NPD documents search: Všehrd, 12 (1931) - Španělský státní převrat.

Č. 7132.

Zaměstnanci veřejní (Slovensko): Platí mezi úředníky státními a úředníky měst s regulovaným magistrátem pensijní reciprocita?
(Nález ze dne 9. března 1928 č. 5759.)
Věc: Cyril S. v T. proti župnímu úřadu v Turč. Sv. Martině stran vrácení pensijních příspěvků a stran přiznání pense, resp. odbytného.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušují pro nezákonnost.
Důvody: 1. St-l byl jako hlavní notář, resp. jako měšťanosta od 1. března 1919 do 31. prosince 1922 zaměstnán u města s reg. magistrátem T. a dne 1. ledna 1923 byl převzat do státní služby. Usnesením měst. rady v T. ze 27. září 1923 bylo vzhledem k tomu rozhodnuto, aby st-li byly vráceny pens. příspěvky při zmíněném místě obnosem 4962‘62 Kč zaplacené, poněvadž byv přijat do státní služby jest povinen pens. příspěvky platiti přímo státní pokladně. Výměrem rady města Trenčína z 24. července 1924 byl st-1 vyzván, aby zmíněný obnos 4962 Kč 62 h ve prospěch měst. pens. fondu do měst. pokladny opět zaplatil, poněvadž podle § 19 zák. čl. LVIII/1912 a podle § 18 měst. pens. statutu mezi městy pravomocenskými a státem ohledně pens. nároku existovala reciprocita a bylo vrácení zmíněného obnosu nezákonné tím spíše, ježto § 5 měst. pens. statutu výslovně uvádí, že zaplacené pens. příspěvky nemohou býti v tomto případě vráceny.
Proti tomu podal st-1 odvolání, které bylo usnesením zastupitelského sboru města T. z 28. srpna 1924 zamítnuto. Na další st-lovo odvolání bylo usnesením okr. výboru v T. z 11. prosince 1925 cit. usnesení zastupitelského sboru zrušeno. Na odvolání strosty města T. bylo však nař. rozhodnutím ze 7. května 1926 usnesení okr. výboru zrušeno a odvolání starosty města T. bylo vyhověno, ježto žádný zákonný předpis nedává býv: měst. úředníkům nároku na vrácení pens. příspěvku, byli- li převzati do služeb státních, poněvadž § 10 zák. čl. LVIII/1912 stanoví pensijní reciprocitu mezi službou státní a službou u města s reg. magistrátem.
2. Podáním z 20. května 1926 žádal st-1 vzhledem k tomu, že mu rozhodnutím župního úřadu ze 7. května 1926 bylo uloženo zaplatiti do měst. pokladny pens. příspěvky v obnose 4962'62 Kč a dále vzhledem k tomu, že jeho služba ztrávená u města T. při převzetí do státní služby započtena nebyla, aby mu podle §§ 7, 11 a 20, resp. předposledního odst. § 26 pens. statutu č. 118/1912 byl přiznán městem T. nárok na zaopatřovací požitky. Usnesením zastupitelstva města T. z 18. srpna 1926 byla žádost tato zamítnuta a sice s odůvodněním, že úředníci označení v § 1 zák. č. 233/20 byli podle § 5 povinni podati žádost za přijetí do státní služby a že úředníci, kteří do státní služby byli přijati, nenabyli nároku na zaopatřovací požitky vůči městu. Na zaopatřovací požitky mají nárok ve smyslu § 7 vzpomenutého zák., resp. podle § 13 vl. nař. jenom ti úředníci, kteří do státní služby převzati nebyli a kteří podle platných pravidel nabyli nároku na požitky odpočivné. St-l jako býv. náměstný měšťanosta byl převzat do státní služby jako notář, nenabyl tedy proti městu T. žádných práv, při čemž okolnost, že mu služba ztrávená při městě T. do státní služby započtena nebyla, jest úplně nerozhodnou. St-lovo odvolání bylo nař. rozhodnuta z 26. října 1926 zamítnuto a usnesení zastupitelského sboru města T. z 18. srpna 1926 schváleno.
O stížnostech uvažoval nss následovně:
1. Nař. rozhodnutím ze 7. května 1926 bylo v podstatě potvrzeno usnesení zastupitelského sboru města T. z 28. srpna 1924 a tím i usnesení měst. rady z 24. července 1924, jímž bylo st-li uloženo, aby vrácené pens. příspěvky do měst. pens. fondu znovu zaplatil. — Stížnost nevznáší procesní námitky rei iudicatae, nýbrž namítá jen, že městu T. pensijní příspěvěky st-lem dobrovolně placené nepatří, a brojí tedy pouze proti meritu nař. rozhodnutí.
