Vyrovnání několika dlužníků, kteří nemají společenství statků a společných věřitelů, nelze společným usnesením zahájiti a společným vyrovnacím návrhem vyříditi.

První instance schválila návrh manželů na vyrovnání.
Druhá instance schválení odepřela.
Důvody: Manželé F. a A. P. žádali společně, aby o jejich jmění zahájeno bylo vyrovnací řízení, a předložili seznam společného jmění, aniž by z tohoto seznamu bylo možno seznati stav jmění jednoho každého ze žadatelů. Tato žádost a předložený seznam jmění neodpovídají zákonu. Neboť podle § 1 vyr. říz. jest předpokladem pro zahájení tohoto řízení, aby tu byly podmínky k zahájení konkursu. Tento předpoklad musí tu býti při každém žadateli. Avšak není-li tu zvláštního seznamu majetku každého žadatele, není možno zjistiti, zdali podmínky k zahájení konkursu, tedy také vyrovnacího řízení, jsou dány. Také přihlášky věřitelů netýkají se vesměs obou dlužníků, jako na př. přihláška berního úřadu v U., firmy J. W., A. M., Ž. K. a Ž. М. K. odstranění těchto vad řízení bylo by potřebí doplnění jeho a bylo by nepochybně potřebí též ustanovení nového vyrovnacího roku; ježto však lhůta 90denní v § 50 č. 2. vyr. ř. ustanovená již uplynula, není doplnění řízení již možno a nezbylo nic jiného než stížnosti vyhověti a odepříti vyrovnání schválení.
Nejvyšší soud revisní stížnosti nevyhověl.
Důvody: Vyrovnací dlužníci vytýkají napadenému usnesení, že jest zmatečné, poněvadž odepřevši potvrzení vyrovnání, neuvádí k tomu žádného zákonného předpisu. Mohou prý býti tři možnosti, jež by snad přicházely v úvahu pro neschválení, buď důvod podle § 50 č. 1. vyr. ř., jak zejména v tom smyslu bylá vypracována stížnost věřitelky firmy D., neb podle § 50 č. 2 vyr. ř., neboť usnesení rekursního soudu mluví o vadách řízení již neodstranitelných, neb konečně také podle § 51 č. 1. vyr. ř., poněvadž rekursní soud se zmiňuje též o nezjistitelnosti podmínky zavedení vyrovnacího řízení, totiž zda oba vyrovnací dlužníci jsou nezpůsobilí k placení.
Stěžovatelé vytýkají výslovně zmatečnost ve smyslu § 477 cřs., patrně tedy § 477 č. 9 a § 514 cřs. a § 63 vyr. ř. Ale takové zmateční vady tu není, neboť usnesení rekursního soudu možno zcela spolehlivě přezkoumati.
Stěžovatelé hájí názor, že tu není žádného důvodu, ze kterého mělo neb mohlo by vyrovnání býti neschváleno. Než s jejich vývody nelze souhlasiti. Vyrovnací dlužníci, kteří jsou manželé, navrhli společně zavedení vyrovnacího řízení, předložili společný výkaz jmění a dluhů, též jednu a společnou nabídku na vyrovnání se svými věřiteli, kteráž byla konečně upravena v tom znění, že jejich věřitelé obdrží 36% kvótu splatnou ve lhůtách. Vyrovnací řízení bylo zavedeno jedním ediktem, vyrovnání bylo věřiteli též přijato a vyrovnacím soudem potvrzeno, ale rekursní soud právem odepřel schváleni.
Podle § 3 odst. 2 vyr. ř. nelze zahájiti vyrovnací řízení, nebylo-li věřitelům, jejichž pohledávky nepožívají přednostního práva, nabídnuto zaplacení aspoň 35% jejich pohledávek do dvou let. Tento předpis jest rázu velícího, jeho porušeni jest důvodem odepření potvrzení vyrovnání podle § 50 č. 1. vyr. ř. Stěžovatelé sami přiznávají, že všichni věřitelé nejsou jejich společnými věřiteli. Bylo také na popud rekursního soudu vyšetřeno, že dlužník F. P. provozuje živnost na své jméno, takže ani všechny části aktiv nemohou býti společným majetkem. Nabídli-li však oba dlužníci ve společném vyrovnacím řízení svým věřitelům jednotnou 36% kvótu na vyrovnání z obapolného jmění, nedostávají všichni věřitelé minimální kvótu. Věřitelé, kteří mají pohledávky pouze proti jednomu z nich, jí sice dostávají, ale věřitelé, kteří mají nedílnou pohledávku proti oběma dlužníkům, měli by přece proti každému z nich nárok na kvótu, tedy aspoň minimální z celé své posud nezaplacené pohledávky (§ 18 vyr. ř.). Takovým věřitelem jest, jak tvrdí, řečená firma D.
