NPD documents search: Právník, 72 (1933) - Svolání věřitelů pozůstalosti

Praktické případy.

Svolání věřitelů pozůstalosti (§§ 813—815 obč. zák. a §§ 133—136 nesp. pat.) netýká se odkazovníků.
Z důvodů rozhodnutí nejv. soudu: Jde o otázku, týká-li se ustanovení §§ 813—815 obč. zák. pouze věřitelů pozůstalosti či také odkazovníků, jak zastávají stěžovatelky. Odvolací soud nesdílel názor stěžovatelek a jest s ním souhlasiti. Doslov ustanovení § 813 obč. zák. a jeho účel, aby ku vyhledání stavu dluhů byla vydána vyhláška, nepřipouští jiný výklad, než že se ustanovení toto týká pouze pozůstalostních věřitelů, t. j. osob, jejichž nároky vázly jako dluhy na jmění zůstavitelově již za jeho života (§ 784, poslední věta obč. zák.) a jeho smrtí nezanikly a tvořily tudíž souhrn závazků zemřelého (§ 531 obč. zák.), po případě také osob, jejichž nároky byly sice založeny až po smrti zůstavitele, ale váznou jako dluhy na pozůstalosti (na př. útraty pohřební, útraty inventury a pod.). Takovými osobami nejsou však odkazovníci, neboť jejich nároky vznikly teprve z poslední vůle zůstavitelovy (§ 535 obč. zák.) a nejsou proto ani dluhy pozůstalostními ve smyslu shora uvedeném. Zákon také přesně rozlišuje mezi dluhem pozůstalostním, totiž mezi pohledávkou, pozůstalostního věřitele a mezi odkazem, jak to vyplývá zejména z ustanovení § 692 obč. zák., jehož se stěžovatelky neprávem dovolávají k odůvodnění správnosti svého názoru. Nárok legatářův, založený v právu dědickém, jest jiné právní povahy než obligační nárok pozůstalostního věřitele. Postavení pozůstalostních věřitelů jest podle tohoto ustanovení zcela jiné než postavení odkazovníků a jest mylný názor, že jsou si postaveni na roveň. Ustanovení tomu rozuměti jest tak, že se musí z pozůstalosti zaplatiti především dluhy pozůstalosti, které vázly na nich již za života zůstavitele, pak jiné povinné výlohy (jako jsou pohřební výlohy, náklady soupisu, veřejné dávky podle §§ 694 a 814 obč. zák.), pak případný povinný díl nepominutelného dědice a že teprve z toho, co zbývá, jest uhraditi odkazy, které podléhají poměrné srážce, nestačí-li pozůstalost k jejich úhradě. Též z ustanovení § 135 nespor. pat. nedá se nic vyčisti pro názor zastávaný stěžovatelkami. Odvolací soud se neuchýlil svým názorem, vysloveným v napadeném usnesení od názoru, který vyslovil v usnesení ze dne 30. 5. 1931, č. j. Со V 155/31/12, kde šlo o otázku právního poměru mezi odkazovníkem a dědicem, kterou odvolací soud správně rozřešil ve smyslu zásady vyslovené nejvyšším soudem v rozhodnutí čís. 6459 sb. n. s. Nelze-li v souzeném případě dovolávati se s úspěchem ustanovení §§ 813 a 815 obč. zák., ztrácí oprávnění i výtka, že jest zbytečným řešili otázku, je-li předmětná pozůstalost postačitelnou ke krytí všech nároků proti ní či nikoli.
Rekursům bylo tudíž oprávnění odepříti.
Rozhodnutí nejv. soudu ze dne 31. března 1933, č. j. R I 246/33/1.
Dr. Jar. Koutník.

Citace:

Svolání věřitelů pozůstalosti. Právník. Časopis věnovaný vědě právní i státní. Praha: Právnická jednota v Praze, 1933, svazek/ročník 72, číslo/sešit 14, s. 450-451.