Žal. úřad má za to, že město T. nebylo povinno st-li vrátiti pens. příspěvky proto, že st-1 má dle § 10 zák. čl. LVIII: 1912 nárok na pensijní reciprocitu proti státu. Názor tento však v cit. § 10 zák. čl. LVIII:1912 nemá opory. Nehledíc ani k tomu, že 10 zák. čl. LVIII:1912 upravuje otázky zcela jiné a že žal. úřad patrně měl na mysli § 19 zák. čl. LVIII: 1912, týká se cit. zák. článek ve své části 3. úpravy požitků a služ. poměrů městských správních úředníků a neupravuje vůbec otázky započtení služ. doby ztrávené ve službách městských do pense státní. I když § 19 zák. čl. LVIII:1912 stanoví, že o organisaci pens. ústavu měst s reg. magistrátem, o utvoření a správě pens. fondu jakož i o podmínkách zaopatření pensijního se má na základě reciprocity se státem, komitáty a měst. municipii a ostatními městy s reg. magistrátem a podle základních zásad státního pens. zákona zříditi statut, není tím ještě řečeno, že služba u měst s reg. magistrátem jest do doby započitatelné podle pens. předpisů pro státní zaměstnance bez dalšího započitatelná, kdyžtě již za býv. vlády uherské pens. nároky stát. zaměstnanců upraveny byly zák. čl. LXV: 1912, který přesně stanovil, které doby jsou započítatelné (srovnej §§ 10—22) a kdyžtě započtení předchozích služeb ztrávených za býv. vlády uherské do stát. služeb čsl., resp. úprava zaopatřovacích požitků, se řídí podle specielních úprav pro jednotlivá odvětví státní správy vydaných předpisy platnými pro státní zaměstnance čsl. (srovnej § 4 zák. 210/20, § 3 a § 14 posl. odst. zák. č. 211/20, § 2 zák. č. 269/20, § 2 zák. č. 270/1920).
O § 10 recte 19 zák. čl. LVIII: 1912 tedy žal. úřad rozhodnutí svoje opříti nemohl. Otázky, zda st-li přísluší nároky na vrácení pens. příspěvků na základě jiných zákonných předpisů, zejména pak na základě pens. stanov města T., žal. úřad vůbec neřešil. Stejně nezabýval se žal. úřad námitkami, které st-l adm. cestou uplatňoval v tom směru, že do služeb města T. nebyl přijat jako def. úředník na základě volby zastupitelským sborem, nýbrž že byl dosazen toliko dočasně a to ještě nikoli zastupitelským sborem, nýbrž županem a že tedy vůbec pens. nároků proti obci nabýti nemohl.
I ve stížnosti k nss-u podané namítá st-l, že nebyl vůbec povinen platiti městu pens. příspěvky, poněvadž nebyl autonomním úředníkem města T. a to ani dočasným ani definitivním. Nss nemůže však přezkoumávati otázky, které nař. rozhodnutím řešeny nebyly (§ 5 zák. o ss). Pro řešení sporu rozhodná otázka, zda st-l snad z důvodu posléze uvedeného neměl nároku na vrácení pens. příspěvků, zůstala tedy v cestě adm. nevyřešena. Tento vadný postup žal. úřadu však zaviněn byl nesprávným právním názorem, že st-l dle § 10 recte 19. zák. čl. LVIII: 1912 nabyl nároku na započtení služby u města T. ztrávené do služby rozhodné pro odůvodnění pens. nároků proti státu čsl. a nezbylo proto, než nař. rozhodnutí zrušiti dle § 7 zák. o ss.
2. Pokud jde o rozhodnutí z 26. října 1926, uvažoval nss takto:
Svou žádost z 20. května 1926 o přiznání odpočivných požitků podal st-l toliko v důsledku toho, že mu byla uložena povinnost zaplatiti do měst. pokladny pens. příspěvky. Jest tedy petit o přiznání pense petitem eventuelním. Leč otázka, zda st-l byl povinen pens. příspěvky platiti, není dosud vyřešena, ježto, jak svrchu dovoženo, rozhodnutí ze 7. května 1926 bylo pro nezákonnost zrušeno. Pro vyřešení tohoto eventuelního petitu není tudíž dosud žádného podkladu a nezbylo proto, než i toto druhé rozhodnutí zrušiti dle § 7 zák. o ss.

Citace:

č. 7132. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa, 1929, svazek/ročník 10/1, s. 394-396.