Zánik exekučně zabavené pohledávky příslušící exekutovi proti státu přeúčtováním na dlužné daně exekutovy neposkytuje státu jako poddlužníku oprávnění, by navrhl zrušení této exekuce podle § 295 2. odst. ex. ř.
Z odůvodnění nejv. soudu: Rekursní soud zamítl návrh na zrušení exekuce, jejž učinila česká finanční prokuratura v zastoupení čsl. státu jako poddlužníka podle §§ 39, odst. 2. a 295, odst. 2. ex. ř., a své rozhodnutí odůvodnil tím, že zabavená pohledávka povinného proti čsl. státu byla likvidní а k výplatě poukázána, takže jejímu soudnímu zabavení nebyl na překážku předpis dvorského dekretu ze dne 21. srpna 1838 čís. 291 sb. z. s. a § 295, odst. 2 exek. řádu.
Proti správnosti tohoto odůvodnění není v dovolacím rekursu ničeho namítáno. Fin. prokuratura v zastoupení poddlužníkově již ani netvrdí, že zabavená pohledávka povinného nebyla likvidní a poukázána k výplatě, nýbrž jen dovozuje, že zadržená částka — to jest pohledávka povinného proti čsl. státu, na kterou se vede exekuce, — byla pravoplatně přeúčtována na dlužné daně povinného, že tím přestala býti pohledávkou, a že by exekuce byla vedena na předmět, který neexistuje. Z toho jest patrno, že dovolací rekurs uplatňuje pouze, že zabavená pohledávka povinného zanikla přeúčtováním čili vzájemným placením podle § 1438 obč. zák. Avšak takový zánik zabavené pohledávky neposkytuje čsl. státu jako poddlužníku oprávnění, by navrhl zrušení exekuce, neboť v oznámení podle § 295, odst. 2. ex. ř., jež se podle § 39, odst. 2. ex. ř. považuje za návrh na zrušení exekuce, může býti jen uplatněno, že povolení exekuce jest nepřípustné, ježto se příčí předpisům, podle kterých jest dotčená pohledávka vyňata z exekuce vůbec anebo v povoleném rozsahu. (Viz též nařízení býv. min. sprav. ve Vídni ze dne 15. prosince 1899 čís. 56. věstn. min. sprav.)
Tvrzená okolnost, že pohledávka, na kterou se vede exekuce, byla již zaplacena nebo zanikla kompensací, neměla by však v zápětí, že tato pohledávka byla podle platných předpisů vyňata z exekuce, nýbrž její účinek by se projevil prostě v tom, že by k výsledku nevedla ani exekuce, ani případná žaloba na poddlužníka.
Bylo proto dovolacímu rekursu odepříti úspěch.
Rozhodnutí nejvyššího soudu v Brně ze dne 23. února 1933 č. j. R I 1933/33/1.
Dr. Jar. Koutník.