Č. 671.

Dávka z přírůstku hodnoty nemovitostí (Čechy): I. I převody t. zv. majetku důlního podléhají dávce z přírůstku hodnoty nemovitostí. — II. Náklady na vývrty, kterými se zjišťuje příznivý stupeň dolovací možnosti a umožňuje i připravuje racionelní dolování, jsou připočitatelny dle § 9 č. 1 česk. ř. dávk. — III. Jak počítati jest hodnotu úpisů válečné půjčky, daných zciziteli jako část kupní ceny za prodanou realitu.
(Nález ze dne 19. ledna 1921 č. 456.)
Prejudikatura: K I. nález č. 574.
Věc: Josef R. ve Mstišově proti bývalé zemské správní komisi v Praze o dávku z přírůstku hodnoty nemovitostí.
Výrok: Naříkané rozhodnutí z 3. října 1917 č. 79507/VIII, pokud se týče připočitatelnosti nákladů na vrtání k ceně nabývací a počítání ceny zcizovací, zrušuje se jako nezákonné; v ostatním se stížnosti zamítají jako bezdůvodné. Důvody: I. Trhovou smlouvou dto. Teplice 9. února 1917 majitel dolů Josef R. ve Mstišově prodal svůj uhelný důlní majetek, zapsaný ve vl. č. 743 horní knihy pro Most, ležící v kat. obci Oberdorfu, totiž dolová pole a míry Gabriela s přebytky, akciové společnosti D. K. v Teplicích za cenu 150000 K nom. III. rakouské válečné půjčky a 75000 K hotově. Platebním příkazem zemského inspektorátu z 23. června 1917 č. 26082 předepsána z převodu na základě nabývací ceny 32000 K s přiznanými přípočty 1600 K, úhrnem 33600 K a zcizovací ceny 225000 K dávka z přírůstku hodnoty částkou 42705 K.
V podaném odvolání namítala strana 1. že zcizení důlních realit dávce z přírůstku nepodléhá; in eventum 2. že nebyl při vyměření dávky brán zřetel na náklady vrtání, poplatky z dolových měr a ztrátu úroků; 3. že zcizovací cena nečiní 225000 K hotově, nýbrž jenom 75000 K hotově a 150000 K nom. III. rak. válečné půjčky, což rovná se při kursu 89 proc. na hotovosti 133500 K, takže zcizovací cena činí pouze 208500 K. Odvolání bylo rozhodnutím zemské správní komise z 3. října 1917 č. 79507/VIII. zamítnuto v podstatě z těchto důvodů:
ad 1: Vývody odvolání, že rozšíření dávky z přírůstku hodnoty nemovitostí na doly je v rozporu s účelem zákona, jsou vyvráceny faktem, že říšsko-německý zákon o dávce z přírůstku hodnoty podrobuje dávce také doly. Ani pojmově ani technicky není proti tomu překážky, a jde pouze o to, zda znění zákona zasahuje také majetek důlní. Rozhodným je
ustanovení § 1, odst. 1 řádu o dávce, jenž praví, že při knihovním nebo mimoknihovním převodu »nemovitosti« (»Liegenschaft«) vybírá se dávka z přírůstku hodnoty. »Liegenschaft« neznamená pouze ohraničený díl povrchu zemského, nýbrž v širším smyslu také nemovitou věc vůbec ve smyslu § 291 o. z. o. Tento dvojí význam slova Liegenschaft je znám také našemu zákonodárství a lze tedy beze všeho násilí vykládati termín »Liegenschaft« v § 1 řádu o dávce v širším smyslu nemovité věci. Tomuto výkladu svědčí i český text, jenž užívá slova »nemovitost«, značící totéž co »nemovitá věc«. § 109 hor. zák. prohlašuje výslovně propůjčené míry dolové, přebytky, díla pomocná a revírní štoly za věci nemovité. Spadá tedy důlní majetek pod pojem »Liegenschaft«, »nemovitost« § 1 řádu o dávce. Ani z jednotlivých v rekursu dovolaných ustanovení řádu o dávce — odvolání poukazuje zejména na ustanovení § 1, odst. 3, § 4, 5, 11 a 27 — nelze dovoditi, že by použití řádu toho na důlní majetek bylo nepřípustno. Okolnost, že při dolech dobýváním substance pravidelně se ztravuje, je irelevantní, poněvadž se tak děje v tak dlouhých časových obdobích, že se horní právo označuje jako trvalé oprávnění samostatně působiti na půdu za účelem získávání určitých užitků a přiznává se mu povaha podobná vlastnictví.
