K tomu, aby dosavadní přímý poměr nájemní byl změněn v poměr podnájemní, je třeba zcela určitě projevené vůle dosavadního nájemníka.

Manželé Václav a Marie A., výměnkáři v O. podali žalobu vyklizovací proti manželům Hubertu a Anně K. v O. s následujícím odůvodněním: Václav A. byl vlastníkem domu v O. Když tento dům postupoval svému zeti a dceři, manželům Rudolfu a Marii M., vymínil si pro sebe a svoji manželku Marii A., jako doživotní, bezplatnou výměnu požívací právo k bytu v prvém poschodí tohoto domu. Tento byt skládá se z pokoje, kuchyně s přísl. Tento postup i zmíněná výměna staly se notářským spisem ze dne 30. května 1922.
Poznačený výměnkářský byt pronajmul Václav A. svým nejbližším příbuzným, vlastníkům domu Rudolfu a Marii M. a tito dali jej do podnájmu Hubertu a Anně K., žalovaným, kteří z tohoto bytu platí manželům M. Kč 22— měsíčně. Jde tedy o případ, kdy vlastníci domu manželé M. najmuli od manželů Václava a Marie A. ve svém vlastním domě byt, jehož užívání přísluší manželům A. (§ 1093 vš. obč. zák.).
Protože nyní bytu tohoto nezbytně potřebují manželé A. pro sebe, trvali na tom, aby manželé M. podle slibu svého často jim daného byt onen vyklidili a jim, výměnkářům, odevzdali. Byli tedy nuceni manželé A. podati proti svým příbuzným manželům M. v tom směru žalobu a byli manželé Rudolf a Marie M. kontumačním rozsudkem okresního soudu v O. ze dne 22. října 1925 č. j. С III 1425/25-2 odsouzeni, aby vyklidili onen výměnický byt.
Kontumační rozsudek tento nabyl právní moci a zaniklo takto nájemní právo manželů M. proti žalobcům manželům A.
Žalovaní manželé K. nejsou od roku 1922 v žádném smluvním poměru vůči žalobcům manželům A. a nemají vůbec žádného nároku proti nim na užívání jejich výměnkářského bytu a jsou tudíž povinni tento byt vykliditi.
Žalovaní manželé K. tvrdili, že o postupu a výměně nebyli vyrozuměni, že bydlí v domě již 16 let, platili nájemné až do roku 1922 Václavu A. a když tento v květnu 1922 dům prodal manželům M., platí žalovaní nájemné, a nikoliv podnájemné, vlastníkům domu manželům M. Žalobce Václav A. také vzkázal žalovaným, aby od června 1922 platili nájemné manželům M.
Odvolací soud, připustiv důkaz svědkyní Žofií K. o tom, zda žalovaná strana uzavřela s M. podnájemní smlouvu, čili nic, žalobu zamítl. Vzal za prokázáno, že žalovaní platili první měsíc po tom, kdy M. dům koupili, činži z polovice jim a z polovice manželům A., poněvadž se tito s M. nemohli dohodnouti, kdo činži má přijímati, a druhý měsíc, když K. opětně donesla polovici činže A., že tento jí řekl: »K. zaneste ty peníze M., já nepotřebuji žádných peněz, ať se on toho nažere více.«
Z této výzvy A., aby žalování platili celou činži manželům M., z přijímání celé činže manžely M. na jedné straně a z uposlechnutí oné výzvy A., aby žalovaní odváděli celou činži manželům M. na druhé straně,, nelze souditi, že původní nájemní smlouva, uzavřená mezi Václavem A. a žalovanými, byla v souhlasu všech tří stran změněna ve smlouvu podnájemní. Neboť v jednání těch není obsažen ani výslovný, jasný, určitý a vážný projev vůle (§ 869 obč. zák.), svědčící o oné změně smlouvy a také ani mlčky daný souhlas (§ 863 obč. zák.) v tom spatřovati nelze, neboť K. bylo z výzvy A. jen tolik známo, že on s M. není ve shodě a aby měl klid, svolil k tomu, aby činži celou si ponechávali M.
Celý tento postup vzbuzuje největší pochybnosti o úmyslu stran přeměniti původní nájemní smlouvu (A. — K.) v podnájemní (M. — K.), ba činí patrný dojem domluvy mezi A. a manželi M., jakým způsobem by se dali manželé K. bez dlouhých okolků z bytu, jejž celou řadu let jako nájemci obývali, vystrčili. Zejména to patrno z toho, že M. se dali klidně odsouditi k vyklizení bytu.
Jednání takové je oproti žalovaným manželům K. protizákonné, nemravné, nicotné (§ 879 obč. zák.) poněvadž očividně směřuje k obcházení zákona o ochraně nájemníků, nemůže na nájemní smlouvě ničeho změniti. Kupitelé M. převzali ve smysslu § 1409 obč. zák. veškeré povinnosti, související s koupeným domem a má-li býti nájemní jich smlouva zrušena, pak se tak může státi jedině tím způsobem, že kupitelé ve smyslu § 1120 obč. zák. jim dají výpověď a vyžádají si podle § 1 zák. o ochr. náj. ze dne 26. března 1925 č. 48 Sb. zák. a nař. svolení soudu.
Poněvadž žalobci neprokázali, že jde o podnájemní poměr a že nájemní smlouva, od níž podnájem je závislým, uhasla, nedrží žalovaní byt bez právního důvodu a nelze jim uložiti, aby najatý byt vyklidili.
Nejvyšší soud dovolání nevyhověl z důvodů:
Závěr odvolacího soudu, že poměr žalovaných zůstal a jest přímým poměrem nájemním a že žalovaní podnájemníky nejsou, není nesprávným.
Že dům byl zcizen (postoupen), tím se ještě na poměru tom ničeho nezměnilo (§ 1120 obč. zák.) a nezměnilo se na něm ničeho jako přímém poměru nájemním ani tím, že žalovaní k poukazu Václava A., že platili nájemné M. a že tito ujednali s A. o bytu již v nájmu jsoucím nájemní smlouvu. Nebylo tvrzeno a není prokázáno, že došlo k úmluvě mezi žalovanými, žalobci а M., že žalovaní budou miti byt, místo v nájmu jako doposud, v podnájmu a že by tuto vůli žalovaní i jen konkludentně projevili, odnikud neplyne a bezpečně souditi nelze. Žalovaní zůstali přímými nájemníky bytu jimi používaného, a důvod, o který se žalobní nárok opírá, padá. Naleznuv proto odvolací soud na zamítnutí žaloby, posoudil věc úplně správně (§ 503 č. 4. c. ř. s.).
Rozhodnutí nejvyššího soudu ze dne 29. července 1926 č. Rv II 395/26. Šrot.

Citace:

K tomu, aby dosavadní přímý poměr nájemní byl změněn v poměr podnájemní, je třeba zcela určitě projevené vůle dosavadního nájemníka.. Právník. Časopis věnovaný vědě právní i státní. Praha: Právnická jednota v Praze, 1927, svazek/ročník 66, číslo/sešit 8, s. 271-274.