NPD documents search: Zprávy Právnické jednoty moravské, 23 (1914)

K osmdesátým narozeninám Rondovým.

Dne 8. července t. r. bylo tomu 80 let, co narodil se Randa. Mohli, měli bychom snad nazvati jej Jeho Excellencí, J. V. skutečným tajným radou, bývalým ministrem a presidentem České Akademie, rytířem, majitelem řádu železné koruny I. tř. a jiných vysokých řádů a vyznamenání tu zemských i cizozemských, členem panské sněmovny a vicepresidentem říšského soudu atd. atd. Ale tyto všecky a ještě mnohé jiné významné tituly nepraví nám českým právníkům, ba jak hned s radostí a pýchou můžeme dodati, právníkům celého Rakouska a celé Evropy, tolik jako jediné prosté jméno Randa. Neboť všecky tyto skvělé tituly — a pocty nečiní našeho vzácného a milovaného jubilára tím, čím jest — ony neudělaly jej mužem, jak zní běžné rčení, nezaložily jeho význam a postavení ve světě, nýbrž naopak jsou jen zevním výrazem váhy a významu, jichž vynikající, geniální osobnost jeho sama si dobyla. Jen u lidí opravdu velikých, ale u těch pak bezpečně praví nám prosté jejich jméno více, než sebe zvučnější tituly.
V několika těchto řádcích nemůže se v podstatě jednati než o to, abychom si při této vzácné příležitosti připoměli letmo požehnanou, veleplodnou, ba ve mnohém směru epochální činnost Randovu, kterou přispěl k povznesení a rozvoji vědy právnické a tím i k povznesení cti a slávy českého národa, jehož se cítil Randa vždy věrným, upřímným synem. Randa narodil se 8. července 1834 v Bystřici nad Úhlavou u Klatov, kde byl otec jeho vrchnostenským justiciárem. Nabyv pečlivého vychování v rodině, absolvoval studia gymnasijní v Klatovech a na Novém Městě v Praze a vstoupil r. 1852 na právnickou fakultu university pražské, jejíž ozdobou státi se bylo mu souzeno. Ambice jeho, jako tak mnohých nadaných mladých mužů té doby, nesly se z počátku ke studiu národního hospodářství, avšak brzy oblíbil sobě studium práva římského a rakouského občanského. Absolvovav r. 1856 universitu, vstoupil do soudní praxe, ve které setrval, složiv zatím rigorosa a stav se doktorem, po čtyři léta, byv pro vynikající schopnosti své již po dvou letech jmenován adjunktem, věc to na tehdejší poměry velmi vzácná.
Na tuto několikaletou praktickou činnost Randovu ve službě soudní dlužno zvláště poukázati proto, že v ní zajisté hledati sluší důvod vzácné a veliké přednosti vědeckých spisů Randových spočívající v tom, že při vysoké své ceně vědecké nikdy neztrácejí se v ideologických theorematech, nýbrž vždycky berou zřetel na výsledky a potřeby praxe — nezůstávajíce tak mrtvým kapitálem vědeckým, nýbrž skýtajíce hojné a plodné podněty a podporu činnosti praktiků, kteří vždy rádi a nikdy ne bez užitku sahají po spisech Randových jako po bezpečném kormidle v nejistotách denní praxe svého povolání.
Při svém zaměstnání úředním připravoval se pak Randa pilně ku své habilitaci pro přednášky z rakouského práva občanského, a to přednášky české, na pražské universitě — což samo o sobě již v dobách germanisujícího absolutismu let padesátých znamenalo rozhodnutí záslužné a odhodlané.
Za thema zvolil si nauku o držbě, kterou pak za několik let položil základ ke své vědecké slávě. Předložený spis uznán byl způsobilým a Randa r. 1860 připuštěn k habilitaci. Ve druhém semestru r. 1861 počal přednášeli o držbě (jednu hodinu týdně) a v prvním semestru r. 1862 měl již obsáhlé kollegium »Základní zásady rakouského práva občanského« (díl všeobecný, držení, vlastnictví, právo zástavní, služebnosti — 6 hodin týdně), za nímž následovaly v druhém půlletí téhož roku přednášky o zvláštním díle občanského práva rakouského (o právu obligačním, 4 hodiny týdně). Jsouť to ony překrásné přednášky Randovy, které na to po celá desítiletí za stálého zdokonalování a s pečlivým zřetelem k postupu literatury i judikatury měl a jimž většina z nás za svých studií universitních měla štěstí obcovati. Docentem byl Randa jen jeden rok. Roku 1862 byly totiž zřízeny na pražské universitě dvě stolice s vyučovacím jazykem českým a tu obdržel Randa — 28letý — mimořádnou professuru práva občanského, obchodního a směnečného.
