NPD documents search: Zprávy Právnické jednoty moravské, 19 (1910) - Rozdělení úloh processních ve sporu o platnost testamentu, jehož svědci nebyli vesměs mocní jazyka zůstavitelova.

— 328 —

Praktické případy.

Rozdělení úloh processních ve sporu o platnost testamentu, jehož svědci nebyli vesměs mocni jazyka zůstavitelova.
Rolník C. J. ve V. onemocněv učinil dne 15. května 1909 právoplatné poslední pořízení allografické ve formě kodicilu. Byv pak převezen do všeob. nemocnice vídeňské skonal zde 12. července téhož roku. Dva dni před smrtí učinil tam nové poslední pořízení, tentokráte ve formě testamentu, v němž ustanovil svou manželku universální dědičkou. Tento testament sepsán byl zkomolenou češtinou, ježto ze svědků testamentárních vlastně žádný dokonale a jeden vůbec česky neznal, zůstavitel pak neznal německy. Okolnosti tyto byly na návrh fin. prokuratury v zastoupení zbožných odkazů zůstavitelem v obou posledních pořízeních — arci neshodně — učiněných soudně zjištěny. Fin. prokuratura i zástupce přihlášených dědiců zákonných prohlásili — 329 —
tedy vzhledem k ustanovení § 591. obč. z. testament za neplatný, žádajíce za projednání pozůstalosti na základě dřívějšího kodicilu resp. posloupnosti zákonné, kdežto manželka přihlásila se k dědictví z testamentu.
Přihlášku její však soud pozůstalostní nepřijal,
protože
se opírá o testament, který co do vnější formy neodpovídá zákonným předpisům § 577. a sl. obč. z., ježto bylo zjištěno, že jeden ze svědků testatorových nebyl řeči zůstavitelovy mocen, tudíž dle § 591. obč. z. jest nezpůsobilým svědkem posl. vůle, i jeví následkem toho testament ze dne 10./7. 1909 podstatný nedostatek zák. formy, ježto jsou tu pouze dva způsobilí svědci poslední vůle. Kromě toho jest testament ten i co do obsahu velmi neurčitý a nejasný, a neodpovídá ani v tomto směru zák. požadavkům § 565. obč. z. Vzhledem k tomu bylo nutno přihlášku pozůstalé vdovy ve smyslu § 123. nesp. říz. zamítnou ti.
Do usnesení toho podala vdova stížnost, které krajský soud vyhověl, přihlášku její k soudu přijal a soudu pozůstalostnímu ponechal rozhodnouti, která z přihlášených stran jako žalobce ohledně odporujících si přihlášek vystoupiti má.
Důvody:
Názor prvního soudce, že tenkráte, když testament ani co do zevnější formy zákonným předpisům neodpovídá, přihláška dědická z něho vyloučena jest, není správný. Neboť § 122. cís. pat. ze dne 9. srpna 1854 č. 208. ř. z. výslovně praví, že každá přihláška dědická má býti k soudu přijata. Soudu pozůstalostnímu nepřísluší v nesporném řízení neplatnost testamentu vysloviti, nýbrž musí to ponecháno býti pořadu práva.
Následkem tohoto rozhodnutí, jež vešlo v moc práva, soud pozůstalostní poukázal zákonné dědice, aby do 30 dnů podali žalobu ria zůstavitelovu manželku o neplatnost hořejšího testamentu,
neboť
ve smyslu § 126. nesp. říz. zákonným dědicům náleží, aby pořadem práva formální poslední vůli zůstavitelovu, tvořící mocnější titul dědického práva, bezúčinnou učiniti, jinak by k jejich dědickým přihláškám ze zákona podaným nemohlo býti bráno zřetele.
Stížnosti zákonných dědiců do usnesení tohoto podané krajský soud vyhověl, a změnil je v ten rozum, že naopak pozůstalá manželka jako žalující vystoupiti má,
protože
»vzhledem k tomu, že tento testament co do vnější i vnitřní formy jest vadným, odpovídá spíše (!) § 126. nesp. říz., aby tato dědička na pořad práva poukázána byla.« — 330 —
Dovolací stížnosti pozůstalé vdovy c. k. nejvyšší soud vyhověl, a usnesení soudce prvého obnovil.
Důvody:
Předpis § 126. cis. pat. ze dne 9. srpna 1854 č. 208. ř. z. přikazuje při odporujících si dědických přihláškách dědiců testamentárních a zákonných úlohu žalobce dědicům zákonným, bylo-li posl. pořízení učiněno v náležité formě a není-li pravost jeho popřena. O náležitost poslednější tu neběží. Předpoklad prvý koresponduje s ustanovením § 123. 1. c., z něhož plyne, že soud pozůstalostní zkoumati má poslední pořízení jemu předložené nejprve jen po jeho zevní formě a její shodě s předpisy, aby si tak ujasnil, hodí-li se pořízení to vůbec jakožto vyjádření poslední vůle ve smyslu obč. zák. za základ dalšího projednávání pozůstalosti.
Na takové přezkoumání zevní formy posledního pořízení jest se soudu pozůstalostnímu obmeziti zejména při přikazování úlohy žalobce, jelikož soud jen taková poslední pořízení oprávněn jest předem vylučovati ze zřetele svého, při nichž na první pohled jest jisto, že pro zřejmé zanedbání zákonných náležitostí formálních nemohou přicházeti v úvahu jako poslední pořízení ve smyslu zákona.
Z toho plyne pro tento případ, ve kterém allografický testament zevní formou vyhovuje ustanovení § 579. obč. z., že soud rekursní neměl se pouštěti do úvah, oceňujících námitky dědiců zákonných proti platnosti testamentu a předbíhajících tím výroku příslušného soudce procesního.
Zákonu odpovídá tudíž jedině rozdělení úloh procesních, jak soudce prvý je provedl.
(Rozhodnutí c. k. nejvyššího soudu ze dne 12. července 1910, č. R III. 255/10 / 1
Dr. Peka.

Citace:

Rozdělení úloh processních ve sporu o platnost testamentu, jehož svědci nebyli vesměs mocní jazyka zůstavitelova.. Zprávy Právnické Jednoty moravské v Brně. Brno: Nákladem Právnické jednoty moravské , 1910, svazek/ročník 19, číslo/sešit 7, s. 352-354.