Č. 742.

Administrativní řízení: Není žádné normy, platné obecně pro řízení před úřady samosprávnými, která by straně poskytovala právní nárok na navrácení v předešlý stav pro zmeškání lhůty k opravnému prostředku.
(Nález ze dne 1. března 1921 č. 2582.)
Věc: Julie K. v Ch. proti zemskému správnímu výboru v Praze ve stavebních záležitostech.
Výrok: Stížnost do rozhodnutí zemského správního výboru, intimovaného výměrem magistrátu ze dne 1. června 1920 č. 4825 zamítá se z části pro bezdůvodnost, z části se odmítá pro nepřípustnost. Stížnost do rozhodnutí zemského správního výboru ze dne 21. července 1920 zamítá se pro bezdůvodnost.
Důvody: I. Výměrem magistrátu hl. města Prahy ze dne 16. března 1918 č. 1070 byl schválen návrh na rekonstrukci odvodňovacího zařízení nemovitosti stěžovatelčiny čp. 626-1. v Praze, podaný jejím právním zástupcem a správcem řečené nemovitosti Drem J. Výměrem téhož úřadu ze dne 23. dubna 1919 č. 753 byl jmenovaný zástupce stěžovatelem vyzván, aby s povolenou rekonstrukcí započal do 4 neděl. Dalším výměrem ze dne 24. června 1919 č. 3337 byla zamítnuta jeho žádost za povolení pololetní lhůty k provedení této rekonstrukce a současně určena nová lhůta do konce září 1919.
Proti tomuto výměru, který dle spisů byl Dru. J. doručen dne 14. července 1919, podal řečený zástupce nepřítomné majitelky domu stížnost, jež dle spisů podána byla dne 30. července 1919. Městské zastupitelstvo pražské zamítlo tuto stížnost rozhodnutím ze dne 3. listopadu 1919 (výměr magistrátu ze dne 20. listopadu 1919 č. 7384) pro opoždění, poněvadž byla podána po uplynutí 14denní lhůty odvolací.
Na toto rozhodnutí stěžoval si Dr. J. jménem majitelky domu k zemskému srávnímu výboru. Namítal především, že stížnost do výměru magistrátu nebyla podána opožděně, žádal však zároveň in eventum za navrácení v předešlý stav pro zmeškání lhůty a zároveň domáhal se z meritorních důvodů změny naříkaného výměru v ten smysl, že se od příkazu na provedení domovní kanalisace upouští.
Stížnost tuto zamítl zemský správní výbor rozhodnutím (datum jeho nelze ze spisů přesně seznati) intimovaným výnosem magistrátu z 1. června 1920 č. 4825 z důvodů rozhodnutí v odpor vzatého.
II. Když bylo městské zastupitelstvo usnesením ze dne 3. listopadu 1919 zamítlo stížnost do výměru magistrátu ze dne 24. června 1919 č. 3337 pro opoždění, obrátil se Dr. J. na magistrát zvláštní žádostí, aby mu bylo povoleno navrácení v předešlý stav pro zameškanou lhůtu uváděje, že by zmeškáním lhůty vzešla majitelce nenahraditelná škoda. Magistrát zamítl žádost tuto výměrem ze dne 20. prosince 1919 č. 8190 pro nepřípustnost, protože strana rozhodnutí městské rady z 3. listopadu 1919 béře současně v odpor opravným prostředkem.
Do tohoto výměru magistrátu podala strana stížnost k zemskému správnímu výboru.
Zemský výbor správní rozhodnutím ze dne 21. července 1920, intimovaným výnosem magistrátu ze dne 17. září 1920 č. 8253 stížnost tuto zamítl vzhledem na své rozhodnutí ze dne 20. března 1920 č. 4299/VI.
Obě svrchu uvedená rozhodnutí zemského správního výboru béře strana v odpor zvláštními stížnostmi k tomuto soudu podanými.
Ad I. Stížnost proti prvému rozhodnutí (intimovanému magistrátním výměrem z 1. června 1920 č. 4825) formuluje dva stížné body: 1. naříkané rozhodnutí je prý neúplné, protože ne vyřídilo »stížnost« do odepření žádané restituce v předešlý stav; 2. naříkané rozhodnutí příčí prý se zákonu, ježto byly jím potvrzeny příkazy dané majitelce domu v příčině rekonstrukce zařízení odvodňovacího, ačkoli příkazy tyto jsou z důvodu stavebních, sociálních a hospodářských nesplnitelný, a ačkoli účelu úřadem intendovaného lze dosíci prostředky méně nákladnými a daným poměrům přiměřenějšími.
Nejvyšší správní soud, jemuž bylo zabývati se jen těmito dvěma stížnými body (§ 18 zák. o správ. soudě), uvážil o prvé stížnosti takto:
Ad 1. Námitka tato je v zjevném rozporu se spisy. Rozhodnutím městského zastupitelstva z 3. listopadu 1919, které zemský správní výbor naříkaným rozhodnutím přezkoumával, nemá jiného obsahu, nežli že se jím rekurs proti výměru magistrátu ze dne 24. července 1919 zamítá pro opoždění. V rekursu tomto nežádala strana vůbec za navrácení v předešlý stav pro zmeškanou lhůtu a nemohlo tedy městské zastupitelstvo svým usnesením ze dne 3. listopadu 1919 o žádosti za restituci rozhodovati.
