Č. 10 708.

Učitelstvo: * Zatímní učitel (učitelský čekatel), který, nebyv jmenován řídícím učitelem (správcem školy), byl toliko pověřen zatímní správou obecné školy, nemá nároku na funkční přídavek po rozumu § 15 odst. 1 zák. č. 104/26.
(Nález ze dne 14. září 1933 č. 14 524.)
Prejudikatura: Srov. Boh. A 7727/29, 9467/31.
Věc: Hubert S. v H. proti ministerstvu školství a národní osvěty o ředitelský přídavek.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost. Důvody: Dekretem z 22. června 1927 ustanovil osv v K. od 1. července 1927 st-le Huberta S., tehdy výpomocného učitele ve V., zatímním učitelem (učitelským čekatelem) na volném místě při jednotřídní škole v P. a zároveň ho pověřil zatímní správou této školy. Od 1. prosince 1927 byl jmenovaný ustanoven definitivním učitelem ve smyslu § 4 učit. zák. č. 104/26, při čemž jeho přidělení na škole v P. ponecháno nadále v platnosti.
Podáními z 28. června a 17. srpna 1928 a dále z 30. června 1929 žádal st-l, dovolávaje se § 15 učit. zák. č. 104/26 a § 3 zák. č. 251/22, jakož i nál. Boh. A 7343/28, aby mu byl za dobu od 1. července 1927 do 30. června 1929 přiznán plný funkční přídavek ročních 750 Kč.
Žádosti této zšr v Brně výnosem z 31. července 1929 vyhověla potud, že uznala st-lův nárok na plný ředitelský přídavek za dobu od 1. prosince 1927, pokud se však týče doby od 1. července do 30. listopadu 1927, nevyhověla žádosti proto, že žadatel v této době jako učitelský čekatel na ředitelský přídavek vůbec nároku neměl. To — jak uvedeno ve výnose tom — vysvítá jednak z ustanovení § 15 zák. č. 104/26, který, stanově výměru a podmínky pro přiznání ředitelského přídavku, jest zahrnut v díle II. uč. zákona pod nadpisem »Definitivní učitelé obecných a občanských škol«, jednak i z článku 46 prov. výn. min. škol. ze 4. listopadu 1927, kde se praví, že zatímním ředitelem (správcem školy, řídícím učitelem) může býti ustanoven definitivní učitel s příslušnou zkouškou učitelské způsobilosti, působící na volném místě. Pokud žadatel opřel svůj nárok o § 3 zák. č. 251/22, podotkla k tomu zšr, že tento zákon byl po většině zrušen § 46 zák. č. 104/26 s účinností od 1. ledna 1926, a že mezi články zachovanými v platnosti se neuvádí čl. I., v němž jest cit. § 3 obsažen.
Odvolání st-lovo min. škol. nař. rozhodnutím zamítlo z důvodu v odpor vzatého výnosu zšr-y.
O stížnosti proti tomu směřující nss uvážil:
Zšr a souhlasně s ní i žal. úřad odepřely st-li ředitelský přídavek za dobu od l. července do 30. listopadu 1927 s odůvodněním, že v této době st-l, jako učitelský čekatel, podle § 15 uč. zák. č. 104/26 a článku 46 prov. výn. ze 4. listopadu 1927 na ředitelský přídavek neměl vůbec nároku. Pokud proti tomu stížnost především namítá, že posléze dotčený výnos min. škol. nemůže státi v cestě nároku st-lem uplatňovanému, slušelo jí dáti za pravdu, neboť skutečně, jak stížnost uvádí, pouhý min. výnos by nemohl nároky plynoucí ze zákona omeziti ani zrušiti, leč že by to zákon sám výslovně připouštěl, čehož však v příčině sporného přídavku není, ježto učit. zák. č. 104/26, k jehož provedení byl cit. výnos vydán, nic takového nestanoví. Jinak však nss nemohl stanovisku stížnosti přisvědčiti.
Podle § 15 učit. zák., o který st-l svůj požadavek opírá, mají ředitelé škol (správcové škol, řídící učitelé a ředitelé občanských škol) nárok na ředitelské přídavky započítatelné pro výměru výslužného. Výkladem tohoto zákonného ustanovení s hlediska dnes sporného se nss zabýval již v nál. Boh. A 9467/31, kde dospěl k těmto závěrům: Označení »ředitel školy« v § 15 zák. č. 104/26 je myšleno jako atribut personální, z čehož plyne, že ředitelské přídavky tu normované chce zákon poskytovati jen těm učitelským osobám, které jsou po stránce právní skutečnými řediteli, správci škol atd. Že je tomu tak, podává se zejména z toho, že přídavky ty jsou započítatelné pro výměru výslužného, neboť přídavky do pense započítatelné nebývají podle ustáleného principu práva zaměstnaneckého spojeny s pouhými služebními výkony přechodnými. Naopak přídavky takové, jsouce součástkou služebního příjmu pravidelného, předpokládají ustanovení trvalé. Tento zákonný požadavek pak nemůže zajisté nahraditi pouhá zástupčí činnost oněch osob učitelských, které řídí školu toliko jure substitutionis, nezaujímajíce právního a služebního postavení, jaké poskytuje právní řád skutečným ředitelům škol. Názor ten podporuje i úvaha, že zák. č. 104/26 upravil positivně jen pravidelné služební příjmy učitelstva, a že proto nelze míti za to, že by byl chtěl činiti v § 15 z této zásady výjimku a požitek tam dotčený poskytovati i těm osobám učitelským, které vzhledem na své služební postavení ve školské službě nemohou míti nárok na ředitelský přídavek trvale. Ze všeho, co uvedeno, jde, že z důvodu pouhé zastupující činnosti na ředitelském místě osoba učitelská nemá nároku na ředitelský přídavek podle cit. § 15 uč. zák.
V daném případě byl st-l v době, o niž jde, jak je patrno z obsahu ustanovovacího dekretu, jako učitelský čekatel pověřen zatímní správou školy v P., a nemohla mu proto podle hořejších vývodů tato — toliko přechodná — služební činnost založiti nárok na požadovaný přídavek. Na tom nemění nic ani předpis posl. odstavce § 2 uč. zák., podle něhož ustanovení tohoto zák. o učitelích platí, pokud se v něm jinak nestanoví, i pro učitelské čekatele a učitele výpomocné, neboť § 15, přiznávaje, jak bylo svrchu vyloženo, ředitelský přídavek jen skutečným ředitelům, právě takovou odchylku stanoví.
Dovolává-li se posléze stížnost pro výklad ustanovení § 15 uč. zák. ji zastávaný předpisu § 3 zák. č. 251/22, který prý byl, nehledíc k číselné sazbě funkčního přídavku, převzat do § 15 uč. zák. doslovně v témž znění, takže věcně se od 1. ledna 1926 na nároku tam uvedeném nic nezměnilo, jest proti tomu poukázati na nález Boh. A 7727/29, kde bylo dovoděno, že učitel obecné školy, který, nebyv jmenován řídícím učitelem, byl toliko pověřen zatímní správou školy, nemá nároku na funkční přídavek podle § 3 odst. 1 zák. č. 251/22.

Citace:

č. 10 708. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1933, svazek/ročník 15/2, s. 259-261.