Učitelská činnost Randova, která sama o sobě by zasloužila zevrubného a vděčného ocenění, byla přirozeně i počátkem a východiskem jeho intensivní činnosti literární. Vědecké spisy Randovy mají význam takřka epochální především pro svou methodu historicky-srovnavací, která tehdy pro obor práva rakouského byla skutečným novem. Pohlédneme-li na literaturu rakouského práva občanského, jak do té doby bylo pěstováno, vidíme, že vyjímajíc Ungra, takřka výhradně obmezovala se na pouhý výklad platného zákona bez systematického výkladu právních norem a zkoumání jejich vnitřní souvislosti mezi sebou i s danými předpoklady a základy historického vývoje a práv jiných.
Literární činnost svou v českém jazyku zahájil Randa četnými drobnějšími rozpravami a články v časopise »Právníku«, založeném r. 1861. V prvních letech vyplňoval Randa tuto část Právníka téměř sám, a přízeň svou zachoval mu do poslední doby, uveřejniv v něm celkem ke stu cenných statí ze všech oborů rakouského práva občanského.
Skutečnou slávu evropskou získal si však Randa sotva několik let po nastoupení professury universitní a jedva překročiv 30. rok svého věku, vydav r. 1865 svoje proslulé dílo »Der Besitz nach österreichischem Rechte mit Berücksichtigung des gemeinen Rechtes, des preussischen, franzosischen und säáchsischen Gesetzbuches«. Podotkněme hned zde, že Randa zamýšlel toto slavné své dílo vydati nejprve v jazyku českém, avšak nenašed v tehdejších dobách nakladatele, byl nucen vydati monografii svou v jazyce německém.
V díle tomto, jež vzbudilo v celém vědeckém světě právnickém veliký rozruch, konstruoval Randa geniálním způsobem právní ústav držby na podkladě Savignyho, doplniv učení jeho podrobnou theorií o držbě práv. Roku 1876 vydal Randa toto dílo znovu ve způsobě tak rozhojněné a novými přesvědčivými argumenty vědeckými opřené, že působilo v některých částech jako novinka a došlo takové obliby a slávy, že po třech letech nutno bylo vydání třetí a roku 1895 čtvrté. V tomto druhém vydání způsobila zejména pozornost polemika Randova proti theorii Iheringově o podstatě držby a důvodu její ochrany. Randa tu úplně vyvrátil nauku Iheringovu, dle níž není držba samostatným právním ústavem, nýbrž jen skutkovým projevem vlastnictví, a dokazuje, že správným jest základní názor Savignyho, který jen co do formulování potřebuje korrektury.
Tresť tohoto díla resp. přednášky Randovy o tomto předměte na pozdější české universitě vydány roku 1890 Drem. H. Šiklem pro potřebu posluchačů universitních i jazykem českým. Na vědomé inspiraci dílem Randovým pak zakládá se spis italský Montiho »Del possesso«.
Prvé větší dílo Randovo sepsané jazykem českým jest »Právo vlastnické«, jež vyšlo ponejprv r. 1871, od té doby pak již v pátém vydání (roku 1900). Jest to vlastně první systematické dílo, probírající všestranně a s neobyčejným bystrozrakém nejen právo vlastnické, nýbrž i mnohé jiné otázky právní s vlastnictvím souvisící. Jako skutečný průlom do posavadní exegese ulpívající výhradně na liteře zákona, působil tu přesvědčivý a nevývratný důkaz Randův, že právo rakouské uznává vedle vlastnictví knihovního také přirozené resp. jinak než vkladem do veřejných knih nabyté právo vlastnické k nemovitostem — jakož i výklad Randův o principu publicity knih veřejných.