Stížnost k zemsk. správnímu výboru podaná vskutku také nevytýká, že městské zastupitelstvo restituci odepřelo, a je tedy námitka stížnosti k tomuto soudu podaná, že zemský správní výbor nevyřídil »stížnost« do odepření žádané restituce, zhola bezdůvodná a jen tím vysvětlitelná, že stěžovatel, podávaje stížnost k tomuto soudu, konfundoval obsah instanční stížnosti do ">rozhodnutí městského zastupitelstva z 3. listopadu 1919 s obsahem jiné své stížnosti do výměru magistrátu ze dne 20. prosince 1919 č. 8190, kterouž zemský výbor správní vyřídil rozhodnutím ze dne 21. července 1920 (viz svrchu pod č. II.), jež bylo straně intimováno magistrátním výměrem ze dne 17. září 1920 č. 8253, tedy později než-li stížnost právě projednávaná byla k tomuto soudu podána (dne 7. srpna 1920).
Stěžovatel pojal arci do své instanční stížnosti, podané k zemskému správnímu výboru do rozhodnutí městského zastupitelstva ze dne 3. listopadu 1919, také prosbu, aby zemský správní výbor sám povolil mu navrácení v předešlý stav pro zmeškání lhůty.
Stížnost podaná k tomuto soudu vytýkajíc jen, že zemský správní výbor nerozhodl o »stížnosti« proti odepření restituce, neformuluje žádného stižného bodu toho smyslu, že zemský správní výbor nerozhodl o restituční žádosti přímo k němu vznesené. Leč i kdyby bylo možno ze stížnosti vyčísti stižný bod tohoto obsahu, nebylo by lze stížnosti dáti za pravdu. Neboť vyřídiv žádost za navrácení v předešlý stav pro zmeškanou lhůtu tím, že potvrdil rozhodnutí doplní stolice, kterýmž tato rekurs stěžovatelčin zamítla pro opoždění, dal tím zemský správní výbor ne sice výslovně, nicméně dosti zřetelně na jevo, že žádosti za restituci nevyhověl.
Leč ani v zamítnutí žádosti této nebylo by lze shledati nezákonnosti, neboť stavební řád pro hl. město Prahu, který v této stavební věci především nutno v potaz bráti, nezná žádného ustanovení, které by straně poskytovalo právní nárok na navrácení v předešlý stav pro zmeškání lhůty k opravnému prostředku a není ani žádné jiné normy, pro řízení před úřady samosprávnými obecně platné, která by nárok na tuto restituci zakládala.
Ad 2. Zemský správní výbor v naříkaném rozhodnutí zabýval se a mohl se zabývati jedině otázkou, zdali druhá stolice usnesením z 3. listopadu 1919 právem zamítla rekurs proti výměru magistrátu ze dne 24. června 1919 pro opoždění. Meritorní obsah výměru tohoto vůbec nebyl předmětem instanční revise zemským správním výborem předsevzaté. Meritorní výrok, proti němuž probíraná námitka stížnosti míří, jest obsažen toliko v magistrátním výměru ze dne 24. června 1919 č. 3337. Námitka stížnosti právě probíraná míří tedy proti obsahu tohoto výměru. Výměr tento však nemohl nejvyšší správní soud svému přezkoumání podrobiti, ježto dle ustanovení § 5 zák. o správ. soudě soud tento jest povolán zkoušeti jen rozhodnutí úřadů správních, které ve věci, o níž jde, rozhodují v poslední stolici instančního pořadu zákonem organisovaného. Poslední stolicí ve věcech stavebních, a o takovou zde jde, jest však dle § 126 stav. řádu pro hlavní město Prahu nikoliv magistrát, nýbrž zemský výbor.
I bylo proto stížnost v tomto jejím bodu odmítnouti již podle § 5 zák. o správ. soudě pro nepřípustnost, kdežto v prvém bodě stižném musila býti dle toho, co svrchu pověděno, shledána bezdůvodnou. Ad II. Rozhodnutím zemského správního výboru ze dne 21. července 1920 cítí se strana stíženou ve svých právech proto, že jí bylo odepřeno žádané navrácení v předešlý stav pro zmeškání lhůty k podání rekursu do výměru magistrátu ze dne 24. června 1919 č. 3337. Bylo již svrchu pověděno, že není žádné normy zákonné, z níž bylo by lze vyvozovati právní nárok na navrácení v předešlý stav pro zmeškání rekursní lhůty.
Nemohlo se tedy naříkané rozhodnutí, jímž žádaná restituce byla odepřena, práv stěžovatelčiných nijak dotknouti, pročež slušelo tuto stížnost jako bezdůvodnou zamítnouti. Nepadá tudíž ani na váhu, že jediná námitka stížnosti, vytýkající, že zemský správní výbor zamítl instanční stížnost z nezákonného důvodu magistrátem uvedeného, jde zcela mimo svůj cíl, ježto zemský výbor ve skutečnosti zamítl stížnost tuto nikoli z důvodu magistrátem uvedeného, nýbrž výslovně vzhledem na
své vlastní rozhodnutí ze dno 20. března 1920 č. 4299, čímž — jak se podobá — jest míněno rozhodnutí svrchu pod č. I. přezkoumané.

Citace:

č. 742. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 3, s. 286-289.