ad 2. Práce vrtací neslouží k trvalému zvýšení hodnoty nemovitosti, nýbrž nanejvýše jen k jejímu zjištění; rovněž poplatky z dolových měr nemají vlivu na objektivní hodnotu její. Ztráta na úrocích zůstává při všech nemovitostech zásadně nepovšimnuta.
ad 3. Ježto cenné papíry nejsou měnou, padá na váhu jen okolnost, jak hodnota jejich byla v zákonné měně stranami vyjádřena. Podle smlouvy nebyly papíry ony dány v určitém smluveném kursu, nýbrž výslovně v nominální hodnotě. Byl proto vyměřující úřad oprávněn toto nominale pojati jako část zcizovací ceny.
Stížnost podaná k bývalému c. k. správnímu soudu namítá, že slovem »Liegenschaft« rozuměti lze vždy jen věci hmotné, nikoli práva, byť i tato bylo pokládati za věci nemovité a poukazuje v tom směru na § 1 zákona z 9. ledna 1907 č. 7 ř. z. stran dobývání nerostů obsahujících smůly zemní, kde klade se proti sobě jednak nemovitost, jednak právo k dobývání nafty, mající právní povahu věci nemovité, dále na čl. IV. zákona ze 17. března 1897 č. 77 ř. z. pro Tyroly, dle něhož stromy na cizích pozemcích jsou samostatnými majetkovými objekty a jako samostatné nemovité věci nejsou dotčeny knihovními zápisy na pozemku. Řád o dávce mluví v § 1 o nemovitostech ležících v obvodu platnosti řádu a má tedy na mysli jenom věci hmotné. Také v českém textu použitý termín »nemovitosti ležící« může býti aplikován jen na konkrétní hmotné věci a nikoli práva. Zákonodárce nezamýšlel zasáhnouti také majetek důlní a ustanovení řádu o dávce jsou na rozdíl od říšskoněmeckého zákona o dávce upravena jen na pozemky a domy. Důkazem toho jsou i obě prováděcí nařízení k řádu dávk. z 31. prosince 1915 č. 2 a 3 z. z. ai 1916. U důlního majetku nedostává se dále také ratio legis pro dávku z přírůstku, poněvadž přírůstek hodnoty nevzniká tu bez přičinění majitele opatřeními samosprávných svazů, nýbrž jako důsledek obchodní konjunktury a poněvadž výkonem práva při dolování ztravuje se substance. V § 1, odst. 3 nečiní se žádné zmínky o změně ve stavu těžařstva, což rovněž svědčí pro vyloučení důlního majetku.
In eventum stížnost vytýká, že při zjišťování přírůstku nebyly k nabývací ceně připočítány náklady, jež zcizitel učinil na vrtání částkou 6000 K, jakož i dále, že zcizovací cena přijata částkou 225000 K, kdežto podle smlouvy vymíněno bylo na hotovosti pouze 75000 K vedle 150000 K nom. III. válečné půjčky, kterážto část úplaty měla býti vzata nanejvýš v kursovní hodnotě 89 proc.
Naříkané rozhodnutí je proto nezákonné, a — pokud pominuty byly stranou nabízené důkazy o výši výloh na vrtání — trpí také podstatnou vadou řízení.
II. Trhovou smlouvou dtto. Turn 2. října 1917 Josef R. prodal obci
Turnu dolové míry Synesius, Mauritius a Antonín, zapsané ve vložce č. 250 a 816 horní knihy krajského soudu v Mostě, s příslušnými přebytky za cenu 73000 K. Platebním příkazem městského úřadu v Turnu z 20. listopadu 1917 č. 45/9570 byla mu z nich na základě přiznané ceny nabývací 45000 K a zcizovací 73000 K předepsána dávka z přírůstku per 2115 K. Podané odvolání, v němž zastáván názor, že převod důlních realit dávce nepodléhá, zamítnuto rozhodnutím zemské správní komise ze 6. února 1918 č. 4832/VIII z týchž důvodů, které uplatňuje svrchu uvedené rozhodnutí téže komise z 3. října 1917 č. 79507/VIII ad. 1.
