Zákaz stavby dle § 340. ob. z. obč.

J. C-ová a Jan S. v R. podali na svého souseda Jos. S. žalobu pro rušení držby tím, že staví ve svém dvoře novou stodolu, čímž prý C-ové znemožňuje volný přístup k jejímu stavení a ohrožuje oba žalobce v mírném a nerušeném držení jich příbytků, do nichž prý ze stodoly žalovaného se bude válet prach a donikat hřmot, a kteréž mimo to budou uváděny též v nebezpečí požáru.
V žalobě se tvrdí, že žalovaný schválení sousedů k stavbě té ani řádně povolení stavebního úřadu si nezaopatřil ani se dle obecného soudního řádu ohledně škody, jež z této stavby pro žalobce nastává, proti nim neohradil.
Petit žalobní zněl též na zápověď další stavby:
Tomuto žádání první soudce vyřízením žaloby vyhověl.
Při líčení dne 9. srpna 1909 navrhl žalobce Jan S., aby vzhledem k tomu, že podal proti usnesení obecního výboru v R., kterým byla stavba stodoly žalovanému povolena, stížnost k zems. výboru, řízení dle § 190. c. ř. s. přerušeno bylo na tak dlouho, až bude o stížnosti jeho zems. výborem rozhodnuto.
Návrhu tomu soudce za souhlasu obou stran vyhověl.
Dne 15. září 1909 podali oba žalobcové, tvrdíce, že žalovaný zákazu stavby neuposlechl, exekuční návrh ve smyslu §§. 353.—358. a 384. ex. ř., aby
1. žalovanému nařízeno bylo další stavby pod pokutou 100 K neb 5 dnů vězení se zdržeti,
2. pro jistotu a škodu, která by dalšími zapovězenými činy vzniknouti mohla, složiti k soudu obnos 1000 K a
3. aby žalovaný část stodoly po zákazu postavenou do toho stavu uvedl, jak byla, když jemu soudní zákaz stavby doručen byl, ve lhůtě soudem ustanovené, jinak že na jeho náklad by byla ona část stodoly do předešlého stavu uvedena.
Při stání na návrh ten položeném bránil se žalovaný
1. tím, že zde není exekučního titulu pro návrh ten ve smyslu § 1. ex. ř., poněvadž zákaz stavby vydaný o rušební žalobě jest nejvýše jen prozatímním opatřením ve sm. § 341. o. z. obč., které soud může ihned dáti bez slyšení odpůrce vykonati. Dle § 396. ex. ř. mají býti taková opatření provedena do měsíce po právní moci; v tomto případě uplynulo už více než měsíc a jest tudíž navržená exekuce nepřípustnou;
2. dle čl. XXXVII. uv. z. k c. ř. s. může uplatňovati nárok takový jen ten, kdo se nemohl súčastniti řízení stavebního; z protokolu stavební komise ze dne 20. června 1909 vychází však na jevo, že vymah. věřitel Jan S. byl přítomen a proti stavbě ničeho nenamítal;
3. strany shodly se ve sporu na přerušení řízení, čímž vzdali se žalobci práva, prováděti zákaz stavby soudem daný; mimo to jest stodola hotová a nelze tudíž mluviti o další stavbě; 4. návrh na složení jistoty jest též neodůvodněn, poněvadž není nebezpečí a navrhovatelé neuvádějí, jak by jim mohla škoda vzejíti (§ 354. ex. ř.);
5. pro návrh ad 3. není vůbec žádných podmínek, poněvadž stavu, jaký byl v době podání žaloby, nelze vůbec zjistiti. Žalobcové připustili, že stodola už stojí a je zakryta a že pouze zeď na straně souseda Jana S. není úplně hotova.
První soudce návrh vymah. věřitelů zamítnul ve všech jeho bodech a uložil jim náhradu útrat dlužníku jednáním o návrhu tom vzešlých.
Důvody:
Zákaz stavby jest zvláštním ustanovením § 340. ob. z. obč., tedy speciálním zatímním opatřením; avšak i na toto speciální zatímní opatření dlužno dle čl. XXVII. uv. z. k ex. ř. užíti předpisů o zatímných opatřeních, obsažených v §§ 378. až 402. ex ř.
Usnesení o zákazu stavby bylo oběma stranám doručeno dne 6. srpna 1909, uplynul tedy od doručení jeho více než měsíc a nelze ho tedy vzhledem ku předpisu § 396. ex. ř. více vykonati a bylo proto podaný návrh, k uplatnění jeho směřující, zamítnouti.
