Není-li zvláštního výjimečného ustanovení zákonného, jakého na př. není v čeledním (služebním) řádě pro Čechy ze dne 7. dubna 1866, č. 11. zem. zák. (aneb nebylo-li to zaměstnavateli oprávněnou k tomu osobou výslovná neb konklndentním, žádné pochybnosti nepřipouštějícím jednáním uloženo) nepřísluší zaměstnavateli dohled nad osobou služebnou ve příčině mravů, a nelze proto ani osobu služebnou pokládali vůči zaměstnavateli za svěřenu ve smyslu §u 132./III. tr. z.

Důvody:
Základem odsuzujícího nálezu jsou ve skutkovém směru následující zjištění, do nichž si nebylo stěžováno:
16tiletá L. B. byla za souhlasu své matky přijata manželkou obžalovaného k opatrování jejích dětí a k výpomoci v domácnosti při praní a poklizení za měsíční mzdu 3 K, mimo svačinu a večeři. Její služba začínala vždy o 3 hod. odpoledne a končila pravidelně večer. Stalo se však někdy, že L. B. v bytě obžalovaného přenocovala. Tak tomu bylo i v kritické noci.
Nalézací soud pak béře ohledně obžalovaného — aniž bylo tomu odporováno — za zjištěno, že L. B-u svedl ke smilnému činu ve smyslu §u 132., odst. III. tr. z.
Zmateční stížnost popírá však, že bylo děvče, jak má za to prvý soudce, svěřeno obžalovanému k dozoru, a tvrdí proto, že jest rozsudek dle §u 281. č. 9. a) tr. ř. zmatečný, poněvadž chybí jedna z rozhodných náležitostí skutkové podstaty trestného činu, obžalovanému za vinu kladeného.
V odpor vzatý nález spatřuje tuto náležitost skutkové podstaty činu jednak ve skutečnosti, že jest osoba ve službě jsoucí již na základě služebního poměru svěřena dozoru zaměstnavatelovu, a dále v okolnosti, že L. B. byla vzhledem ku svému útlému věku 16 let již dle »obvyklého náhledu životního« svěřena dozoru představeného domácnosti.
Prvý důvod jest nepopiratelně pochybený. Nepřihlíží-li se k zákonným výminečným ustanovením, nezakládá okolnost, že někdo vstoupil do služby za mzdu, ani práva, ani povinnosti zaměstnavatele, dozírati na pohlavní neporušenost osoby ve službě jsoucí, neboť služební smlouva jakož i služební poměr, jí založený, jsou zásadně hospodářským zjevem. Jako výminečný zákon, na který bývá obyčejně poukazováno k odůvodnění názoru, že jest poměr dozoru mezi zaměstnavatelem a osobou ve službě jsoucí, je-li tato čeledínem (služkou), upraven výslovně předpisem, přišel by v konkrétním případě v úvahu pouze služební řád pro království České ze dne 7. dubna 1866, č. 11. zem. zákona. Leč tento zákon neposkytuje žádné opory pro zmíněný názor, jak i zástupce c. k generální prokuratury při ústním líčení kasačním dolíčil. — 372 —
Uváží-li se totiž, že § 132./III. tr. z. staví pojem »dozoru« vedle pojmů výchovy a vyučování, pak by přece výraz »dozor«, použitý v §u 16. citovaného řádu služebního, musil míti smyslem týž význam a dosah, jako výraz »výchova a vyučování«. Leč toho dosahu nemá, ježto dle vývoje a doby vzniku tohoto zákona měl pojem »dozoru« upravovati pouze povinnost čeledína, podříditi se zaměstnavateli, nikoli však povinnost zaměstnavatelovu, dozírati na mravní neporušenost čeledínovu.
Leč i kdyby se mělo za to, že služební řád uložil zaměstnavateli dozor nad mravním životem čeledínovým — což se právě nepřipouští, — nelze v tomto případě mluviti o tom, že L. B. byla osobou služebnou ve smyslu zmíněného zákona a zvláště že se vstupem do služby obžalovaného stala se členem jeho domácnosti, jak praví § 16. zmíněného řádu služebního.
