Čís. 15109.

K § 246 zák. o soc. poj.
Proti žalobě, podané nositelem pojištění podle § 246 zák. čís. 221/24 Sb. z. a n. proti tomu, kdo způsobil pojištěnci úraz, může žalovaný použíti všech obran, jež má proti poškozenému pojištěnci, může tedy namítnouti i jeho spoluzavinění na úraze.
Nároků pojišťovny se nedotýká smír, sjednaný mezi poškozeným pojištěncem a škůdcem po té, kdy pojišťovna již vyplatila pojištěnci pojistné dávky.
(Rozh. ze dne 4. dubna 1936, Rv I 1387/34.)
Žalovaní poranili při jízdě autem člena žalující pojišťovny, jíž vznikly lékařským ošetřením a pobytem zraněného v nemocnici výlohy v zažalované výši, jež vymáhá proti žalovaným podle § 246 zák. čís. 221/24 Sb. z. a n. Proti žalobě namítli žalovaní, že nehodu spoluzavinil pojištěnec žalobkyně svojí neopatrností a dále, že ve sporu, jím proti nim vedeném uzavřeli smír, jímž se zavázali zaplatiti poškozenému na vyrovnání všech jeho nároků z důvodu způsobeného úrazu určitou částku. Nižší soudy uznaly podle žaloby, odvolací soud z těchto důvodů: Dle § 246 zák. o pojištění zaměstnanců pro případ nemoci, invalidity a stáří ze dne 9. října 1924 čís. 221 Sb. z. a n. ve znění zákona ze dne 8. listopadu 1928 čís. 184 Sb. z. a n., poskytla-li nemocenská pojišťovna pojistnou dávku za nemoci, pro kterou pojištěnec má zákonný nárok na náhradu škody proti osobě třetí, přechází tento náhradní nárok pojištěncův až do výše poskytnuté dávky — a dosáhla-li dávka nároku nebo převýší-li jej, tedy cele — na nemocenskou pojišťovnu, jež pak sama jest oprávněna vymáhati na třetí osobě náhradu, která na ni přešla. Náleží tudíž nemocenské pojišťovně nárok jejího pojištěnce v rozsahu, v jakém jej má pojištěnec dle zákona proti osobě třetí, ovšem toliko do výše dávky, kterou nemocenská pojišťovna pojištěnci poskytla. Směrodatným pak bude, v jaké výši pojištěnci nárok na náhradu škody přísluší, při čemž otázka, zda pojištěnec úraz spoluzavinil či nikoli a v jaké míře, bude pouze podkladem, zda pojištěnci nárok přisluší a v jaké výši. I když pojištěnec úraz spoluzavinil, rozhodnou bude tu konečná výše náhrady, která mu po zákonu přísluší, třeba nehodu spoluzavinil. Bylo proto nerozhodným pro nárok žalující, že Josef S. úraz spoluzavinil, když žalovaní přes toto spoluzavinění zavázali se mu smírem ze dne 11. května 1932 na škodu úrazem mu způsobenou zaplatiti částku 34000 Kč. Částka tato daleko převyšuje pojistné dávky, jež žalující Josefu S-ovi poskytla a které činí celkem 7347 Kč. Právem tudíž prvý soud vyhověl žalobě pojišťovny domáhající se zaplacení tohoto obnosu.
Nejvyšší soud uložil odvolacímu soudu nové jednání a rozhodnutí.
Důvody:
Podle § 246 zák. č. 221/24 Sb. z. a n. v doslovu zákona č. 184/28 Sb. z. a n. jde o zákonnou cesi. Nárok na náhradu škody, který podle citovaného ustanovení přechází až do výše poskytnutých dávek na nemocenskou pojišťovnu, může býti se zdarem uplatňován pouze potud, pokud by jej pojištěnec mohl sám uplatniti proti osobě třetí (§§ 1394, 1395 první věta obč. zák.). Dlužníku přísluší najmě právo, užíti obran svých proti dluhu převzatému (§ 1396 obč. zák.). Žalovaní dlužníci mohli tudíž v souzené věci namítati spoluzavinění pojištěncovo, a kdyby takové spoluzavinění bylo prokázáno, byla by na žalobkyni přešla jen poměrná část nároku, příslušející pojištěnci podle § 1304 obč. zák. Jde také o to, jaký vliv na žalobní pohledávku má smír, uzavřený dne 11. května 1932 u krajského soudu v Č. ve sporu Josefa S. (pojištěnce) proti nynějším žalovaným. V tomto sporu se domáhal Josef S. pro týž úraz, který jest i podkladem nynější žaloby, náhrady škody a to na bolestném, na ušlém výdělku po odečtení pojistných dávek žalující pojišťovnou mu poskytnutých, za poškození jízdního kola, šatstva a prádla úhrnem 24046 Kč a měsíčního důchodu 560 Kč počínajíc dnem 1. dubna 1934. Podle smíru se zavázali žalovaní, že zaplatí žalobci k vyrovnání veškerých jeho nároků, zejména i budoucích jednou pro vždy 34000 Kč. Tento smír byl ujednán dávno po úraze (jenž se stal 20. září 1930) a po té, kdy poskytla žalobkyně poškozenému pojistné dávky (t. j. podle žaloby v době od 20. září 1930 do 19. září 1931). Ježto tedy nároky pojištěncovy na náhradu škody přešly do výše poskytnutých dávek již před ujednáním smíru ze dne 11. května 1932 na žalující nemocenskou pojišťovnu zákonnou cesí, nemohli žalovaní o této části náhradního nároku se vyrovnávati s pojištěncem a smírem nebyly dotčeny nároky pojišťovny, která na tomto smíru nebyla zúčastněna a v jejíž prospěch podle tohoto smíru ani nic nemělo býti plněno (§ 881 obč. zák.). Tímto smírem byly tedy upraveny toliko vlastní nároky žalobcovy. Mylný jest tudíž závěr odvolacího soudu, že netřeba se v nynějším sporu obírati námitkou spoluzavinění pojištěncova, ježto prý výše jeho náhradního nároku byla dotčeným smírem s konečnou platností upravena, poněvadž v tomto sporu jde o nároky, které ještě před smírem přešly zákonnou cesí na žalobkyni. První soud usoudil ze skutkových okolností jím zjištěných, že poškozený pojištěnec má na nehodě, o kterouž jde, větší vinu než první žalovaný a to v poměru 2:1. V odvolacím sdělení potírá žalobkyně, která jako strana, ve sporu úplně zvítězivší, nemohla podati odvolání, toto zjištění a z něho odvozovaný závěr prvního soudu. Odvolací soud, vycházeje z mylného nazírání na věc, nezabýval se však otázkou poměru zavinění a neučinil v tomto směru potřebná skutková zjištění (viz Sb. n. s. 6370), ač to pro rozhodnutí tohoto sporu má podstatnou důležitost. Spor není tedy zralý k rozhodnutí (§ 510 c. ř. s.).

Citace:

Čís. 15109.. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1937, svazek/ročník 18, s. 422-424.