Dodatečná přihláška o důchod vdovský a sirotčí.

Podmínky těchto dvou paragrafů nelze směsovati. Máť každý z těchto předpisů jiný skutkový předpoklad na zřeteli. § 1 citovaného zákona stanoví, že nárok na důchod mohou uplatniti přihláškou do 31. prosince 1923 vdovy, sirotci a předkové po státních občanech československé republiky, kteří padli nebo zemřeli ve službě vojenské, při válečných úkonech a v zajetí, tudíž po takových občanech, kteří padli nebo zemřeli dříve než byli z činné služby vojenské propuštěni a z ní se vůbec nevrátili. Naproti tomu § 2 citovaného zákona zmocňuje ministerstvo sociální péče, aby v dohodě s ministerstvem financí povolilo, dodatečnou přihlášku mužům propuštěným z činné služby vojenské (z válečných úkonů, ze zajetí), tudíž oněm, kteří se vrátili, a důsledně i vdovám, sirotkům a předkům po těchto mužích. Tento rozdíl jest patrný také z toho, že § 1 mluví pouze o nároku vdov, sirotků a předků; kdežto § 2 jedná v prvé řadě o nároku mužů a potom teprve o nároku pozůstalých. Nemají tudíž vdovy a ostatní pozůstalí bez rozdílu nárok na přijetí dodatečné přihlášky v § 1 stanovený, nýbrž nárok ten přísluší jen takovým, jichž manžel, otec nebo potomek padl neb zemřel dříve, nežli byl z činné služby vojenské propuštěn. V daném případě není sporno, že manžel stěžovatelčin zemřel az po svém návratu z činné služby vojenské, a to dne 16. prosince 1920. Stěžovatelka měla tudíž svůj nárok uplatniti ve smyslu § 28 zákona č. 142/20 do jednoho roku od této události, po případě podle § 1 zákona č. 310/21 do 31. prosince 1921. To se však nestalo, nýbrž ona podala přihlášku až 7. července 1923. Tuto přihlášku pak právem posuzoval žalovaný úřad podle § 2 al 2 zákona č. 146/23 jako dodatečnou přihlášku vdovy po muži, který podlehl poranění utrpěnému nebo nemoci získané neb zhoršené z okolností uvedených v § 1 pod č. 1 a 3. Podle tohoto předpisu však nepřísluší stěžovatelce na povolení dodatečné přihlášky právní nárok, nýbrž rozhoduje o tom na základě volného uvážení ministerstvo sociální péče v dohodě s ministerstvem financí. Nemá-li však stěžovatelka právního nároku na povolení dodatečné přihlášky, nebylo naříkaným rozhodnutím porušeno žádné její právo subjektivní, a jest proto její stížnost bezdůvodná. Bylo ji proto jako takovou zamítnouti.
(Nález N. s. s. z 21. dubna 1927, č. 8215/27 a č. 8212/27.)

Citace:

Dodatečná přihláška o důchod vdovský a sirotčí.. Sociální revue. Věstník Ministerstva sociální péče. Praha: Ministerstvo sociální péče, 1927, s. 403-404.