Dle předeslaných nepopřených zjištění počínala služba Ludmily B. kolem 3. hodiny odpolední a končila pravidelně večer. Přenocování v domě obžalovaného bývalo ojedinělou výjimkou z pravidla. Toto zjištění oprávňuje tedy sice k názoru, že Ludmila B. pracovala v domácnosti obžalovaného denně po určitou dobu denní, neoprávňuje však žádným způsobem k názoru, že žila ve společné domácnosti.
Ne neprávem poukazuje proto zmateční stížnost na to, že pro existenci čeledního poměru, tudíž pro založení společné domácnosti, nutno přenocování v domě zaměstnavatelově pokládati za podstatný znak tohoto poměru, ježto by jinak § 27. č. 9. cit. zákona nemohl beze vší výjimky opravňovati zaměstnavatele, aby čeledína, který bez jeho svolení přenocuje mimo dům, ihned propustil.
Všechny tyto úvahy nutí k závěru, že osoba služebná, která dle úmluvy a z pravidla má jen přes den konati služby v domácnosti, nemůže se pokládati za čeledína ve smyslu zmíněného řádu služebního.
Tím jest vyvrácen prvý důvod rozhodovací v odpor vzatého nálezu.
Zbývá ještě zkoumati závažnost druhého důvodu nalézacího soudu, zda-li totiž pro obžalovaného i bez výslovného zákonného rozkazu aneb bez výslovné přípovědi, dozírati na mravní neporušenost své služky, vyplývala povinnost k takovému dohledu dle obvyklých pravidel života.
Přísluší-li obratu slovnímu »obvyklé pravidlo životní (názor lidský)«, jehož použito za důvod rozhodnutí, vůbec nějaký věcný význam, pak jest především patrno, že při rozhodování případu přicházejí v úvahu jen ony náhledy životní, jež platí v době použití trestního zákona, a nikoli životní pravidla jež panovala v době vzniku zákona. Zásadní změna, jaké doznal názor o podstatě nynější služební — 373 —
smlouvy následkem nastalého již převratu všech služebních poměrů, nevede pak k výsledku, že v naší době obvyklé pravidlo životní přikazuje zaměstnavateli, aby dohlížel na pohlavní neporušenost čeledína, jež zde přece při použití §u 132./III. tr. z. přichází jedině v úvahu.
Na tomto názoru nemůže potud ničeho měniti skutečnost nepopiratelné potřeby ochrany nezletilých osob služebných, pokud není jako korrelát zákonem stanovena povinnost dozoru nad takovými osobami v mravním ohledu, aneb pokud v jednotlivém případě povinnost ta nebyla výslovně aneb konkludentními, jakoukoliv pochybnost vylučujícími jednáními zaměstnavateli osobou k tomu oprávněnou uložena.
Obvyklé názory životní, i kdyby se měly pokládati za závazný předpis, neospravedlňují tedy názoru, že u služební smlouvy s ženskými osobami dlužno vždy předpokládati, že zaměstnavateli jest svěřen dohled na mravní neporušenost osoby služebné.
Odůvodnění v odpor vzatého nálezu jest tudíž v obou směrech právně pochybeno; bylo proto zmateční stížnosti vyhověti a obžalovaného od zločinu jemu za vinu kladeného dle §u 259. č. 3. tr. ř. osvoboditi.
(Rozhodnutí kasačního soudu ze dne 2. října 1915, č. j. Kr II 177/15 / 4.)1 —x.

Pozn. zas. Rozhodnutí toto jest ovšem v odporu s dosavadní stálou praxí nejvyššího soudu.

Citace:

Není-li zvláštního výjimečného ustanovení zákonného, jakého na př. není v čeledním (služebním) řádě pro Čechy ze dne 7. dubna 1866, č. 11. zem. zák. (aneb nebylo-li to zaměstnavateli oprávněnou … . Zprávy Právnické Jednoty moravské v Brně. Brno: Nákladem Právnické jednoty moravské , 1915, svazek/ročník 24, číslo/sešit 8, s. 389-391.