Již z tohoto důvodu nebylo potvrditi vyrovnání (§ 50 č. 1. vyr. ř.). Nemají-li oba vyrovnací dlužníci majetkové společenství a nejsou-li všichni věřitelé jejich společnými věřiteli, porušuje jednotné vyrovnání též zásadu stejně velícího předpisu § 46 odst. 3 vyr. ř. o stejném nakládání se všemi věřiteli (§ 3 odst. 2. a § 50 č. 1. vyr. ř.) a odporuje též společnému zájmu věřitelů (§ 51 č. 1. vyr. ř.). Každý vyrovnací dlužník má nabídnouti svým věřitelům kvótu přiměřenou svému jmění a jest to povinností vyrovnacího správce (§ 31 vyr. ř.), aby si zjednal šetřením zevrubnou vědomost o stavu jmění dlužníkova, o přiměřenosti nabízeného vyrovnání a o všech okolnostech důležitých pro rozhodnutí věřitelů. Zásada stejného nakládání s věřiteli znamená, že se nemá dostati jednomu věřiteli výhody na úkor ostatních věřitelů konkurujících při téže podstatě. Jsou-li tu dva vyrovnací dlužníci s různými majetkovými podstatami, mohou věřitelé, kteří mají nároky jen proti jedné neb druhé podstatě, žádati v kvótě poměrně stejné ukojení jen z podstaty toho dlužníka, proti němuž mají pohledávku, zato věřitelé, kteří mají nedílné nároky proti oběma dlužníkům, mají nárok na kvótu z obou podstat. Nabídnuta-li však jednotná kvóta z obojího majetku dvou vyrovnacích dlužníků, docházejí výhody věřitelé s pohledávkami pouze proti jednomu z nich, neboť se jim činí přístupným i jmění druhé podstaty, na kteréž by jinak nemohli sáhnouti, na úkor spoluvěřitele se solidární pohledávkou, jenž má nárok i na druhou podstatu.
Ale takový zásah věřitelů jednoho dlužníka může býti ke škodě i věřitelům druhého dlužníka a jest očividno, že v tím větší výhodě budou věřitelé podstaty jedné a v tím větší škodě věřitelé podstaty druhé, čím jedna podstata jest menší neb dluhy zatíženější než druhá, takže nepomůže poukazovati na to, že i věřitelé, kteří by byli jinak v postavení výhodnějším, účastní se též jednotnou kvótou i na jmění druhé podstaty. Z toho vyplývá, že vyrovnání takto uzavřené odporuje též společným zájmům věřitelstva jednoho neb druhého vyrovnacího dlužníka.
Nebylo však také šetřeno předpisů platných pro řízení a uzavření vyrovnání, a vady podle stavu věci závažné nedají se již odstranili (§ 50 č. 2 vyr. ř.). Podmínkou vyrovnacího řízení jest, že dlužník nachází se ve stavu insolvence (§ 1 vyr. ř. a § 68 konk. ř.). Při podání návrhu na zavedení vyrovnacího řízení nemůže však soud vyšetřovati neb žádati osvědčení, že taková podmínka tu jest. Proti usnesení, jímž se vyrovnací řízení zahajujte, není ani opravného prostředku (§ 3 odst. 5. vyr. ř.), teprve, když vyrovnací správce zevrubně vyšetřil- stav jmění dlužníkova, lze případně nápravu zjednati odepřením potvrzení vyrovnání podle § 51 č. 1 vyr. ř. Nabídli-li stěžovatelé, kteří nemají společenství statků, všem věřitelům, kteří však nejsou jejich společnými věřiteli, jednotnou kvótu ze souhrnu svého různého jmění, může sice tato kvóta, jak také vyrovnací správce potvrdil ve své zprávě, přiměřeně odpovídati tomuto souhrnné- mu jmění obou dlužníků, ale nebylo zjištěno a nedá se ani dodatečně zjistiti, když dlužníci nepodali zvláštního seznamu ohledně každého svého majetku, zdali u každého z nich jest také ipodmínka pro vyrovnací řízení, poněvadž, jak správně uvádí rekursní soud, bylo by po dodatečném vyšetření v tomto směru provedeném zapotřebí nového vyrovnacího roku, což vůbec není přípustno a také již s ohledem na uplynutí 90denní lhůty podle § 56 č. 1 vyr. ř.
Z toho následuje, že jako řízení konkursní nelze jedním usnesením zahájiti proti více dlužníkům, nýbrž pro každého z nich jest vydatí zvláštní konkursní edikt, tak jest i v řízení vyrovnacím nejen nejvýš nepraktickým, nýbrž podle zákona přímo nepřípustným, aby jedno usnesení pojímalo v sebe více vyrovnacích dlužníků, kteří nemají úplné společenství majetku a úplně společné věřitele, třeba jest přípustno, aby pak provádění dalšího řízení, pokud jest to možné, bylo z důvodu účelnosti spojeno. (Srov. Bartsch-Pollak, komentář k řízení konkursnímu a vyrovnacímu, sv. I. str. 471 a 482 a sv. II. str. 137).
Postupoval tedy rekursní soud správně, když na stížnost jednoho z věřitelů, jenž k vyrovnání nepřivolil výslovně (§ 52 vyr. ř.), odepřel přijaté vyrovnání potvrditi.
Dovolací rekurs vyrovnacích dlužníků není odůvodněn.
Rozh. nejv. s. z 23. prosince 1926 R II 415/26.
Kar. Jelínek.

Citace:

Vyrovnání několika dlužníků,kteří nemají společenství statků a společných věřitelů, nelze společným usnesením zahájiti a společným vyrovnacím návrhem vyříditi.. Právník. Časopis věnovaný vědě právní i státní. Praha: Právnická jednota v Praze, 1927, svazek/ročník 66, číslo/sešit 9, s. 305-308.