Znamenitým doplňkem Práva vlastnického jest Randova práce »Přehled vzniku a vývoje desk čili knih veřejných, hlavně v Čechách a na Moravě« (vydáno roku 1870), kde proti Ungrovi, Krainzovi, Stubenrauchovi a jiným právníkům německým dokazuje, že nynější ústav veřejných knih spočívá na starém právu českém, na zemských deskách, a’ že vývoj práva tabularního v sousedních zemích zakládá se na tomto ústavě.
První část »Práva vlastnického« zpracoval Randa též německy a vydal ji v širším rozsahu pod názvem »Das Eigentumsrecht nach osterr. Rechte« v Lipsku roku 1884, po druhé pak ve vydání částečně přepracovaném r. 1893. Zde, jakož i ve zvláštní české stati (»K theorii cenných papírů«) podal Randa zvláštní konstrukci povahy cenných papírů, dokazuje, že věřitelem pohledávky z papíru plynoucí jest pouze vlastník papíru, čímž se vysvětluje vyloučení námitek odvozovaných z osob předchůdců. Theorii tuto pro cenné papíry, zejména majiteli svědčící, přijal pak nový obč. zák. německý.
Jedním z nejdůležitějších a nejznámějších spisů Randových jest jeho dílo »O závazcích a náhradě škody«, které vyšlo poprvé roku 1870 a od té doby v četných vydáních dalších (posléze r. 1912 v sedmém vydání), vždy doplňo-aných a rozmnožovaných, ano i částečně přepracovaných, došel-li Randa v té či oné podružné otázce k názoru jinému, vědecky odůvodněnému, což v daném případě nikdy nerozpakoval se přiznati — příznak to právě ducha v pravdě velikého.
Německé zpracování tohoto díla vydal Randa r. 1907 pod názvem: »Die Schadenersatzpflicht nach osterreichischem Rechte«.
Randovi přísluší také nesporná zásluha, že on první vydal systematické dílo o rakouském právu obchodním (1876—1889 — teprve r. 1896 vydal Canstein německý systematický přehled obch. práva rak.), kde způsobem nadmíru bystrým a namnoze pro praxi směrodatným rozebírá a řeší mnohé nejasné otázky a problémy našeho obchodního zákona. Klassickými možno v té příčině nazvati kapitoly o zákonném pojmu obchodů a obchodníků a o společnostech obchodních a společenstvech hospodářských. Randa nikde tu neopomíjí přidávati i cenné přehledy historické a poukazovati na důsledky jednotlivých ustanovení neb otázek sporných v praxi — a jeví se zejména v tomto díle svém býti tím, čím jej pln obdivu nazval u příležitosti jeho 70letého jubilea německý spisovatel právnický Dr. Stross: prostředníkem mezi theorií a praxí.
Také toto dílo vydal Randa později (1905) a to s výslovným poukazem na český originál po německu.
Jedné speciální materii, historicky i právnicky velice zajímavé, k níž Randu vědecké jeho práce o držbě a vlastnictví přivedly, totiž právu vodnímu, věnoval Randa několik svých spisů, tak zejména spis »Das osterreichische Wasserrecht«, jež vyšlo ve třetím rozmnoženém a přepracovaném vydání roku 1891, a doplňkem k tomu menší spis »Die Wassergenossenschaften nach österr. Rechte«.
Kromě těchto hlavních, základních děl svých, vydal Randa ještě celou řadu menších spisů a monografií jednotlivých otázek právních se týkajících, z nichž uvádím tu pouze sensační, svou dobou pojednání: »Zur Kritik des Gesetzentwurfes betreffend die Aufhebung der Wuchergesetze« (1868), »Zur Lehre von den Zinsen und der Konventionalstrafe« (1867), »Zákon o obchodních pomocnících« (1910) — tentýž spis i po německu — německý spis o ručení železnic dle zák. z r. 1869, české pojednání »O duplikátech a přepisech směnečných« (1890), »O differenčních a lhůtních obehodech« (1903), německé »Ueber einige zweifelhafte Fragen des Gennossenschaftsgesetzes« v. J. 1873 a mn. j.
