Předpis § 6 lit. b) zákona z 20. listopadu 1917, č. 457 ř. z. jest vykládati v ten smysl, že jest objektivním vymezením povinností nemocenské pokladny, jehož účelem jest chrániti nemocenskou pokladnu před komplikacemi a nepříznivými následky finančními, jež mohou pokladně vzejíti, když se o onemocnění pojištěnce dozví teprve po delší době od počátku nemoci. Toto vymezení jeví pak své účinky nejen vůči pojištěnci, který ohlašovací povinnosti jemu uložené včas nevyhověl, nýbrž i! vůči veřejné nemocnici, která se podle § 8, odst. 3 n. z. na nemocenské pokladně domáhá náhrady za léčení a ošetřování pojištěného člena. Positivní oporu pro tento výklad spatřoval uejvyšší správní soud v kategorickém předpisu § 6 b), jenž v rámci předpisů vymezujících souběžně jak nároky pojištěnců, takt i povinnosti pokladen bez jakékoliv výhrady stanoví, že za první den nemoci platí den, kdy nemoc byla hlášena. Jestliže však se zřetelem к systematickému zařazeni a znění § 6 b) nutno jest spatřovali v něm zákonnou disposici omezující objektivně povinnost pokladny к pojistným plněním, nelze tomu upír a i účinnost vůči veřejným nemocnicím, byt i bylo uznati, že v důsledku toho bude nárok veřejné nemocnice za určitých okolností závislý na hlášení pojištěncově, jež se vymyká z její disposice. (Nálezy nejv. správ, soudu ze dne 15. ledna 1924, č. 7882/23 a z 9. února 1924, č. j. 15807/23.)
163