Vzhledem k tomuto důvodu má soud za to, že není třeba zabývati se oprávněností ostatních námitek dlužníkových proti návrhu vym. věřitelů.
V rekursu svém do usnesení toho uvádějí vym. věřitelé, že žalovaný po celý čas od doručení žaloby až do 9. září 1909 více nestavěl a tedy zákazu se podrobil. Tohoto dne však počal stavěti znova a tím zavdal vym. věřitelům příčinu k zakročení; dříve nemohli zakročiti, poněvadž Jos. S. zákazu uposlechl. Nemůže zde tudíž býti řeči o nějaké lhůtě 30denní, neboť by tím celý tento institut zákazu stavby pozbyl významu. Zákaz novostavby nespadá tudíž pod § 396. ex. ř. Řízení o žalobě rušební jest pouze přerušeno a nikoliv snad v klidu, věc dosud rozhodnuta není, pročež navržená proti dlužníku opatření, jenž přes zákaz dosud platný dále stavěl, byla odůvodněna.
Rekursu tomu zemský soud v Brně v bodu 2. návrhu a usnesení o něm vyhověl a pozměnil je v ten způsob, že Jos. S-ovi nařídil, aby pro škodu, která by dalším pokračováním v zakázané stavbě žalobcům vzešla, zřídil jistotu ve výši 400 K na hotovosti nebo v cenných papírech do depositního soudu v Brně do 8 dní pod uvarováním exekuce ve smyslu § 353. odst. 2. a 355. ex. ř., kterážto jistota má ručiti do konečného rozhodnutí sporu rušebního. Uložil jemu též náhradu útrat rekursu a předchozího řízení. Návrh, aby se povinnému uložila pokuta za každý rušební čin a sbourání části zdi po zákazu vystavěné, byl odkázán. Důvody:
Soud I. stolice odkázal návrhy žalobců ohledně pokuty a obnovení dřívějšího stavu jedině z důvodu § 396. ex. ř. To však neprávem. Neboť povolené opatření, totiž zákaz stavby byl povinnému doručen již dne 6. srpna 1909 a doručením tohoto zákazu prozatímně opatření bylo již vykonáno; toto povolené opatření mělo dle § 341. ob. z. obč. míti platnost až do rozhodnutí sporu rušebního, a poněvadž spor tento až dosud rozhodnut není, nebyl Jos. S. oprávněn, pokračováním ve stavbě stodoly proti soudnímu zákazu jednati a učinil-li tak, jsou strany ohrožené dle § 384. ex. ř. oprávněny, ku provedení soudního zákazu navrhnouti exekuci ve smyslu §§ 355. a 356. ex. ř.
Rekurs proti odkázání dotyčného návrhu na povolení exekuce jest tudíž odůvodněn.
Co se však týče návrhu na uložení pokuty pro případ další stavby, nelze rekursu tenkráte více vyhověti, poněvadž návrh tento dohotovením stodoly se stal bezpředmětným; co se ale týče návrhu na povolení exekuce nařízením, aby Jos. S. část stodoly po zákazu postavenou do toho stavu uvedl, jak byla, když jemu soudní zákaz stavby doručen byl — nebylo jemu vyhověti pro neurčitost činu, jenž jemu má býti nařízen, ano nebylo zjištěno, jak daleko stavba stodoly v čas doručení soudního zákazu již byla pokročila a poněvadž tento návrh též neodpovídá ustanovení § 356. ex. ř., dle kterého vymáhající věřitel má býti zmocněn, aby dal dřívější stav na nebezpečí a nákladem dlužníka opět zříditi, oč však vymáhajícími věřiteli žádáno nebylo.
Naproti tomu bylo návrhu na povolení exekuce, aby dlužníku bylo přikázáno, aby zřídil jistotu pro škodu, která by vznikla dalšími činy zapovězenými, vyhověti, i stanovil soud rekursní tuto jistotu pro každého vymáhajícího věřitele obnosem 200 K, a to uváživ, že tento obnos dle jakosti a polohy stodoly povinného jeví se býti dostatečným k náhradě škody, která jim stavbou stodoly snad vzešla (§ 384. a 355. odst. 2. ex. ř.).