Vzpomeneme-li nad to ještě přečetných článků a pojednání vědeckých Randou v »Právníku« uveřejněných, vidíme, že Randa jest nejenom jedním z největších, ale i jedním z nejplodnějších spisovatelů právnických. Kouzlo a velikost spisů Randových spočívá netoliko ve vědecké jejich hloubce a bystrosti, nýbrž i ve vzácně jasné, srozumitelné a proto přístupné, opravdu klassické jejich formě. Styl jejich — jakož i všech přednášek Randových — jest při vší stručnosti obsažný a jasný, myšlenka nejhlubší a nejkomplikovanější dochází v nich vždycky pro- stého a jasného výrazu, přednost to u prací vědeckých neocenitelná.
Autorita Randova, vědeckými jeho pracemi založená, jest neobyčejná a sahá daleko za oblast našeho národa, ba za hranice této říše. Nechci se tu zmiňovati ani o celé řadě vysokých a nejvyšších vyznamenání, funkcí a členství vynikajících korporací veřejných a vědeckých doma i v cizině, kterými byla dokumentována, ale zejména a především o tom, že pro tuto svou vysokou autoritu vědeckou Randa opětně byl požádán cizími vládami, aby jim podal dobré zdání své o chystaných jimi zákonech. Vládě švýcarské podal dobré zdání o osnově zákona obligačního, vládě uherské o osnově zákona upravujícího právo dědické, vládě ruské pak o několika partiích nového zákona občanského.
A přece touto vynikající, rozsáhlou činností vědeckou a spisovatelskou, kterou s námi dnes oslavuje a jíž vděčně vzpomíná celý právnický svět i mimo náš národ, není působení Randovo, jeho význam speciálně pro náš český život právnický vyčerpán. Jeho činnost učitelská, zprvu na ne- rozdělené, později na samostatné české universitě pražské, jest pro nás neocenitelná. Jí vychoval nám za dlouhá desítiletí svého působení na ní celé legie zdatných, vědecky vzdělaných a úkoly své seriosně pojímajících právníků praktických ve všech oborech života veřejného působících, jež dovedl pro celý život nadchnouti skutečným zájmem o vědu právní. Všecky ty skvělé vlastnosti, jež vyznačují vědecké spisy Randovy, hloubka a bystrost myšlenková, stálý zřetel na praxi, bezvadná vědecká a při tom průzračně jasná a poutavá forma, vyznačovaly i všecky přednášky Randovy, fascinujíce přímo jeho posluchače, činíce jeho přednášky nejnavštěvovanějšími a nejméně zanedbávanými. Nikdy neopomíjel opět a opět klásti posluchačům svým na srdce co nejbedlivější, nejúsilovnější studium textu zákona, jako neochvějného základu jejich pozdější působnosti praktické. Pojem soudce neb úředníka, který by svoje povolání konal časem i mimo zákon, na základě pouhých theorií vědeckých, byl mu neznám. Při tom ovšem nikdy neopomíjel poukazovati na vady a nedostatky zákonů stávajících a pronášeti odůvodněné názory a návrhy své o tom, jak by nedostatky tyto de lege ferenda měly býti odstraněny. Letmo a příkladem jen možno tu připomenouti trpkou jeho kritiku nejasných, ba zmatených ustanovení knih. zákona o poznámce spornosti.
Avšak nejen celé řady dobrých, moderním vědeckým duchem právnickým proniknutých právníků praktických Randa českému národu vychoval — nýbrž možno směle říci, že vychoval nám i téměř všecky pozdější professory naší první české university v Praze, kteří skoro vesměs jsou neb byli jeho žáky.
O zřízení této naší university má vůbec Randa zásluhy nehynoucí. Již to, že v době úporně nám nepřátelského systému vládního, za doby, kdy české pole právnické leželo téměř docela úhorem, odhodlal se k tomu, na tehdejší německé universitě pražské, zahájiti přednášky své jazykem českým, svědčilo o ryzím, činorodém jeho citu národním — bylo však také později vzhledem k výtečné vědecké kvalifikaci Randově nejlepší legitimací našeho národa, aby pro sebe zřízení samostatné university žádati mohl, kdyžtě se mohl vykázati muži takové vědecké váhy a evropského významu, jakými byli v oboru lékařství Purkyně a v oboru právnictví Randa.