Stížnost podaná do rozhodnutí ze 6. února 1918 k bývalému c. k. správnímu soudu ve Vídni setrvává při názoru hájeném v postupu instančním a odůvodňuje ho stejně jako stížnost do rozhodnutí z 3. října 1917 ad 1.
O obou stížnostech vydán byl nález správního soudu republiky rakouské ze 4. prosince 1918 č. 15620. Nejvyšší správní soud, když obě přoucí se strany byly se dovolaly jeho rozhodnutí, vycházeje z názoru, že správní soud republiky rakouské byl naprosto nepříslušným judikovati ve věci, a že nálezu jeho následkem toho pro státní území republiky československé nelze přiznati žádného právního významu, uznal se příslušným ve věci a uvážil takto:
Dávka z přírůstku hodnoty vybírá se podle § 1 řádu o dávce »při knihovním nebo mimoknihovním převodu nemovitosti, ležící v obvodu platnosti tohoto řádu, nebo podílu nemovitosti« (něm. znění: »bei der . . . Uebertragung einer im Geltungsgebiete dieser Abgabeordnung gelegenen Liegenschaft oder eines Liegenschaftsanteiles«). Otázka, má-li dávka vybírána býti také při převodu t. zv. majetku důlního, v zákoně výslovně řešena není. Může tedy zodpověděna býti toliko na základě právě uvedeného zásadního ustanovení zákonného, t. j. podle zvláštního významu použitého tam slova »nemovitost« (Liegenschaft) v souvislosti jeho s předpisy řádu o dávce a podle jasného úmyslu zákonodárce.
Stížnost opírajíc se o německý text hájí v té příčině názoru, že slovem »Liegenschaft«, zejména když se mluví o »eine im Geltungsgebiete der Abgabeordnung gelegene Liegenschaft«, lze rozuměti toliko věci hmotné, nikoli však oprávnění horní, jako propůjčené míry dolové a pod., a to ani tehdy ne, když by oprávnění horní byla po zákonu postavena na roveň věcem nemovitým, čemuž však tak není, ježto § 109 zákona horního prohlašuje propůjčené míry dolové, přebytky, díla pomocná a revírní štoly sice za nemovitý majetek (»Eigentum«), nikoli však za nemovité věci.
Tomuto názoru soud nemohl přisvědčiti. Jeť především nepochybno, že ustanovením § 109 hor. zákona propůjčené míry dolové, přebytky, díla pomocná a štoly revírní jsou prohlášeny za nemovité věci ve smyslu § 298 o. z. o. Znění § 109 hor. zákona, kde se mluví o nemovitém majetku (Eigentum), nemůže vzbuzovati v tom směru pochybnosti, poněvadž výrazu »majetek« (Eigentum), jak tomu svědčí již nadpis § 109 leg. cit., je v této souvislosti — podobně jako v ustanovení § 353 o. z. o. t. j. ve smyslu objektivním — použito k označení předmětu vlastnictví, tím však dle § 353 všeob. obč. zákona mohou právě býti jenom věci, takže v této souvislosti »nemovitý majetek« značí totéž co »nemovité věci«.
Má-li však stěžovatel za to, že práva prohlášená za věci nemovité nemohou spadati pod pojem »Liegenschaft«, poněvadž tohoto slova nelze použíti na věci nehmotné dlužno naproti tomu uvážiti:
Výraz »Liegenschaft« byl všeob. obč. zákoníku až do vydání třetí dílčí novely, tedy také ještě v době vydání českého řádu o dávce, neznám. Avšak výraz »liegendes Gut«, jenž značí totéž a v ob. zákoníku obč. opětně (srvn. §§ 225, 226, 296, 451 a 1371) se vyskytuje, není nežli paralelním označením pro »nemovité věci« vůbec, a tedy i pro práva prohlášená za věci nemovité. To vysvítá nepochybně zejména ze souvislosti §§ 298 a 300, v kterémžto posledním všechny nemovité věci, tudíž i práva za taková prohlášená, pokládají se za věci, které »leží« (liegen), pak §§ 225 a 226.