Poněvadž chováním se dlužníkovým byla způsobena změna, právu vymáhajících věřitelů odporující, a týž proto návrh exekuční ve smyslu § 355. ex. ř. a jednání o tomto návrhu zavinil, a jelikož rekurs vymáhajících věřitelů do usnesení dotyčného se potkal s úspěchem, jest odpůrce rekurentů též povinen, nahraditi těmto útraty soudní (§§ 41. a 50. c. ř. s. a § 78. ex. ř.).
Samostatný rekurs proti rozhodnutí I. stolice považoval soud rekursní přípustným, poněvadž tu jde o rozhodnutí v řízení exekučním ve smyslu §§ 384. a 355. ex. ř. na kteréž nelze použíti ustanovení §§ 515. a 518. c. ř. s.
Do rozhodnutí toho obě strany podaly rekurs dovolací. Nejv. soudní dvůr dovolací stížnosti dlužníka Jos. S. vyhověl a potírané usnesení soudu rekursního, pokud jím bylo dlužníkovi nařízeno, aby pro škodu, která by pokračováním v zakázané stavbě stodoly vymah. věřitelům vznikla, zřídil jistotu složením 400 K a aby nahradil jim útraty obou stolic, změnil v ten smysl, že se zamítá i tato část návrhu exekučního a odsoudil vymah. věřitele k náhradě útrat obou stolic dlužníkovi; dovolací stížnost vymah. věřitelů pak odmítnul.
Odůvodnění:
Zákaz stavby na základě ustanovení §§ 340. a 341. ob. z. obč., řádem exekučním nedotčeného, dle předpisu čl. XXXVII. uv. z. k c. ř. s. v platnosti ponechaného jest prozatímním opatřením dle § 456. c. ř. s. ku zajištění nároku, jehož se domáhali nynější vymah. věřitelé svou rušební žalobou.
Byť i nebylo lze opatření to pokládati za prozatímní opatření ve smyslu 2. oddílu ex. ř., má ohledně úkonů zajišťovacích a řízení přece býti šetřeno ustanovení §§ 378. až 402. ex. ř. (čl. XXVII. uv. z. k ex. ř.).
Ustanovení § 396. ex. ř., dle něhož provedení povoleného opatření prozatímního se nedopouští, jestliže ode dne, kterého povolení doručeným usnesením bylo oznámeno, uplynula doba delší nežli jeden měsíc, nelze použíti na shora zmíněnou zápověd stavební. Neboť ustanovení to nevztahuje se dle svého znění a smyslu ani na úkony zajišťovací, které jest předsevzíti, ani na řízení, jež v této příčině má býti prováděno, nýbrž stanoví toliko časové omezení účinnosti prozatímních opatření dle §§ 379. a 380., jakož i dle §§ 381. a 382. ř. ex. vydaných.
Nelze jich tedy použíti na opatření zajišťovací povolená, jak v tomto případě, na základě platných zákonů a nařízení, tím, že ř. ex. nabyl platnosti, nedotčených. Použití ustanovení § 396. ř. ex. na takové zápovědi stavební jest však vyloučeno též ustanovením § 341. ob. z. obč. Tento stanoví, že soud zpravidla nemá dopouštěti, aby se dále stavělo, až do rozhodnutí věci, že tedy zápověd zůstává v platnosti a může býti k platnosti i přivedena, pokud rozepře není definitivně ukončena.
Nelze tudíž přisvědčiti vývodům stížnosti dovolací, že byl návrh exekuční pro uplynutí lhůty § 396. ř. ex. stanovené nepřípustným a že měl býti zamítnut. Neboť v době podaného návrhu exekučního nebyla zahájená rozepře ještě rozhodnuta.
Na provedení dotčené zápovědi stavební bylo dle § 384. ex. ř. přiměřeně použíti předpisů §§ 353. až 358. ex. ř. Navrhovatelé exekuce byli dle § 355. odst. 2. ex. ř., jehož použití navrhují, povinni, uvésti v návrhu svém a dle § 55. odst. 2. ř. ex. dokázati též, že a jaká škoda jim zapovězenou stavbou nastala, nastává a nastane.
Tvrzení v úvodu návrhu exekučního obsažené, že navrhovatelům odpůrcovým pokračováním v zapovězené stavbě povstává škoda nenahraditelná, jest příliš všeobecno, než aby z něho bylo lze seznati, jakou škodou navrhovatelé jsou ohroženi činem odpůrcovým.
Pro nedostávající se tuto první podmínku pro povolení exekuce dle § 355. odst. 2. ex. ř. nebyl ani tento návrh exekuční právně opodstatněn a bylo jej zamítnouti.