Randa také od počátku své professorské činnosti universitní věnoval všecko úsilí tomu, aby zjednal předpoklady bud' pro brzkou utrakvisaci pražské university nebo pro samostatnou universitu českou, setkávaje se při tomto šlechetném a spravedlivém úsilí bohužel skoro napořád s houževnatým odporem professorů německých, svých kollegů, kteří přes vysoký vědecký význam Randův neostýchali se i osobní příkoří mu činiti, hledíce dokonce přes výslovné přání tehdejšího ministra vyučování zmařiti jmenování jeho — ozdoby pražské university — řádným professorem a zmařivše později po dvakráte volbu jeho rektorem, pro kterouž byl na řadě.
Počátkem šedesátých let minulého století přednášeli na pražské universitě jazykem českým kromě Randy vlastně jen tři professoři: advokát Dr. Frič o soudním řádě a Dr. Slavíček a Dr. Gundling, oba o trestním právu. Zásluhou Randovou počaly se od r. 1870 universitní docentury české utěšeně množiti. Tak habilitovali se za účinné podpory Randovy jeho žáci: r. 1870 Dr. Zucker pro právo trestní, r. 1872 Dr. Ott pro soudní řád, r. 1874 Dr. Haněl pro právo české (později německé), roku 1875 Dr. Pražák pro státní a správní právo, r. 1876 Dr. Stupecký pro právo občanské, roku 1877 Dr. Bráf pro národní hospodářství, r. 1879 Dr. Storch pro trestní právo a Dr. Heyrovský pro právo římské, r. 1880 Dr. Kaizl pro národní hospodářství.
Mezi tím nastala nastoupením ministerstva Taaffova situace příznivější pro národ český a pro jeho tužby osvětové, především pro požadavek universitní, kterýž formulován nyní pro tvrdošíjný odpor Němců proti utrakvisaci university pražské tak, aby zřízena byla na starém podkladě samostatná universita česká. Sněmovna poslanecká i panovník byli pro tento požadavek získáni a uskutečnění jeho záviselo jen od vota sněmovny panské, kde většina požadavku tomu příznivá byla velmi pochybná a která stála pod nekulturním nátlakem německého senátu pražské university, obrátivšího se na sněmovnu panskou s peticí a protestem proti české universitě. Němečtí professoři všech tří světských fakult především bezohledně zmajorisovali své české kollegy, počtem jim téměř rovné, tak, že ani jednoho z nich nezvolili do akad. senátu, a tento německý senát pak protestoval proti kulturnímu požadavku a podílu toho národa, pro který král Karel blahé paměti vysoké učení pražské byl založil.
V této kritické situaci Randa, jsa tou dobou již členem panské sněmovny, položil v památné debatě celou váhu své vědecké osobnosti a své výmluvnosti ve prospěch českého požadavku universitního velikou řečí, pod jejíž dojmem osnova vládní skutečně také byla přijata a česká universita v Praze zřízena zákonem ze dne 28. února 1882.
Břitkým způsobem v řeči té vyvracel všecky možné i nemožné námitky a překážky německých professorů pražské university, kteří nemohouce již proti zřízení samostatné university české rozumového důvodu uvésti, snažili se ji alespoň v nedostatku nejprimitivnějšího citu právního v samých počátcích holým nedostatkem všeho potřebného oslabiti, ne-li znemožniti, chtějíce zabrati všecky nadace a fondy universitní jen pro příští universitu německou a postoupiti ze 700 asi místností universitních příští universitě české jen 17! Randa ve spravedlivém rozhorlení nerozpakoval se nazvati to přímo »skutkem násilnickým«, poukazuje na to, že větší část četných těch nadání universitních pochází od českých králů, stavů zemských, professorů a duchovních českých atd., kteří veskrze jednotnou, oběma národům sloužící universitu na mysli měli a kteří by se v hrobě musili obrátiti, kdyby zvěděli, co podle žádosti akad. senátu s nadacemi těmi státi se má: »že mají připadnouti universitě výhradně německé«.
K námitce německých professorů, vůči působení Randovu a mezi tím již dospěvší jeho školy dvojnásob nemístné: »že českou universitu nebude ani lze obsaditi dobrými silami a že také nebude českých spisů«, odpověděl Randa takto: »Pánové, dopřejte universitě české nějakých 80—40 let a přesvědčíte se, že česká literatura důstojně vyplní své místo v řadě vědeckých literatur menších národů kulturních. Věda a vysoké školy podmiňují se navzájem, jako železnice a obchod. Jedno plodí druhé, jedno podporuje druhé. Co se týče vědecké posice české university, neračte se tedy, velectění pánové, oddá váti obavám. Z jakých sil budoucí česká universita bude složena? Z professorů a docentů, kteří na posavadní utrakvistické universitě vyučují, o jejichž způsobilosti učitelské nejmenší pochybnosti býti nemůže a jichž jména dílem i daleko za hranicemi Rakouska známa jsou«.