Zcela zřejmě však identifikuje výrazy »Liegenschaft« a nemovitá věc« (unbewegliche Sache) český zemský zákon z 5. prosince 1874 č. 92 z. z. o zakládání nových knih pozemkových. Podle toho (§ 2) dlužno pojati do pozemkové knihy všechny nemovité věci a všechna práva, která jim na roveň jest klásti, vylučujíc toliko ony »Liegenschaften«, které jsou předmětem knihy železniční nebo horní. Kdyby slovem »Liegenschaften« nebyly tu zahrnuty také míry dolové, přebytky, díla pomocná a revírní štoly, pak by nezbytně — kdyžtě § 109 hor. zákona prohlašuje je za věci nemovité — musela právě tato práva podle všeobecného pravidla cit. §u 2 zapisována býti do knih pozemkových, což by dozajista odporovalo celému zařízení veřejných knih.
V té příčině bylo pak také uvážiti, že podle § 109 hor. zákona právě dolové míry, přebytky, díla pomocná a revírní štoly jsou vlastním předmětem zápisů v knize horní; ohledně ostatních nemovitostí, které — jako na př. stavby denní, dílny a zařízení — jsou součástí hor, podle §u 117 hor. zákona v knize horní zapisuje se toliko věnování jich tomuto účelu, kdežto jinak tyto nemovitosti zůstávají zapsány v knize pozemkové, při čemž ovšem věnování jich jako součástí hor se tu poznamená.
Dovolává-li se stížnost k opoře svého stanoviska na domnělý protiklad ustanovení § 240 sq. exek. ř. s jedné a §§ů 87, 97 a 133 exek. ř. s druhé strany, dlužno podotknouti, že § 240 sq. obsahují toliko zvláštní předpisy o exekuci na předměty vlastnictví k horám, podmíněné zvláštní povahou těchto exekučních objektů, které o sobě nijak nepodávají úpravu vyčerpávající, nýbrž toliko všeobecné ustanovení §§ 87, 97 a 133 sq. modifikují a doplňují a z části těchto všeobecných ustanovení výslovně se dovolávají. Z oněch ustanovení po názoru soudu nelze tedy konstruovati nějaký protiklad mezi pojmy nemovitost (Liegenschaft) a důlní majetek; spíše jeví se tento jen jako species pojmu nemovitost (Liegenschaft).
Z toho, co řečeno, je zřejmo, že terminologie zákonná výrazem »Liegenschaft«, použitým v řádu dávkovém, nebo slovem téhož smyslu »realita« chce zahrnouti i předměty t. zv. vlastnictví k horám, prohlášené za věci nemovité; nezbývá tedy, nežli vyšetřiti, zda snad souvislost zmíněného základního předpisu § 1 řádu o dávce s ostatními jeho ustanoveními, nebo s jasně vysloveným úmyslem zákonodárce nenutí pro obor dávkového řádu k užšímu vymezení pojmu »Liegenschaft«. Že tomu tak jest, snaží se stížnost dovoditi jednak z podstaty dávky z přírůstku hodnoty, jednak z hospodářské struktury práva k horám.
Soud ani v tomto směru nemohl vývodům stížnosti dáti za pravdu.
Dávka z přírůstku hodnoty, zavedená cís. patentem z 29. prosince 1915, jak vyplývá ze srovnání §§ 5, 9 a 12, odst. 2 a potvrzeno jest poznámkami k vzorné osnově zákona, jež řádu byla základem, jeví se jako daň, kterou má býti postižen onen díl přírůstku hodnoty nemovitostí, jenž vznikl bez vynaložení kapitálu a práce, tedy vlivem zevnějších okolností.
