Řízení a lhůty.
Ustanovení § 1. zákona ze dne 12. května 1896, č. 101 ř. z., o nevčítání dnů poštovní dopravy do lhůt pro podání opravných prostředků stanovených, platí i tehdy, když úřad, který není místem podacím, zasílá opravný prostředek u něho podaný poštou příslušnému místu podacímu.
Žalovaný úřad vycházeje z mylného právního názoru, že je rozhodným den, kdy odvolání k příslušnému úřadu došlo, nevyšetřil den, kdy bylo odevzdáno poštovní dopravě. Tento nedostatek skutkového zjištění byl zaviněn mylným výkladem § 1. odst. 3. cit. zákona č. 101/1896, takže bylo naříkané rozhodnutí zrušeno podle § 7. zák. o správním soudě.
(Nálezy Nejv. spr. soudu ze dne 10. února 1927, č. 2415/27 a 3. března 1927, č. 3978/27.)
Poněvadž obsah spisů nestačí k odklizení resp. k objasnění rozporů mezi předpoklady, na nichž rozhodnutí I. stolice bylo založeno, a údaji odvolání, bylo věcí žalovaného úřadu, aby před rozhodnutím rozpory ty odklidil nepochybným zjištěním, že údaje odvolání jsou nesprávné, při čemž měl stěžovateli poskytnouti příležitost, aby pravdivost jejich prokázal. Zůstalo tedy řízení v podstatném směru vadným a bylo naříkané rozhodnutí zrušeno podle § 6. zákona o správním soudu.
Výrok zemské úřadovny, jímž vyslovuje, že ten který zaměstnanec, pensijní povinnosti podléhá, je úředním rozhodnutím, které upravuje určitý právní poměr. Právo, podati do rozhodnutí toho námitky, je právní normou vázáno na určitou lhůtu. Po uplynutí lhůty té stává se výrok o pojistné povinnosti nenaříkatelný. Z toho se podává, že výměr zemské úřadovny vyslovující, že zaměstnanec podléhá pensijnímu pojištění, má všechny účinky úředního rozhodnutí a je schopen právní moci. V právní moc může vejíti i rozhodnutí materielně nezákonné, opomenula-li strana včas u příslušného úřadu nezákonnost jeho vytknouti. Je lhostejno, zda zaměstnanec neb zaměstnavatel podal předepsanou přihlášku, či zda zemská úřadovna výměr pojistnou povinnost vyslovující vydala ex officio, poněvadž otázka pojistné povinnosti není závislá na vůli zaměstnance neb zaměstnavatele a na podání či nepodání přihlášky. V daném případě nabyl výměr ten právní moci a stěžovatel byl na tak dlouho pojištěním povinen, pokud ho příslušný k tomu úřad povinnosti té nezbavil. Na to, aby min. soc. péče jako dozorčí úřad, používaje moci a práva mu § 78 pens. zákona propůjčené, tak učinil a změnil právoplatné rozhodnutí, stěžovatel nároku nemá, ježto na výkon dozorčí moci straně vůbec nárok nepřísluší. Tím méně mohl se tedy stěžovatel domáhati toho, aby z pensijní povinnosti vyloučen byl od určité doby, tedy se zpětnou platností ode dne, kdy pensijní povinnost pravoplatným výrokem zemské úřadovny byla vyslovena. Nemůže proto stížnost tvrditi, že by vyloučením stěžovatele z pensijní povinnosti ex nunc a nikoli ex tunc bylo zasaženo do jeho práv.
Trvalo-li ale pojištění až do doby, kdy stěžovatel nyní naříkaným výnosem byl z pensijní povinnosti vyloučen, byly příspěvky právem vybírány. Názor stížnosti že pensijní ústav je povinen vrátiti příspěvky tomu, kdo nemá nároku na pensi, nemá opory v zákoně. Dle §u 36. odst. 4. cit. nařízení je povinen vrátiti premie neprávem zaplacené; v daném případě byly však premie placeny, resp. přijímány plným právem, když výrok o pojistné povinnosti stěžovatelově nabyl právní moci a tento tedy pojištěn byl.
(Nález Nejv. spr. soudu ze dne 4. prosince 1926, č. 24994/26.)