Významná to slova, jichž plnou měrou bylo by lze užiti i vůči podobným námitkám, pronášeným občas i proti našemu moravskému požadavku universitnímu.
Ku zřízení české university v Praze došlo a Randa stal se její přední vědeckou ozdobou, zůstávaje věren své velezáslužné činnosti vědecké a učitelské ve prospěch svého národa a odmítnuv několikráte opětované volání na universitní stolice německé.
Na veliký význam obojího tohoto působení Randova i pro praktické právníky bylo již poukázáno. V tom směru nutno však poukázati i na další zásluhu Randovu, které si získal hned na počátku své dráhy svým přičiněním o založení sesterské, ba mohli bychom říci mateřské, naší Jednoty právnické v Praze (roku 1864). On podal spolu s několika vynikajícími praktiky nutnou tehdy žádost o povolení spolku k císaři, a když jí bylo vyhověno, zahájil ustavující valnou hromadu Jednoty dne 15. prosince 1864 skvělou řečí, v níž potřebu její odůvodňoval. Jak vysoké ponětí měl Randa o povolání a úkolech i praktického právníka, o tom svědčí tato krásná slova, při té příležitosti pronesená: »Opustivši síně universitní, neznala a nezná pohříchu až posud značná část právníků zájmů a záměrů jiných, než-li výhradně praktických, hmotných. Právo, jehož vyšší posvátnou povahu sotvaže na vysokých školách poznala, stává se v rukou jejich pouze zdrojem všedního výdělku. Smutní toho následkové objevují se nám v praxi; objevují se v řemeslnickém namnoze a duchaprázdném provozování právnictví v kancelářích advokátských, v kolísající se soudní správě, v rozsudcích nezřídka převrácených, s důvody zhusta naprosto nevědeckými a vůbec v úplném skoro nedostatku vyššího vědeckého ruchu mezi praktickými právníky. Odstraniti nechvalné tyto poměry jest jedním z hlavních účelů Jednoty právnické«.
Randa byl také od počátku náměstkem předsedy, od r. 1890 pak po dlouhá léta předsedou Právnické jednoty pražské.
Zásluhy Randovy o uspořádání prvního vědeckého sjezdu českých právníků r. 1904 v Praze jsou ještě v příliš dobré a čerstvé paměti, než abychom je tu musili podrobněji vytýkati. Materiál sjezdu předložený a jím projednaný, vyplňuje dva silné svazky, zůstávaje trvalým památníkem vědecké práce českých právníků, Randou vychovaných, celý průběh sjezdu pak svědčil o tom, jaké vážnosti a lásky Randa u všeho právnictva českého požívá. Byl přirozeně předsedou sjezdu a kdykoliv promluvil nebo kdekoliv ozvalo se jeho jméno, propukala přímo bouře nadšených ovací, které nabývaly tím hlučnějšího a srdečnějšího rázu, že Randa toho roku slavil své 70. narozeniny.
Fakulta právnická české university nemohla uctíti toto jubileum významněji a lépe v intencích Randových, než vydáním cenné publikace souborné jemu podané pod názvem: »Pocta podaná českou fakultou právnickou p. Dru. Ant. ryt. Randovi k jeho 70. narozeninám«, která obsahuje vědecké příspěvky všech členů této fakulty z nejrůznějších oborů práva soukromého i veřejného.
Blahopřání, plných lichotivého uznání a obdivu dostalo se při této příležitosti Randovi ovšem i ode všech universit resp. právnických fakult rakouských, jakož i od nejstarší university světa, bononské, jejíž čestným doktorem Randa již od r. 1888 — jejího osmistoletého jubilea — jest.