Vychází-li se z této základní myšlenky, nutno také majetek důlní
uznati za způsobilý objekt dávky z přírůstku, kdyžtě dojista i zde na hodnotu nepůsobí výhradně jen hospodářská činnost držitele, nýbrž velmi podstatně a zcela analogicky jako při pozemcích i zevnější okolnosti, zejména celkový vývoj hospodářský a veřejnými korporacemi založená komunikační a jiná díla a zařízení. Není tudíž ani správno, tvrdí-li stěžovatel, že zvýšení hodnoty u hor spočívá výhradně na obchodní konjunktuře a stavu trhu; než i kdyby tomu bylo tak, nebylo by lze spatřovati v tom zásadní překážky pro zdanění dávkou z přírůstku, neboť i konjunktura a stav. trhu může způsobiti přírůstek hodnoty bez vlastního hospodářského přičinění držitele, pročež také zisk konjunkturní uváděn jest právě jako jeden z hlavních zákonodárných motivů a jako spravedlivý důvod pro zdanění dávkou z přírůstku hodnoty.
Co se pak týče námitky čerpané z hospodářské struktury důlního majetku, nemohl soud dáti za pravdu názoru, který v nespotřebitelnosti věci spatřuje pojmově nezbytnou podmínku toho, aby dávce byla podrobena. V zákoně pro tento názor není opory. A naopak úvaha, že na př. budovy na pozemku vystavěné spolu s tímto nesporně dávce podléhají, ač přece také ovšem se spotřebují resp. na věčné časy na pozemku nezůstávají, svědčí proti zmíněnému stanovisku.
Pokud se konečně týče jednotlivých ustanovení dávkového řádu, dovolaných ve stížnosti, dlužno uvážiti:
Zdůrazňuje-li stěžovatel, že v § 1, odst. 3, kde mluví se o změně ve stavu osob veřejné společnosti obchodní, společnosti s ručením obmezeným nebo společnosti dle práva občanského, o změně ve stavu osob osobně ručících společníků komanditní společnosti neb akciové komandity, v jichž držení nemovitosti se nalézají, bylo by bývalo třeba uvésti také těžařstvo, kdyby byl zákonodárce chtěl také majetek důlní podrobiti dávce, budiž podotknuto: V § 1, odst. 3 řádu uvedeny jsou především útvary společenské, při nichž podle panujícího názoru theorie i judikatury trvá condominium pro indiviso, takže společníci zůstávají pospolu osobně vlastníky společenských nemovitostí, a změny ve stavu společníků spadají do rámce všeobecného předpisu odst. 1 §u 1, jenž má na mysli individuelní vlastnictví fysických nebo právnických osob k nemovitosti. Změny ve stavu členstva oněch útvarů společenských, které mají povahu osob právnických, kde condominium nemá místa, do rámce tohoto nespadají, a proto řád dávkový takovéto změny převodu podílu na nemovitostech zásadně na roven nepoložil. Jedinou výjimku činí zmíněné ustanovení v příčině společnosti s ručením obmezeným, jež dle positivního ustanovení zákona mají povahu osob právnických. Z toho, že zákon tento výjimečný předpis, daný jediné pro společnosti s obmezeným ručením, nerozšířil také na jiné právní útvary, které mají sice také povahu právnických osob, jinak však svou strukturou vnitřní a svou povahou hospodářskou podobají se spíše společnosti akciové nežli společnosti s ručením obmezeným, jako zejména těžařstva dle § 138 hor. zákona, a že tedy převod kuksů, které ostatně v § 140 hor. zákona prohlášeny jsou výslovně za věci movité, dávce dle zákona podroben není, nelze dovozovati, že by zákonodárce převod důlního majetku byl chtěl z povinnosti dávkové vyjmouti.
Že v § 4, bodu 2. řádu použito slova »pozůstalostní nemovitosti« (»Nachlassrealitäten«), není žádným argumentem proti stanovisku zemské správní komise, neboť, přihlédne-li se k českému znění, rovněž autentickému, je jasno, že toto slovo (v čes. znění užívá se zde jako i jinde pro výraz »Liegenschaft« slova »nemovitost«) má znamenati totéž jako v jiných ustanoveních normy slovo »Liegenschaften«.