Změnění usnesení soudu prvého a povolení exekuce ohledně jistoty soudem rekursním příčí se za stavu věci shora uvedeného ustanovením al. 2. § 55. a al. 2. § 355. ex. ř., pročež bylo odůvodněné stížnosti dovolací dlužníkově vyhověti a změniti usnesení soudu rekursního obnovením dotyčné části usnesení soudu prvého.
Dle § 402. ř. ex. budiž ustanovení ř. ex. na opatření prozatímní obdobně šetřeno, pokud v 2. oddílu 2. dílu ř. ex. nic jiného není nařízeno.
Co do přípustnosti rekursu v řízení exekučním zahájeném ku provedení zápovědi stavební platí pro nedostatek ustanovení zvláštních všeobecné předpisy ř. ex. resp. dle § 78. ř. ex. ustanovení §§ 514. až 528. c. ř. s.
Navrhovatelé exekuce brojí ve stížnosti dovolací proti usnesení soudu rekursního potud, pokud zamítací usnesení soudu prvého bylo potvrzeno.
Proti potvrzujícím usnesením soudu rekursního jsou však rekursy dovolací dle § 528. č. 1 c. ř. s. nepřípustný. Byla proto dovolací stížnost vymah. věřitelů dle toho místa v zákoně odmítnuta.
Navrhovatelé exekuce definitivně a vůhec prosoudivší hradí náklady na zamítnutý návrh exekuční a na stížnosti bezvýsledné sami a byli dle §§ 74. a 78. ex. ř. a §§ 41. a 50. c. ř. s. odsouzeni k náhradě nákladů odpůrcových.
(Rozh. z 28. prosince 1909 č. j. --K TTP_429/2 .)
Tudíž nikoliv pomocí ob. z. obě. ani pomocí c. ř. s., nýbrž pomocí § 55. odst. 2. ex. ř. musí nejvyšší soud napravovati nedopatření tvůrce našeho nového řádu procesního, jenž v slabé chvilce do § 456. pojal ustanovení, že návrhu ve smyslu §§ 340.—342. ob. z. obč. v žalobě učiněném soudce nemá odpůrce ani slyšeti, nýbrž hned při vyřizování žaloby potřebné opatření naříditi. Jest zjevno, že tomuto předpisu, zdánlivě návrh na zákaz stavby nesmírně usnadňujícímu a podnikatele stavby chicanám sousedů bez milosti v šanc vydávajícímu, postulát průkazu škody přímo by se příčil, kdyby §§ 340. ob. z. obč. a 456. c. ř. s. vykládaly se v ten smysl, že při návrhu na zákaz stavby v žalobě posessorní nebezpečí škody prokazovati netřeba. Proti návrhu samému byl by podnikatel stavby bezmocným, an soudce musel by návrhu vyhověti, nemoha o údajích žaloby pochybovati, žalovaný však smí podati rekurs až do usnesení konečného (§ 518. c. ř. s.). Dle osvědčeného receptu v tomto prakt. případě může si ovšem žalovaný snadno pomoci; nepotřebuje toliko zákazu dbáti, nýbrž stavěti vesele dále. Podá-li žalobce exekuční návrh, vzepře se mu a soudce exekuční napotom obstará to, co rozumně měl by činiti již soudce procesní, zákaz stavby povolující: uváží totiž, jsou-li pro takové drakonické opatření zde skutečně též věcné a právní důvody. Každý praktický soudce však přes tento zdánlivý odpor mezi povinností soudce procesního (§ 456. c. ř. s.) a soudce exekučního (§ 55. ex. ř.) uzná požadavek nejvyššího soudu rozumným a spravedlivým. Neboť tak laxní povolování zákazu stavby, jak to § 456. c. ř. s. zavádí, jest přímo lehkovážným ohrožováním právní bezpečnosti a hospodářských zájmů podnikatele stavby. Zdá se, že jen přílišná úcta k starobylému našemu obč. zákoníku přiměla tvůrce civ. řádu k tomu, že zachoval a dokonce podepřel instituci tak zastaralou a do moderního našeho zákonodárství se nehodící, jako je zákaz stavby dle § 340. ob. z. obč. na základě pouhé žaloby posessorní. Dokud jsme neměli stavebního řádu a stavebních úřadů, byla tato soudní intervence způsobem posessormm odůvodněna, dnes však nikoliv, an přece i náš ex. řád poskytuje prozatímní opatření všeho druhu, tudíž zákaz stavby dokonce i před podáním žaloby. (§§ 378., 381. č. 2, 382. č. 5 ex. ř.) Arciť respektuje instituci § 340. ob. z. obč. i náš moravský stav. řád, an v § 39. odst. 5. a 6. ustanovuje, že se dle §§ 340.