Č. 826.

Úřednictvo státní: Jaký význam má pro zachování nároku na místo služební v republice čsl. slib poslušnosti vykonaný úředníkem býv. státu rakouského dle vzorce, jejž sestavil představený úředníka toho a jenž obsahem svým plně odpovídá vzorci stanovenému v § 1 zák. ze dne 7. února 1919 č. 74 sb. z. a n., slovně se však od něho uchyluje?
(Nález ze dne 26. dubna 1921 č. 5097.)
Věc: František K. v L. (adv. Dr. Josef Stark z Prahy) proti ministerstvu pošt a telegrafů v Praze (zast. min. radou Drem Václ. Zimmrem) stran zbavení místa.
Výrok: Naříkané rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Ježto vrchní poštovní správce František K., nynější stěžovatel, nejevil se nadřízeným úřadům spolehlivým, byl k poštovnímu úřadu v L. již počátkem prosince 1918 dosazen jako zástupce přednosty vrchní poštovní oficiál F. H., aby zájem státu československého neutrpěl újmy. Dle zprávy poštovního a telegrafního úřadu v L. ze dne 30. ledna 1919 odepřel František K. při odevzdání úřadu dne 6. prosince 1918 konati další službu republice československé.
Jeho služební požitky byly koncem prosince 1918 zastaveny, ale vyplácí se mu výpomoc umluvená mezistátní konferencí.
Následkem poukazu poštovního ředitelství v Praze ze dne 28. února 1919 čís. 339969 vyzval poštovní úřad v L. stěžovatele, aby se do 3 dnů vyjádřil, chce-li složiti slib poslušnosti československé republice do rukou nynějšího správce poštovního úřadu. Správce ten sestavil pak vzorec slibu, který stěžovatel dne 5. března 1919 podepsal. Opis slibu toho při spisech připojený (originál se ztratil) jest obšírnější, než vzorec připojený k zákonu ze dne 7. února 1919 č. 74 sb. z. a n. Slib dle zákonného vzorce stěžovatel ve lhůtě stanovené vládním nařízením ze dne 21. března 1919 č. 154 sb. z. a n. nevykonal, nepřihlásiv se k němu a nebyv k tomu vyzván.
K poukazu ministerstva pošt a telegrafů ze dne 9. srpna 1919 čís. 30069, aby připravilo pensionování oněch úředníků, kteří jsou dosud z politických důvodů na dovolené, vyrozumělo poštovní ředitelství v Pardubicích i stěžovatele o zamýšleném pensionování z moci úřední dle § 80 služ. pragm., aniž mu oznámilo důvody, proti čemuž podal stěžovatel námitky.
Ministerstvo pošt a telegrafů pak, jemuž námitky ty byly předloženy, naříkaným rozhodnutím prohlásilo, že když stěžovatel nesložil v předepsané lhůtě slibu pro republiku československou, předepsaného zákonem ze dne 7. února 1919 č. 74 sb. z. a n., a podepsání soukromého vzorce slibu, jež se stalo dne 5. března 1919, nelze dle názoru ministerstva vnitra pokládati za složení slibu ve smyslu § 2 nař. vl. republiky československé ze dne 21. března 1919 č. 154 sb. z. a n., nastaly účinky v § 2 cit. zák. uvedené, záležející v tom, že stěžovatel pozbyl svého místa a všech nároků na plat a výslužné pro sebe a svou rodinu.
Nejvyšší správní soud takto uvažoval o stížnosti, podané proti tomuto rozhodnutí pro nezákonnost:
Zákon ze dne 7. února 1919 č. 74 sb. z. a n., platný dnem vyhlášení. t. j. 17. únorem 1919, stanovil v § 1, že všichni státní úředníci býv. státu rakouského a mocnářství rakousko-uherského, pokud v den vyhlášení tohoto zákona při státních úřadech jinou vládou než vládou republiky československé byli ustanoveni, zůstávají nadále státními zaměstnanci republiky československé, přihlásí-li se a vykonají-li do měsíce slib, jehož znění bylo v témže paragrafu formulováno. Den, kdy se začíná tato měsíční lhůta, a podrobnosti o tom, jak slib jest vykonati, stanoviti se měly nařízením. Ti, kdo se včas, ač-li jim nebrání překážka nepřekonatelná, nepřihlásí a slibu nesloží, pozbývají dle § 2 cit. zákona svého místa a všech nároků na plat a výslužné pro sebe a svou rodinu.
Nařízením vlády republiky československé z 21. března 1919 č. 154 sb. z. a n. bylo pak stanoveno, že zmíněná měsíční lhůta začíná se dnem t. dubna a končí dnem 30. dubna 1919, a zároveň určen postup, jakého jest šetřiti při hlášení k slibu a při jeho složení.
Stěžovatel má za to, že nebylo zákonného důvodu, aby byl pro nesložení slibu zbaven svého místa, neboť vykonal — jak je nesporno — k úřednímu vyzvání nadřízeného ředitelství pošt a telegrafů v Praze slib poslušnosti již dne 5. března 1919, třebas ne přesně dle vzorce obsaženého v zákoně ze dne 7. února 1919 č. 74 sb. z. a n., nýbrž dle vzorce sestaveného dočasným správcem poštovního úřadu v L., při němž stěžovatel posledně působil. Neměl prý tudíž příčiny, aby se hlásil k novému slibu.
