NPD documents search: Boh. adm., 10 (1928), sv. 1

Č. 7279.

Úrazové pojištění: I. Vlastník a zároveň propachtovatel podniku a realit jeho neručí za úrazové příspěvky pojistné, předepsané pachtýři jako podnikateli. — II. Pojistné příspěvky úrazové jsou veř. dávkou s hlediska § 111 úst. listiny.
(Nález ze dne 15. května 1928 č. 12942).
Prejudikatura: Boh. A. 2592/23, 2813/23, 3961/24.
Věc: Úrazová pojišťovna dělnická pro Čechy v Praze (místotaj. Dr. Václ. Mazánek) proti ministerstvu sociální péče o úrazové pojištění.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Na sporu jest otázka právní, zda ručí za pojistné příspěvky úrazové, předepsané pachtýři jako podnikateli podniku, propachtovatel podniku, v konkrétním případě Vilém M., který jako vlastník reality zvané »Strojírna a slévárna ve St.« propachtoval veškeré reality k podniku patřící se vším zařízením továrním dle pachtovní smlouvy z 24. července 1920 Ing. Adolfu Sch. Zákon o pojištění dělníků pro případ úrazu z 28. prosince 1887 č. 1 ř. z. z r. 1888 s příslušnými pozdějšími předpisy neobsahuje nijakého ustanovení v tomto směru.
St-lka míní, že právo ústavu na předpis pojistného majiteli podniku úrazovému pojištění podrobeného, když toto pojistné na pachtýři podniku marně bylo vymáháno, vyplývá z úraz. zák. ve spojení se zák. z 25. října 1896 č. 220 ř. z. a to specielně s §em 77 odst. 2 tohoto zák., jehož sluší analogicky použíti. Usuzuje na to proto, že úraz. zákon, pocházející z roku 1887, nemá výslovného předpisu, jenž by takové ručení vylučoval, takže se zřetelem k veřejnoprávní povaze úrazových pojistných příspěvků jest na snadě obdoba s cit. §em 77 odst. 2 zák. o daních osobních, který pro obor všeobecné daně výdělkové má ručební předpis propachtovatele živnosti. — Toto právní stanovisko potírá zúčastněná strana Vilém M. ve svém odv. spise a to právem.
Bylo již shora podotčeno, že zákon o úrazovém pojištění neobsahuje vůbec předpisu o ručení propachtovatele podniku za pojistné příspěvky vyměřené pachtýři. Zákon stanoví pouze v § 21, že podnikatel jest povinen zaplatiti úrazové pojistné příspěvky. Není o tom sporu, že podnikatelem v daném případě po rozumu § 11 úr. zák. jest pachtýř Ing. Sch. a že zákonná osobní povinnost jeho jako podnikatele opřena jest o cit. předpisy. Otázku ručební povinnosti dlužno tudíž přesně lišiti od otázky osobní povinnosti, uložené podnikateli po rozumu § 21, což ani stížnost nepopírá. Na sporu jest pak jen otázka, zda onu ručební povinnost propachtovatele podniku, pokud se týče realit podniku, věnovaných spolu se vším zařízením podnikovým, nelze dovoditi pomoci analogie z některých jiných předpisů, které normují ručební povinnost propachtovatele podniku za dávky vyměřené pachtýři.
Stěžovatelka spatřuje nezákonnost nař. rozhodnutí v tom, že odmítlo použiti analogie z předpisů §§ 76 a 77 zák. č. 220/1896 ř. z. o osobních daních z příjmu. Nss nemohl shledati takovou nezákonnost, dospívaje v podstatě k témuž úsudku jako žal. úřad, že analogie předpisů cit. je nepřípustná. Úsudek tento čerpá nss zejména ze zásady vyslovené §em 111 úst. listiny. Dle tohoto předpisu, který jest vřaděn do hlavy páté, pojednávající o »právech a svobodách, jakož i povinnostech občanských«, smějí se daně a veř. dávky vůbec ukládati jen na základě zákona. Z tohoto předpisu, který obsahuje negativní normu, se podává jasně, že každý zákon, jímž se ukládá daň a veř. dávka vůbec — a k takové veř. dávce podle své sociální povahy nesporně náleží i úrazové pojistné — musí býti vykládán přesně, neboť se jím zasahuje do právní sféry jednotlivcovy a ukládají se mu povinnosti veřejnoprávní, a že tedy nelze zakládati nebo rozšiřovati povinnosti a závazky, jichž zákon způsobem nepochybným neukládá (srovn. na př. nál. Boh. A č. 2592 a 2813/23). Ukládá-li proto zákon o pojištění úrazovém v § 21 placení pojistného pouze podnikateli — jímž v daném případě jest, což ostatně jest nesporno, pouze pachtýř Ing. Sch. — musila by dále sahající povinnost propachtovatele podniku ručiti za zaplacení pojistného, předepsaného podnikateli (pachtýři) býti kryta specielním zákonným, předpisem. Poněvadž však takového předpisu není, plyne z toho právní závěr, že jest vůbec nepřípustnou analogie jakéhokoli specielního předpisu, který by snad a pokud by byl vydán v některém třebas i příbuzném odvětví o ručební povinnosti propachtovatele podniku za veř. dávky předepsané pachtýři. Postrádá proto zákonného podkladu stanovisko stížnosti, že analogie je proto přípustna, že úrazový zákon nemá předpisu, jenž by toto ručení vylučoval. Tato skutečnost právě dle toho, co bylo vyloženo, naopak vylučuje, aby analogie se používalo.
Vše to, co stížnost obšírně vykládá o povaze úraz. pojistného jako dávky veřejné, jakož i o včlenění úraz. pojišťovny děln. v systém veř. správy státní je sice správné, podobně jako i za správné pokládati sluší další výklady o tom, že pojistné platí se z podniků pojištění podrobených, a že subjektem povinnosti pojistné jest podnikatel jako nositel funkcí, jež podnik vyžaduje — tím však není nijak zdůvodněna povinnost ručební propachtovatele podniku, která by musila dle úvah shora rozvinutých býti stitpulována zvláštním předpisem zákonným.
Je-li podle toho, co bylo vylo ženo, vůbec nepřípustnou jakákoli analogie, nelze se dovolávati analogie ani §§ 76 a 77 odst. 2 zák. č. 220/ 1896 ř. z. o osobní dani z příjmu, ani § 172 zák. č. 221/1924, jak chce tomu stížnost a jest bezcenným konečně i poukaz stížnosti k nál. Boh. A 3961/24 o solidárním ručení spoluvlastníků hor za příspěvky k účelům ústředního zaopatřovacího fondu bratrských pokladen.
Neshledal proto nss, že by nař. rozhodnutí, které odmítá sáhnouti k analogii, bylo v rozporu se zákonem i byla proto stížnost zamítnuta jako bezdůvodná.

Citace:

č. 7279. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa, 1929, svazek/ročník 10/1, s. 679-680.