NPD documents search: Váž. tr., 10 (1928)

Čís. 96

Šlo-li o akty pouhé liberality, nemůže se otec, který stravoval ve svém domě snoubence dceřina jako hosta a převzal do uschování Jeho svršky, domáhati za to úplaty.
Nezaměstnává-li se ten, kdo převzal do uschování cizí svršky, uschováváním po živnostensku, může mzdu za uschování požadovati jen tehdy, když si ji výslovně vymínil.
(Rozh. ze dne 26. března 1919, Rv I 154/19.)
Žalobce, který na podzim roku 1915 ubytoval ve svém domě a stravoval as po tři týdny žalovaného, propuštěného na revers jako rekonvalescenta z vojenské nemocnice, a který měl po tři leta ve svém domě v uschování některé jeho svršky, žaloval ho o náhradu útrat stravovacích a na zaplacení odměny za uschování svršků. Žalovaný proti tomu namítal, že mu obé bylo poskytnuto z ochoty a bezplatně, poněvač měl známost se žalobcovou dcerou. — Prvý soud (okresní soud v Karlových Varech) žalobě vyhověl. Zjistil, že žalovaný dal sám podnět k tomu, by žalobce si propuštění žalovaného z nemocnice do své domácnosti vymohl, a že žalobce známost žalovaného se svou dcerou nijak nepodporoval; zhářnost ta byla snad důvodem, že žalovaný se o přijetí do žalobcova domu ucházel, nelze však z ní usuzovati na úmysl tohoto, stravovati žalovaného a vzíti jeho svršky v uschování bezplatně. Odvolací soud (krajský soud v Chebu) zamítl žalobu. Na základě spisů o procesu, ve kterém se domáhala žalobcova dcera na žalovaném náhrady škody z důvodu, že týž s ní zrušil bez příčiny zasnoubení, zjistil, že žalovaný měl s touto dcerou nejen známost, nýbrž že byl s ní i zasnouben a že se ucházel o její ruku, aniž by se tomu žalobce byl vzpíral, a že žalovaný byl již dříve jednou po několik neděl hostem, u žalobce nepokládat proto za věrohodné, že by žalobce byl žalovaného stravoval na podzim roku 1915 v očekávání, že mu tento nahradí náklad s tím spojený, to tím méně, když mu nároku toho nijak neohlásil. Byt-li však žalovaný pouhým hostem žalobcovým, nemůže se tento na něm domáhati náhrady stravování, poněvadč mu stravu vlastně daroval. Pokud jde o nárok na poplatek za uschování svršků, poukazuje soud odvolací předem k tomu, že žalobce vlastně ani netvrdí, že uzavřel se žalovaným schovací smlouvu s ujednáním, že žalovaný mu za to bude platiti jistý poplatek, a mimo to i k blízkému poměru, ve kterém se strany k sobě nalézaly a při němž bývají zvykem vzájemné úsluhy a laskavosti z ochoty. Nehledíc však k tomu, odkazuje tu i k předpisu § 969 obč. zák., dle něhož nepřísluší" žalobci za uschování těchto svršků proto žádná mzda, poněvadž tato nebyla ani výslovně ani podle stavu schovatelova mlčky vymíněna; neboť žalobce není speditérem, nýbrž rolníkem a nezaměstnává se po živnostensku uschováváním svršků, nemá tudiž také v tomto případě nároku na poplatek za uschování.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání žalobcovu.
Důvody:
Pokud se týče důvodu § 503 č. 4 c. ř. s., dovozuje jej dovolání v dvojím směru, popírajíc jednak správnost názoru soudu odvolacího, že právním podkladem stravování a ubytování žalovaného žalobcem byl akt liberality, spadající ve své podstatě pod ustanovení 18. hlavy obč. zák., jednak dovozujíc, že uschování movitostí žalovaného dovolatelem bylo rovněž jednáním úplatným. V obojím směru jest pro posouzení právní stránky rozhodující srovnalá vůle stran, projevená způsobem, v druhé větě prvního odstavce § 863 obč. zák. naznačeným, a v té příčině nelze dovolacímu soudu odchýliti se od závěrů soudu druhé stolice, v rozsudku jeho blíže odůvodněných, jenž přihlížeje k tehdejší známosti dcery žalobcovy se žalovaným а k všeobecným zvyklostem s takovým poměrem spojeným dospěl k tomu výsledku, že úmyslem žalobcovým bylo, poskytnouti žalovanému pohoštění bezplatné, a že s tím i vůle tohoto se shodovala. Ustanovení druhé věty § 1247 obč. zák. se žalobce vzhledem k tomu, co ustanoveno jest v § 952 obč. zák., s úspěchem dovolávati nemůže. Oprávněnost nároku žalobcova na odměnu za uschování movitostí žalovaného konečně vyloučena jest zřejmým ustanovením § 969 obč. zák., oproti němuž z § 970 obč. zák., к němuž v dovolání jest poukazováno, ve prospěch žalobcův ničeho nelze dovozovati.

Citace:

č. 96. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1921, svazek/ročník 1, s. 206-207.