O osnově nového trestního řádu v sovětském Rusku

referuje doc. G. Smirnov v dvojčísle Sborníku věd právních a státních (ročník 33., č. 1—2). Na rozdíl od platného trestního řádu z r. 1923, jenž jest kompromisem »mezi ideami liberálně buržoasního práva a úkolem soudu býti nástrojem třídního potlačení nepřátel proletářské revoluce«, jest osnova již nekompromisním nástrojem boje s třídními nepřáteli a proto především odstraňuje řadu formálně právních garancií a zachovává jiné jen potud, pokud pomáhají uskutečniti úkoly, jež má před sebou proletářský soud. Prvním úkolem orgánů sovětské justice jest zjistiti, stojí-li před nimi »třídní nepřítel« nebo »pracující«. S prvním třeba jednati »drsně a tvrdě«. Mezi jinými důvody, vylučujícími trestní stíhání, uvádí osnova též okolnost, že nejde o jednání třídně nebezpečné nebo že jednání této povahy pozbylo. Vyšetřování koná jen výjimečně vyšetřující soudce, který jest podřízen prokurátorovi. Pravidelně je koná policie, úřad politické správy nebo prokurátor sám. Při vynesení rozsudku má se soud říditi nejen platnými zákony, ale i »všeobecnou politikou proletářského státu«. Soudcové jsou odvislí od vlády. Zásada obžalovací je omezena, za to zásada veřejnosti je rozšířena zejména i na řízení přípravné, v němž se vyskytují reminiscence na nejprimitivnější formu přípravného vyšetřování, kdy hlas lidu a jeho nepříznivý úsudek o podezřelýchá osobách v trestním řízení rozhodovaly. Zásada třídní justice jeví se též v zdůrazňování povinnosti příslušných orgánů zjistiti, v jaké míře jest pachatel i jeho čin nebezpečni pro diktaturu proletariátu a pro vymoženosti proletářské revoluce. Z pravidel o věcné příslušnosti soudů vysvítá, že zásada »nikdo nesmí býti odňat svému zákonnému soudci« neplatí, nýbrž že vláda vždy může zvoliti soud, který je jí nejpohodlnější. Státní zástupce, jenž v přípravném řízení má postavení dominující, jest zároveň strážcem zákona kontrolujícím soud. Předpisy o vzájemném poměru veřejného žalobce a soudu mají umožniti, aby vždy a podle možnosti co nejrychleji soud rozhodl tak, jak tomu chce vláda. Případně charakterisuje Smirnov osnovu těmito slovy: »Osnova "zbavuje trestní řízení formalismu" v takové míře, že vlastně dává skoro neomezenou moc nad občany odvislým soudům, prokuratuře a vyšetřujícím orgánům. Občan (nejen obviněný, nýbrž i jiné soukromé osoby zúčastněné v řízení) jest tedy vydán libovůli těchto orgánů. Ovšem tato libovůle nemusí vždy býti v neprospěch občana a především obviněného, ale přece nikdo nemůže věděti, jak s ním bude naloženo v jednotlivém případě. Jedině o zájmy vlády jest postaráno tak, jako nikde jinde: kde vláda chce míti rozsudek určitého obsahu, tam jej míti bude. Proto "soud" v sov. Rusku neměl by se vlastně vůbec jmenovati soudem a normy osnovy o »soudním« řízení jsou jen novým důkazem toho, že v sovětském Rusku jest jen jediná bezpodmínečně platná norma: »vláda může dělati s "občany" co chce.«

Citace:

O osnově nového trestního řádu v sovětském Rusku. Právník. Časopis věnovaný vědě právní i státní. Praha: Právnická jednota v Praze, 1933, svazek/ročník 72, číslo/sešit 14, s. 473-474.