Žebrota.

Žebrotou rozumíme úředně nepovolené opatřování životních prostředků dovoláváním se dobročinnosti bez poskytnutí nějakého plnění. Pojmově sem nespadá tedy činnost spadající pod žebravé licence a úředně povolené opatřování prostředků na různé dobročinné účely.
Ž-a byla vždy zjevem sociálně nevítaným, protože na jedné straně byla známkou špatně organisované sociální péče, na druhé pak byla útočištěm osob štítících se práce. Podle toho lze proti ž-ě bojovati jednak zlepšením sociálních poměrů, zejména zlepšením starobního pojištění a institucí pro osoby přestárlé, jednak proti druhé kategorii žebráků policejními a trestními opatřeními. Lze říci, že tímto způsobem postupovalo vcelku také zákonodárství.
Zákon z 24. května 1885 č. 89 ř. z. vymezuje v § 2 skutkovou podstatu ž-y jako trestního deliktu v tom smyslu, že trestem tuhého vězení od 8 dnů do tří měsíců má býti potrestán ten 1. kdo na veřejných místech nebo dům od domu žebrá nebo ze zahálčivosti se dovolává veřejné dobročinnosti nebo 2. kdo nedospělé k žebrotě svádí, vysílá nebo jiným přenechává.
Podle § 4 cit. zákona pak každá obec, v jejímž obvodu se nalézá nebo byla dopadena osoba práce schopná, která ani nemá prostředků ke své výživě ani dovoleného výdělku, jest oprávněna přikázati jí práci přiměřenou jejím schopnostem za mzdu nebo naturální zaopatření. Odpírá-li taková osoba konati práci jí přikázanou, má býti potrestána tuhým vězením od osmi dnů do jednoho měsíce. Soud může v rozsudku vysloviti přípustnost dodání do donucovací pracovny v obou případech.
Předpisy o ž-ě jsou obsaženy dále v chudinském zákoně českém z 3. prosince 1868 č. 59 z. z. ve znění zákona č. 46/1896 z. z. V § 4 je přímo obsažena povinnost obcí k zamezení ž-y. Obcím se tu ukládá, aby učinily potřebné opatření v rámci místní policie (§§ 35 a 59 čes. ob. z.). Zakazuje se vydávání vysvědčení chudoby k provozování ž-y (žebrácké pasy). Přestoupení tohoto zákazu je trestné pořádkovou pokutou do 40 Kčs podle § 100 čes. ob. z. Na Moravě a ve Slezsku je použíti obdobně příslušných norem o místní policii.
Pokud jde o žebráky přespolní, má je obec podle § 4 čes. chud. zákona poslati případně postrkem do domovské obce. Byl-li přistižen při žebrotě někdo z domácích příslušníků obce, je třeba vyšetřiti, má-li prostředky k obživě a je-li způsobilý k výdělku a pak má obec učiniti potřebné chudinské opatření.
Svévolní žebráci, kteří mají prostředky k obživě nebo jsou práce a výdělku schopní, mají býti potrestáni, nespadají-li pod shora uvedené soudně trestní sankce, pokutou do 20 Kčs nebo vězením do 48 hodin v rámci místní obecní policie.
Potírání ž-y je samozřejmě také péčí zemských, po případě ústředních úřadů, které vydaly řadu oběžníků v tomto oboru (viz na př. výnosy min. vn. z 25. 11. 1940 č. D-2140-6/8-40-6 a z 2. 8. 1939 č. 38293/39/6). Podle zkušeností ovšem každý policejní a trestní zákrok selhává tam, kde jedinec žebrá z nouze, aby uhájil živobytí. Zde ovšem pomůže jen řádná sociální péče, která se může o takové osoby postarati a nenechává je na ulici. K té pak je třeba nejen dobré vůle, ale i značných finančních prostředků. Úvahy tohoto druhu však spadají již do oboru sociální politiky. Literatura.
Veselý, Všeobecný slovník právní, Praha 1899, heslo Žebrota, str. 952; Flögel, Praktická příručka pro obecní a okresní funkcionáře, Praha 1933, Policie chudinská, str. 237
Jaroslav Pošvář.

Citace:

Žebrota. Slovník veřejného práva Československého, svazek V. U až Ž. Brno: Nakladatelství Rovnost, 1948, s. 876-877.