K §u 21 uh. min. nař. č. 4790/ME z r. 1917. Ručební závazek nástupce v podniku. — Podle předpisu odst. 3. §u 21 uh. min. nařízení ze dne 14. prosince 1917 č. 4790 jest za nedoplatky nemocenských a úrazových příspěvků a za členské legitimační poplatky zodpovědným nejen původní dlužník, nýbrž i každý, kdo toho kterého času jest majitelem podniku — nástupce v podniku.
Kdo jest tímto nástupcem v podniku, definuje další věta citovaného odst. 3. §u21, jež zní: „Ohledně této povinnosti, jež jest rovněž solidární, posouditi se má totožnost podniku, pokud se týče okolnost, provozuje-li nástupce podnik původního dlužníka, dle daných okolností. Totožnost podniku nevylučuje okolnost, že nástupce v podniku opatřil si zařízení od kupců z dražby proti předešlému majiteli provedené, lze-li jinak totožnost podniku zjistiti.“
Podle tohoto předpisu jest kriteriem pro ručení nástupce v podniku, aby provozoval podnik původního dlužníka, tudíž po stránce subjektivní vlastnost podnikatele (§ 22 zák. čl. XIX. z r. 1907), po stránce objektivní totožnost podniku. Zákon však nečiní nikde rozdílu mezi způsoby nabytí podniku a neskýtá podkladu pro právní názor stížnosti, že ručení jest obmezeno na případ změny ve vlastnictví, to jest na případ zcizení dotyčného podniku. Zmíněné ustanovení nespojuje ručební závazek snad jedině a pouze s převodem vlastnictví nemovitostí a movitostí sloužících podniku (stavení, zařízení podnikového, zásob, pohledávek a pasiv), nýbrž požaduje převod provozu téhož podniku z osoby dlužníka na osobu ručitele.
Vývody stížnosti dovozující, že tu není případu § 21. odst. 2. cit. nařízení (ručení hlavního podnikatele za podpodnikatele), jdou mimo cíl, poněvadž žalovaný úřad naříkaný výrok opřel jedině o ustanovení odst. 3, §u 21 (nástupnictví v podniku) a nepřevzal názor Zemské úřadovny v platebním výměru zastávaný, že stěžovatel ručí i jako hlavní podnikatel. Jsou proto tyto vývody stížnosti podle §u 5 zákona o správním soudě nepřípustné.
Nepřípustná je i výtka, že platební rozkaz není vyhotoven dle předpisu §§ 7, 8 a 9 nařízení č. 13101/1917, neuváděje za jaký čas, za které zaměstnance byly příspěvky předepsány a kolik zaplatil zaměstnavatel.
Takovouto výtku stěžovatel· během řízení neuplatnil a důsledkem toho také úřad s tohoto hlediska záruční platební výměr Zemské úřadovny nepřezkoumal. Neobsahuje-li však naříkané rozhodnutí po této stránce výroku, nemůže ani Nejvyšší správní soud vzhledem k předpisu citovaného §u 5 zákona o správním soudě zabývati se věcně námitkami, jež stěžovatel opominul v řízení uplatniti.
Mimochodem upozorňuje stížnost na to že stěžovatel jest jen spoluvlastníkem mlýna, takže není srozumitelné, proč jen jemu byly předmětné příspěvky vyměřeny.
I kdyby bylo lze spatřiti v tomto „upozornění“ řádně konkretisovaný stížný bod (§ 18 zákona o správním soudě) toho obsahu, že žalovaný úřad neprávem uložil stěžovateli samotnému náhradu celého nedoplatku a nikoli jen části poměrné jeho spoluvlastnictví k mlýnu, lest námitka ta bezdůvodnou proto, ježto dle hořejších úvah jest směrodatným, kdo podnik provozuje a nikoli kdo jest vlastníkem dotyčné reality. Stěžovatel pak netvrdil v řízení a netvrdí ani ve stížnosti, že podnik „mlýn v Holiči“ neprovozuje.
Z těchto úvah dospěl Nejvyšší správní soud k zamítnutí stížnosti jako bezdůvodně.
(Nález Nejv. správ. soudu ze dne 3. října 1927, č. 20126.)