Obchodní zástupce (jednatele), kteří nejsou ve službách nějakého živnostníka, nutno považovati za samostatné obchodníky, kteří nesou risiko svého podnikání, tedy za podnikatele (§ 59 c) ž. ř.) a soutěžitele podle § 46 zák. o nekalé soutěži.První stolice žalobu zamítla. Druhá stolice toto rozhodnutí potvrdila. Nejv. soud rozsudek prvé a druhé stolice zrušil a věc vrátil první stolici k novému jednání a rozhodnutí.Důvody: Soudy nižších stolic zamítly žalobu z toho důvodu, že dovolatel není soutěžitelem podle § 46 zákona o nekalé soutěži, poněvadž jej jako obchodního zástupce nelze považovati za pod- nikatele. Tomuto názoru by bylo přisvědčiti, kdyby bylo zjištěno, že dovolatel jest obchodním pomocníkem ve službách firmy Ig. H. v Dr. To se však nestalo. Obchodní zástupce (jednatele), kteří nejsou ve službách některého živnostníka, nutno považovati za samostatné obchodníky, již nesou risiko svého podnikání a tudíž za podnikatele (§ 59 c) ž. ř.) a soutěžitele podle § 46 zák. o nekalé soutěži. Tento zákon se vztahuje na veškeré samostatně provozované hospodářské živnosti, nesoucí se ke zdroji příjmů zhodnocováním zboží nebo výkonů. Podléhají mu tedy i obchodní podniky, mezi něž nutno zařaditi i s nimi souvisící živnosti pomocné, na př. činnost dohodců, zprostředkovatelů atd.Bude proto především zapotřebí zjistiti příslušný skutkový podklad, aby mohlo býti spolehlivě usuzováno, zdali dovolatel jest samostatným obchodníkem čili nic. Dospěje-li procesní soud základem tohoto zjištění k úsudku, že dovolatele třeba považovati za podnikatele a soutěžitele, bude ovšem také zapotřebí, aby se zabýval ostatními tvrzeními a námitkami stran, rozhodnými pro řešení sporu.Rozhodnutí nejv. soudu ze dne 25. února 1933 č. j. R v II 757/31. Karel Jelínek.