—342. ob. z. obč žádati může za zákaz stavby, i když úřady správními povolení ke stavbě uděleno bylo. Leč zajisté předpokládá i tento § 39., že rušební žaloba dle § 340. ob. z. obč. podaná jest náležitě fundována. Nemohli přece zákonodárce podnikatele stavby, jemuž správní úřad na základě konaného šetření povolení ke stavbě udělil, vydati libovůli kohokoliv, jenž by s ledabylou rušební žalobou a návrhem na zákaz stavby přišel; neboť zákazem další stavby může podnikateli zpúsobiti se veliká, a nemá-li žalobce majetku, nenahraditelná škoda. Případy, že přes udělené povolení ku stavbě soused některý důvodně použil by práva dle § 340. ob. z. obč. mohou v praxi býti jen řídké; vždyť stav. řád předpisuje předvolání sousedů za účelem hájení jich práv soukromých (§ 35.)) a stavební úřad má snažiti se, by ohledně těchto soukromých práv docílila se narovnání (§ 39. odst. 1) a pro opomenutí pokusu dohody může celé řízení jako nedostatečné zrušeno býti. Již z důvodů těch stavební úřad sotva povolení stavební udělí, jsou-li soukromoprávní námitky závažné a nepochybné. Nicméně měl rekursní soud brněnský téměř současně takové případy dva a oba přímo křiklavě illustrují hospodářské nebezpečí § 340. ob. z. obč. V případu shora uveřejněném žalobcové, z nichž J. C-ová vlastně bezprostřední sousedkou a tudíž ani k žalobě dle § 340. ob. z. obč. legitimována nebyla, vzali žalobu ještě před rozhodnutím nejv. soudu o dovolacích stížnostech zpět s povinností náhrady útrat žalovanému. V druhém případě, kde uložen byl zákaz stavby vyhořelému rolníku z důvodu toho, že prý jednou poboční zdí zasáhl do pozemku sousedčina a jemuž uloženo bylo konečným usnesením též zbourání zdi té, bylo usnesení to soudem rekursním zrušeno, usnesením novým byla pak žaloba zamítnuta a usnesení toto soudem rekursním potvrzeno. Útrat vzešlo na každé straně přes 600 K, žalobnice, aby se žalovaní nemohli na ní hojit, svůj domek, obdrževši nové konečné usnesení, úplně zabřemenila takže žalovaní budou muset pustiti se do sporu odpůrčího, chtěj-li své útraty zachrániti. Spor rušební trval od září do konce prosince — považme, v jaké trapné situaci by byli žalovaní, kteří po požáru bydleli zatím pod kůlnou, se octli, kdyby byli zákazu stavby uposlechli! A šlo o spornou plochu, jejíž plošný obsah geometrem vyšetřen byl na — 082 nr a která (zahrada na vsi) měla hodnotu sotva 1 K! Takové křiklavé případy sousedské nesnášelivosti přímo velí, aby se zákazem stavby zacházelo se co nejopatrněji. Když už tvůrce nového řízení procesního neměl smělosti, aby při rychlosti nynějšího procesního řízení přímo zpozdilé řízení rušební odstranil naprosto, měl místo odstranění výslechu podnikatele stavby v § 456. c. ř. s. slyšení jeho naopak předepsati, zákaz stavby výslovně podmíniti průkazem nebezpečí a připustit i proti němu rekurs samostatný. Nyní jsou podnikatelé stavby na tom nepoměrně hůře než za platnosti dřívějšího obec. soud. řádu, za něhož též ustanovení § 39. odst. 5 stav. ř. m. v. v platnost vešlo. Neboť tento starý soud. řád měl v § 72. palliativum, na kteréž § 340. ob. z. obč. poukazuje (»ohne dass sich der Bauführer nach Vorschrift der allg. O. O. gegen ihn geschützt hat«) a kterýmž se podnikatel stavby před chicanami sousedů mohl předem zabezpečiti, totiž vyzývací řízení. Toto ustanovení § 72. nepřešlo však do nového civ. řádu soudního, jenž neposkytuje podnikateli stavby ani jinakého podobného preventivního prostředku, jako byl tento § 72. Žaloba určovací dle 