Také body 4, 5 a 6 §u 4 řádu o dávce nemohou vzbuzovati pochybnosti, ježto osvobození od dávky stanovené v bodech 4 a 5 podle úmyslu zákonodárce má míti platnost právě jen pro pozemky hospodářské a lesní, kdežto při směně pozemků stavebních (podle bodu 6 § 4) má nastati jenom měrou velmi obmezenou. Zmiňovati se o poměrech práva horního v této souvislosti zvláště a prohlašovati výslovně smlouvy směnné ohledně objektů horního vlastnictví za neosvobozené, nebylo proto pro zákonodárce důvodu.
Jestliže v §§ 5 a 8 řádu užito je tu i tam jednou na místě slova »nemovitost« (Liegenschaft) slova »pozemek« (Grundstück), dlužno poznamenati, že v § 5 slovo »pozemek« přichází pouze při poukazu na ustanovení bodů 4—6 §u 4, kde se jedná o pozemky hospodářské, lesní a stavební, tedy vždy jen o pozemky. Pokud jde o § 8 řádu, není dojista závady, použíti tohoto ustanovení také na doly, byť i § 8, posl. odst. užíval slova »pozemek«, které je přiměřeno největšímu počtu případů. Totéž platí o §u 27, odst. 3. Co se týče § 11 řádu, zemská správní komise právem ve svém rozhodnutí zdůraznila, že ohledně přiměřeného nakládání s majetkem důlním je postaráno ustanovením posl. odst. tohoto paragrafu.
K § 27 třeba ještě se zmíniti, že pokud dávka připadá z části obcím, kde zcizené nemovitosti leží, místní meze majetku důlního musí býti stanoveny úředními akty úřadů horních, takže zjištění podílu obcí v jednotlivém případě zúčastněných nemůže činiti potíží.
Z předchozích vývodů podává se zamítnutí stížností, pokud se jimi povinnost k dávce popírá zásadně.
K námitkám vzneseným in eventum jest podotknouti:
Ohledně zjištění přírůstku hodnoty, podrobeného dávce, stížnost precisuje jediný stížný bod, a to, že stranou udaný náklad na vrtání per 6000 K, o němž nabídnut důkaz, nebyl připočten k nabývací ceně, ačkoliv jde o náklady dle § 9 č. 1 řádu připočitatelné. Soud v té příčině vycházel z názoru, že vývrty, jimiž zjišťuje se příznivý stupeň dolovací možnosti a umožňuje i připravuje se racionelní dolování, mohou objektivně býti způsobily, aby majetek důlní přiblížily jeho zpeněžení a po případě způsobily zvýšení jeho prodejní hodnoty. Žalovaný úřad naproti tomu stojí na stanovisku, že vývrty jsou naprosto nezpůsobily, aby přivodily trvalé zvýšení hodnoty, a nemohou proto zásadně náklady na ně dle § 9 řádu býti připočítávány, a proto upustil od toho, aby vyšetřoval blíže účinek, který provedené vrtací práce dle tvrzení strany měly na zvýšení hodnoty. Bylo tedy naříkané rozhodnutí, ježto vychází z nesprávného právního názoru, v tomto bodě zrušiti jako nezákonné.
Pokud jde o počítání zcizovací ceny, bylo vycházeti z toho. že podle smluvní listiny z 9. února 1917 nabyvatel jako »kupní cenu« před podepsáním smlouvy odevzdal zciziteli 150000 K nom. v III. válečné půjčce a dalších 75000 K zaplatil hotově. Z toho patrno, že smluvená úplata ve skutečnosti záleží dílem z určité sumy peněz, dílem ze zmíněných cenných papírů. Ježto pak tyto, jak žalovaný úřad ve svém odvodním spisu správně podotýká, nejsou měnou, nejsou tedy penězi ve smyslu § 1053 o. z. o., a odevzdání válečné půjčky podle znění smlouvy nemůže býti pokládáno jako datio in solutum, nýbrž spíše jen jako smluvní originelní úplata, bylo válečnou půjčku při zjišťování zcizovací ceny počítati jenom podle její skutečné obchodní hodnoty.
Ježto rozhodnutí spočívá na opačném právním názoru, bylo je i v tomto směru jako nezákonné zrušiti.

Citace:

č. 671. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 3, s. 116-122.