V případě onemocnění dostává se zaměstnanci platu v zákoně ustanoveného od doby, kdy službu konati přestal a nerozhoduje, zda služební poměr v této době byl rozvázán.
§ 1154 b) obč. zákona upravuje případy onemocnění, stanově, že přísluší část mzdy i za dobu, kdy se služba následkem onemocnění nekoná; zřejmě tedy klade jako počátek lhůty, za kterou placení stanoví, k onomu okamžiku, kdy zaměstnanec službu konati přestal. Že nerozhoduje, kdy a zda byl služební poměr rozvázán, výslovně ustanovuje poslední odstavec §u 1154 b) obč. zák. ve znění zákona ze dne 1. dubna 1921, čís. 155 Sb. z. a n. Ustanovení o skončení pracovního poměru jsou upravena v zákoně docela zvlášť, nezávisle na pravidlech o placení mzdy v případě onemocnění. Povinnost platiti mzdu nebo část její následkem onemocnění, tkví v důvodu sociálně politickém, aby zaměstnanec byl chráněn před nouzí, je-li neschopen práce pro nemoc. Zaměstnavatel nemá se vymknouti své povinnosti a zbaviti v tak trapném případě zaměstnance pramene výživy tím, že snad poměr dříve ještě dle zákona nebo dle smlouvy rozváže, a neškodí mu na straně druhé, když nevyužije onemocnění a neschopnosti ke službě k rozvázání toho poměru. Ze všech těchto zákonných ustanovení plyne zásada, že v případě onemocnění dostává se zaměstnanci platu v zákoně ustanoveného od doby, kdy službu konati přestal, a nerozhoduje, zda poměr v teto době byl rozvázán.
(Rozhodnutí Nejv. soudu z 27. května 1924, II. 210/24;)