228. c. ř. s. se pro rušené držby vůbec nehodí, tím méně v případech, kde žalobce, domáhající se zákazu další stavby, při komisi stavební žádné námitky nepodá. Prakoničtějšího prozatímního opatření nad zákaz stavby sotva lže si mysleti a přec má se dle § 340. ob. z. obč. a § 456. c. ř. s. povolovati laxněji než prozatímná opatření ex. řádu, kteráž dle § 381. jen za nebezpečí nenahraditelné škody a případně jen na kauci povolovati se mají, podobně jako i v samém řízení posessorním dle § 458. c. ř. s. Toho přece zákonodárci imputovati nelze. Zajisté měl tudíž zákonodárce při § 456. c. ř. s. na zřeteli předpoklad v § 340. ob. z. obč. vyslovený, totiž ohrožení navrhovatele. Jest proto soudci při vyřizování žalobního návrhu na zákaz stavby pečlivě uvážiti, zdali další stavbou by navrhovatel skutečně v právech ohrožen byl. Vždyť i za nynějšího procesního řádu i spor rušební protáhnouti se může po několik měsíců, takže podnikatel stavby může propasti celou stavební sesonu a utrpěti ohromnou škodu, an oproti staviteli, živnostníkům a dělníkům ručí sám přes zákaz stavby. Mohl by tudíž podnikatel stavby ukvapeným její zákazem hospodářsky nadobro býti zničen. Zda-li by se na žalobci, jenž návrhem zákazu toho jen užil svého zákonného práva, ze škody té, na kterouž nelze obdobně použiti předpisů civ. řádu soudního o útratách procesních, mohl hojiti, jest snad pochybno.
Jakkoliv tudíž povděčni býti musíme nejv. soudnímu dvoru za to, že požaduje při exek. návrhu ze zákazu stavby průkaz škody ze stavby hrozící, rozhodně praktičtějším i levnějším jest požadovati průkaz ten již při návrhu žalobním na zákaz stavby.1 Důkaz ten zpravidla provésti lze jen znaleckým ohledáním místa, k čemuž ovšem, jak si toho § 456. c. ř. s. přeje, předchozího výslechu žalované strany třeba není.
Má-li ale o návrhu na zákaz stavby v žalobě učiněnému soudce dle tohoto §. rozhodnouti bez slyšení žalovaného, jest vzhledem na ustanovení čl. XXXVII. uv. z. k c. ř. s., dle něhož nepřísluší vlastníku věci nemovité právo, žádati zákaz stavby dle §§ 340.—342. ob. z. obč., podal-li podnikatel stavby žádost za její povolení, ohrožený soused však, ač řádně a včas byl předvolán, se ku stavební komisi nedostavil neb proti povolení stavby námitek nečinil — nutno, aby žalobce již v žalobě dále prokázal, že návrhu jeho na zákaz stavby toto ustanovení čl. XXXVII. nepřekáží, tudíž předložil vidim. opis stavebního protokolu, z něhož namítka jeho proti stavbě jest zjevná, neb potvrzení obecního úřadu, že ke komisi stavební řádně a včas předvolán nebyl. Tento požadavek přispěl by zajisté k zamezení neodůvodněných návrhů na zákaz stavby a ukvapeného jim vyhovování. Tímto čl. XXXVII., kterýž činí soukromoprávní postup sousedů dle §§ 340.—342. ob. z. obč. závislým na řádném postupu před úřadem správním (stavebním), se uznává a to zcela rozumně ve věcech stavebních praevalence úřadu stavebního před soudem. Bylo by snad důslednějším i praktičtějším bývalo, ponechati i prozatímně opatření zákazem stavby z důvodů soukromoprávních úplně úřadu stavebnímu, jenž jest informován a po ruce.
J. Boubela.

Nejv. soudní dvůr se otázce, zda-li vydání zákazu stavebního bylo oprávněno, prostě vyhnul, z čehož by se mohlo i souditi, že považuje zákaz ten za důvodný. Bylo by vzhledem na svrchovanou důležitost této otázky žádoucnou, aby se nejv. soud. dvůr o ní vyslovil určitě, aby praxe mohla se o názor jeho opírati.

Citace:

Zákaz stavby dle § 340 ob. z. obč.. Zprávy Právnické Jednoty moravské v Brně. Brno: Nákladem Právnické jednoty moravské , 1910, svazek/ročník 19, číslo/sešit 5, s. 243-251.