě (zapraví každá strana tu část rozhodovacího poplatku, jež odpovídá obnosu, kterým podlehne).
Rozhodnutí Nejvýš. správ. soudu z 21. října 1927 čís. 20108/26. JUDr. Čeněk Jaroš.