Kdo jest povinen cistiti chodníky (odklízeti sníh a pod.)?

O této otázce rozhodl nejv. správní soud nálezem z 10. června 1926 č. 12 165, uveřejněným ve Věstníku min. vnitra, roč. 8., str. 551. Policejní ředitelství v Plzni uložilo vyhláškou majitelům domů povinnost, aby odklízeli sníh s chodníků podél jich domů a posypávali chodníky při náledí pískem. Jistý majitel domu, byv pro přestupek podle této vyhlášky odsouzen, podal proti rozhodnutí zem. polit. správy stížnost na nejv. správ. soud, v níž mimo jiné uváděl, že chodník je vlastnictvím obce a částí veřejné komunikace, kterou spravuje obec, jíž proto náleží, aby chodníky čistila, posypávala a pod.
Nejv. správní soud stížnost zamítl a uvedl — pokud jde o otázku povinnosti čistiti chodníky — že obec, po př. orgán pověřený výkonem místní policie (t. j. zde policejní ředitelství) má povinnost starati se o bezpečnost a snadnost dopravy po cestách, tedy také po chodnících, tvořících část veřejné komunikace, t. j. že jí náleží, aby vedla dozor na tyto komunikace a zpozoruje-li stav bezpečnost komunikace ohrožující, aby usilovala o odstranění tohoto stavu, při čemž nelze dovoditi, že obec musí veškeré potřebné úkony obstarati sama a svým nákladem a není oprávněna některé práce uložiti občanům, pokud na jejich majetku nebo v bezprostředním sousedství jeho jsou nutné.
S touto argumentací nejv. správ. soudu nelze podle našeho názoru souhlasiti, pokud prohlašuje za přípustné ukládati práce i »v bezprostředním sousedství« majetku občanů.
Jakoukoliv právní povinnost lze dovozovati jen z právního řádu a to buď bezprostředně ze zákona samého nebo z norem na základě zákona vydaných. Tak možno zajisté ze všeobecných zásad o právu vlastnickém i z celé řady specielních ustanovení dovoditi různé povinnosti vlastníka pozemku, čelící k tomu, aby majetek jeho neohrožoval v tom či onom směru bezpečnost lidí nebo cizího majetku. Naproti tomu nelze zásadně sestrojiti podobnou povinnost vlastníka pozemku vůči majetku cizímu, třebas bezprostředně sousedícímu a takovému, který je veřejnou komunikací, není-li tu nějakého zvláštního důvodu závazku, na př. smlouva, konsens vodoprávní, živnostenské provozovny a p. Není také specielní normy, jež by proti této zásadě ukládala povinnost čistiti a jinak udržovati chodníky uliční podél domů vlastníkům domů. Speciálními normami tohoto způsobu jsou na př. ustanovení silničních řádů, ukládající povinnost odklízeti sníh ze silnic státních nebo okresních obcím v jisté vzdálenosti.
Pro náš případ jest naopak otázka povinností vlastníka domu vůči této veřejné komunikaci zcela jasně rozřešena stavebními řády. Nehledě k povinnosti odstupu potřebné půdy na ulici má vlastník domu vůči tomuto veřejnému statku povinnost chodník náležitě zříditi a (na př. podle § 97 stav. ř. pro Prahu) udržovati až do dne, kdy bude obcí převzat. Odtud samozřejmě nastává obci povinnost aby chodník udržovala, jak to ostatně některé stavební řády stanoví výslovně (na př. § 99 stav. ř. pro Brno a j.). k povinnosti udržovací náleží zajisté nejen technické opravy а p., nýbrž i udržování ve stavu pro chůzi bezpečném a pohodlném (čištění, odklízení sněhu, posypávání). Opak by musil býti výslovně vyjádřen.
Tím vlastně není nikterak rozšiřován obor povinností obce, nýbrž plní tu povinnost i jako vlastnice pozemku (§ 97 odst. 3 cit. stav. ř. pro Prahu) podle zásady svrchu vytčené, i jako činitel obecními řády, silničními zákony a j. k tomu povolaný.
Ze zákonných norem nelze dále dovozovati, že by tato povinnost, pokud podle předch. odstavce náleží obci, mohla býti přenesena pouhým příkazem obce nebo jiného orgánu veřejné správy na osoby jiné, zde tedy na vlastníky domů. Vydávají-li se podobné příkazy nebo i všeobecná nařízení, pak jsou v odporu s právním řádem, nešetří-li podmínek pro ukládání takových povinností předepsaných, na př. § 39 zák. z 12. srpna 1921 č. 329 Sb. z. a n.
Dosud snad všeobecně zachovávaný postup, že povinnost chodníky čistiti atd. ukládá se bez dalšího vlastníkům domů, vyhovuje snad praktické potřebě, ale v právním řádu opory nemá.
Také jest poukázati na to, že zvláště pojem »bezprostředního sousedství« v nálezu nejv. správ. soudu není odvozen z platných právních norem. Bylo-li by správným, že vlastník domu má vůbec povinnosti uvedeného druhu vůči sousední veřejné komunikaci, pak to, co se dnes žádá, pokud jde o chodníky, stejným právem mohlo by se žádati i co do dalších částí ulice a po př. mohlo by býti rozšířeno i na jiná bezpečnostní opatření, na př. osvětlení.
Dr. František Bilovský.

Citace:

ŠTAFL, Adolf, HOETZEL, Jiří, MATURA, Alojz. Výbory národní TABULKA. Slovník veřejného práva Československého, svazek V. U až Ž. Brno: Nakladatelství Rovnost, 1948, s. 360-404.