Ježto se stěžovatel neodvolává na nepřekonatelnou překážku po rozumu § 2 zák. čís. 74/19 a § 5 vlád. nař. čís. 154/19, která by mu ve složení slibu byla bránila, jde jedině o to, posouditi, jaký význam má slib učiněný dle vzorce stěžovatelem podepsaného, zejména lze-li slib ten klásti na roven slibu dle vzorce zákonného. Žalovaný úřad sám připouští v odvodním spise, že obsah slibu vykonaného stěžovatelem dle vzorce sestaveného dočasným správcem poštovního úřadu v L. odpovídá slibu zákonem předepsanému. Tvrdil-li zástupce žalovaného úřadu při veřejném ústním líčení, že nelze slib stěžovatelem vykonaný uznati za platný proto, že slib ten byl vykonán před početím měsíční lhůty zmíněné v § 1 vlád. nař. čís. 154/19, nemohl nejvyšší správní soud uznati názor ten za správný, neboť měsíční lhůta ke složení slibu byla zákonem stanovena zřejmě jen jako poslední termín, do kterého se úředník musí rozhodnouti, chce-li zůstati nadále ve službách republiky československé a slib předepsaný vykonati, nevylučuje však možnost, aby slib byl vykonán za účinnosti zákona ještě před počátkem lhůty té, neboť i o takovém slibu nutno uznati, že byl vykonán »včas« dle § 2 cit. zákona.
Zbývá proto jen jediná sporná otázka, zda nařízený slib pokládati jest za vykonaný i tehdy, když vzorec podepsaný nezní přesně tak, jako vzorec zákonný, když však obsah jejich je jinak stejný. Zákon čís. 74/19 nemá v té příčině bližšího ustanovení. Za to nařízení vládní č. 154/19 předpisuje výslovně, že slib má býti vykonán přesně dle formule § 1 zákona stanovené. Ale slůvko »přesně« nelze tu vykládati tak, že by každý slib vykonaný dle vzorce, jenž se slovo od slova nekryje se vzorcem zákonným, nikdy nebylo lze uznati za slib platný. Neustanovuje tak ani cit. nařízení, které to ponechává ve všech případech příslušnému ministru, aby dohodna se se súčastněnými ministry rozhodl, zda nastaly účinky nesložení slibu v § 2 zákona uvedené (§ 4). Nepříčí se tedy a priori zákonu možnost uznání slibu vykonaného i dle vzorce, který se kryje se zákonným sice co do obsahu, ale nikoli co do doslovu. V daném případě dlužno předem vytknouti, že vzorec slibu, o který jde, nebyl — jak žalovaný úřad prohlašuje — nějakým vzorcem soukromým, který by si byl snad stěžovatel sám zhotovil, nýbrž sestavil jej dočasný správce poštovního úřadu v L. v této své funkci a šlo tedy v pravdě o vzorec úřední, arciť odchylný zněním od vzorce zákonného.
Uváží-li se pak dále, že bezprostředním podnětem k sestavení vzorce toho byl poukaz ředitelství pošt a telegrafů v Praze, aby stěžovatel byl vyzván, by se do 3 dnů vyjádřil, chce-li složiti slib poslušnosti československé republice do rukou nynějšího správce poštovního úřadu, že na vykonání slibu záviselo, bude-li stěžovatel ponechán ve službách republiky československé, jakož i že vyzvání k výkonu slibu stalo se již v době účinnosti zákona ze dne 7. února 1919 č. 74 sb. z. a n., prohlašujícího výkon slibu v něm určeného rovněž za podmínku dalšího ponechání státních úředníku a zřízenců bývalého státu rakouského a mocnářství rakousko-uherského ve službách republiky československé, a že konečně i dle vlastního uznání žalovaného úřadu obsah slibu vykonaného odpovídá obsahu vzorce zákonného, pak je zcela opodstatněna omluva stěžovatelova, a on mohl právem míti za to, že slibem vykonaným dne 5. března 1919 učinil zadost předpisu § 1 zák. ze dne 7. února 1919 č. 74 sb. z. a n., resp. § 2 nař. vlád. ze dne 21. března 1919 č. 154 sb. z. a n. a že se nemusí ke slibu znova přihlašovati.
Měl-li žalovaný úřad jiný názor, bylo jeho věcí, aby na to stěžovatele dal včas upozorniti a tak mu umožnil, aby dodatečně vykonal ještě slib dle vzorce zákonného nebo učinil prohlášení jiné. Uplatnění důsledku vytčených v § 2 cit. zákona nelze v daném případě uznati za odůvodněné zákonem a bylo proto naříkané rozhodnutí zrušiti dle § 7 zák. o správ. soudě.

Citace:

č. 826. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 3, s. 503-506.