Nemůžeme si odepříti citovati zde z přečetných těchto blahopřání alespoň jedno, německé právnické fakulty v Černovicích, jež vrcholí v těchto slovech: »Wenn bewiesen werden soli, dass die österreichisehe Rechtswissenschaft der gewaltigen reichsdeutschen Schwester vollig würdig ist, ja dass sie diese auf manchen Gebieten an Gehalt und Tiefe übertrifft, dann muss Ihr Name ais der Erste genannt werden«.
Tehdejší vicepresident říšského soudu, bývalý ministr Steinbach, sám vynikající právník, ve zvláštní oslavné schůzi říšského soudu pronesl pak tato významná slova: »Kdykoliv jmenují se nejpřednější právníci vůbec, Randu sluší vždy předem k nim počítati«.
Vzhledem k tomuto neobyčejnému významu Randovu také ministerstvo vyučování ochotně vyhovělo žádosti sboru professorského na české fakultě právnické v Praze, aby Randovi výminečně — po 70. roce — povoleno bylo ještě po jeden čestný rok přednášky universitní konati.
Avšak k uskutečnění této pocty nedošlo, neboť již v říjnu téhož roku, 1904, dostalo se Randovi nejvyššího vyznamenání tím, že povolán byl do rady koruny za českého ministra krajana.
Velezáslužné, tiché, ale energické a houževnaté působení jeho na tomto vysokém místě za práva a prospěchy českého národa vymykalo se přirozeně z největší části bezprostřední a veřejné vědomosti, musí ho však povždy vděčně býti vzpomínáno.
Rovněž jen letmo můžeme se tu dotknouti i velikých zásluh, které si získal Randa o bezpečný právní základ, úlevy daňové a poplatkové a tím i o rozkvět našich záložen, na jichž podkladě se později rozvinulo celé takměř naše moderní bankovnictví. Záložny zakládány u nás v letech šedesátých min. století na podkladě starého spolkového zákona, což správa státní z počátku tolerovala, později však chtěla je pokládati za obchodní společnosti výdělkové a dle toho jim daně i poplatky ukládati. Randa v celé řadě článků poukázal na to, že obojí toto hledisko je nesprávné a že tu v zákonodárství rakouském jest citelná mezera, již dlužno vydáním zvláštního zákona po způsobu anglickém a pruském vyplniti — i přispěl tak nepřímo platně k vydání říšského zákona z roku 1873 o společenstvech výrobních a hospodářských, kdyžtě tehdejší centralistická většina českého sněmu byla prohlásila tento k vydání takového zákona za nekompetentní.
My na Moravě máme ještě zvláštní příčinu vzpomínati vděčně jubilea Randova. Mělť Moravu v upřímné lásce, moravští posluchači universitní těšili se vždy jeho obzvláštní přízni a byl to zejména spravedlivý náš požadavek universitní, který měl v něm vroucího podporovatele a přímluvčího, jenž při žádné příležitosti neopomenul pozvednouti svého autoritativního hlasu v jeho prospěch. Učinil tak zejména z fóra daleko slyšitelného, na sjezdě českých právníků roku 1904 hned ve slavnostním proslovu zahajovacím hrdým prohlášením: »Kromě vídeňské žádná jiná právnická fakulta v Rakousku nevykazuje tak silný dorost docentů, jako česká fakulta. Máme tu nadějný kmen a zárodek professorského sboru pro nezbytnou budoucí universitu moravskou, na kterou český národ má spravedlivý nárok netoliko počtem obyvatelstva a berní silou, nýbrž i svou historickou minulostí, svou vzdělaností a eminentní hospodářskou pokročilostí«. Poslední pak, závěrečná slova jeho, jimiž se při uzavírání sjezdu s účastníky jeho loučil, platila zase Moravě, kde chtěl, jak dvakráte opakoval, aby brzy se konal příští sjezd českých právníků.
Žel, že pro nepřízeň doby ku splnění obojí té naděje posud nedošlo.
Jsme jisti, že nemůžeme skončiti těchto několik vět přáním slavnému jubilárovi příjemnějším, než aby ve zdraví a svěžesti tělesné i duševní dočkal se splnění těchto svých tužeb, které jsou i tužbou naší.
J. P.

Citace:

K osmdesátým narozeninám Randovým.. Zprávy Právnické Jednoty moravské v Brně. Brno: Nákladem Právnické jednoty moravské , 1914, svazek/ročník 23, číslo/sešit 5, s. 205-216.