Č. 5851.

Váleční poškozenci: * Vdově, která vstoupila ve svazek manželský s válečným poškozencem teprve po události, zakládající nárok na důchod invalidní, která však s ním žila jako družka alespoň jeden rok nepřetržitě, nežli nastala tato událost, přísluší nárok na důchod vdovský dle §§ 15 a 13 zák. z 20. února 1920 č. 142 Sb.
(Nález ze dne 8. září 1926 č. 18285).
Věc: Antonie J. v P. (adv. Dr. Čeněk Brune z Prahy) proti ministerstvu sociální péče (min. m. taj. Dr. Vojt. Elsnic) o důchod vdovský.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: St-lka žila od roku 1905 nepřetržitě jako družka s Antonínem J., s nímž pak byla dne 11. dubna 1922 oddána. Antonín J., byv dne 28. února 1919 superarbitrován se ztrátou výdělečné schopnosti 25%, byl pro chorobu plicní trvale propuštěn z činné služby vojenské. Při okr. sociální lékařské prohlídce v P. dne 11. června 1920 byl stupeň výdělečné neschopnosti jmenovaného stanoven 40%, dle lékařského nálezu a posudku okr. úřadovny pro péči o válečné poškozence v Ch. z 27. března 1924 rozšířil se tuberkulosní proces tak, že ztráta výdělečné schopnosti stanovena byla 100%. Dle toho byl také Antonínu J. přiznán invalidní důchod zprvu částkou 720 K, později částkou 3600 K ročně. Antonín J. dne 26. srpna 1924 zemřel. Přihláškou z 11. září 1924 žádala Antonie A. o důchod vdovský, který jí byl nař. rozhodnutím odepřen.
O stížnosti uvážil nss toto:
Nař. rozhodnutím min. soc. péče, nedocílivši souhlasu min. fin., nepřiznalo ve smyslu § 14 odst. 2 zák. z 20. února 1920 č. 142 Sb. st-lce důchod vdovský, poněvadž její existence není vzhledem k tomu, že jest práce schopna a nemá dětí, o něž by musela pečovati, nikterak ohrožena. Z tohoto výroku jest zřejmo, že žal. úřad pohlížel na st-lku jedině jako na vdovu, odmýšleje úplně nespornou okolnost, že st-lka s pozdějším svým manželem žila před tím od r. 1905 nepřetržitě jako družka, dále že vzhledem na den sňatku (11. dubna 1922) a na dobu nastalé invalidity Antonína J. (trvale propuštěn 28. února 1919) pokládal ji za vdovu, která vstoupila ve svazek manželský s válečným invalidou po události, zakládající nárok na důchod invalidní a, neshledav splněny podmínky § 14 zák. č. 142/20, došel k názoru, že tu jde o mimořádný uznáníhodný případ dle odst. 2 § 14, ve kterém závisí přiznání důchodu vdovského zejména také na souhlase min. fin.
Názoru tomu nelze přisvědčiti. Cit. zákon v §§ 13 až 19 přiznává nárok na důchod vdovský nejen vdově v pravém slova smyslu (§ 13), nýbrž také družce (§ 15), stavě v celém odstavci, jednajícím o důchodu vdovském, vdovu a družku ná roveň. Je-li poměr ovdovělé manželky rovnocenný s poměrem pozůstalé družky a spojuje-li zákon s oběma těmito poměry nárok na důchod vdovský po padlém nebo zemřelém invalidovi, nečině žádného rozdílu mezi spolužitím manželským a mimomanželským, nutno všude tam, kde bez přetržení poměr mimomanželského spolužití přešel sňatkem ve spolužití manželské, pozírati na poměr ten jako na jediný, který počal založením soužití pozdějšího invalidy se ženou jako družkou a skončil smrtí invalidy jako manžela dřívější jeho družky.
Z toho plyne, že všude tam, kde zákon upíná jisté právní účinky na dobu uzavření sňatku, dlužno v případě právě zmíněném na místo tohoto časového momentu dosaditi dobu založení poměru druha s družkou a hleděti na manželství jejich tak, jako by bývalo uzavřeno již tehdy, kdy započal poměr spolužití obou manželů ve společné domácnosti v poměru druha a družky, kterýž poměr cit. zákon, pokud jde o důchod vdovský, rovná legálnímu manželství. Opačný názor by vedl k tomu, že by co do nároku na důchod vdovský byla na tom lépe družka, která ve volném spolužití s mužem setrvá až do jeho úmrtí, nežli ta, která poměr ten proměnila v legální manželství, jinými slovy: opačný názor vedl by k tomu, že by nárok vdovy byl nevýhodnější a obmezenější, nežli nárok družky, a to by se příčilo positivním předpisům zákona, který družce i vdově chce poskytnouti stejné právo na důchod vdovský. Tento výklad zákona podpořen jest i v prov. nař. ze 7. prosince 1922 č. 363 Sb., v němž stanoveno jest k § 14, že doba, po kterou pozdější manželka žila s válečným poškozencem jako družka, včítá se do doby manželství.
Aplikují-li se tyto úvahy na daný případ, není pro posouzení, má-li st-lka nárok na vdovský důchod, rozhodným časový moment, kdy s Antonínem J. uzavřela sňatek manželský, nýbrž onen moment, kdy započalo jejich mimomanželské spolužití v poměru druha a družky, o kterém není sporno, že trvalo nepřetržitě až do sňatku a od této doby pak ve formě zákonného manželství dále až do smrti válečného poškozence. Poněvadž pak není sporno, že družkovský poměr st-lky s Antonínem J. započal již v roce 1905, tedy dříve než jeden rok před událostí zakládající nárok na důchod invalidní (§ 15), dlužno ji podle toho, co svrchu bylo uvedeno, pokládati za vdovu, která vstoupila ve svazek manželský před událostí, zakládající nárok na důchod invalidní, nikoli za vdovu, později ve svazek manželský vstoupivší, pro niž by platil výminečný předpis § 14 cit. zák. Tím, že žal. úřad pozíral na st-lku s hlediska posléz cit. paragrafu a nikoliv — jak by správným bylo — s hlediska § 13 ve spojení s § 15, porušen byl zákon.

Citace:

č. 5851. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8/2, s. 249-251.