Č. 8239.

Pozemková reforma: Není nezákonná podmínka, připojená k rozhodnutí stpú-u, že nemovitosti, vlastníku jako jednotka, vyhovující podmínkám 2. věty § 20 příď. zák. ponechané, tvoří nedílný celek, jenž nesmí býti fysicky rozdělen.
(Nález ze dne 16. listopadu 1929 č. 18 425.)
Věc: Leopold B. v B. (adv. Dr. Fr. Sixta z Prahy) proti státnímu pozemkovému úřadu v Praze (sen. pres. v. v. Rud. Vyšín) o nárok dle § 20 příd. zák.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Podáními z 26. listopadu 1927, 13. prosince 1927, 20. března 1928 a 7. dubna 1928 domáhal se st-l ponechání ploch v podáních těchto blíže vyznačených v celkové výměře 5002 ha dle § 20 zák. příd. a bylo o žádostech těchto konána místní šetření dne 14. dubna 1928. Nař. rozhodnutím ponechal žal. úřad st-li dle § 20 zák. příď. t. zv. Kopec sv. Klimenta se zbytkem Valů a okolí ve výměře 25 ha, jestliže se vlastník podrobí podmínkám stanoveným stpú-em jakož i podmínkám, jimiž min. škol. podmínky ty doplní, po případě pozmění. Mezi těmito podmínkami jest uvedena pod č. 1 podmínka, že ponechané plochy tvoří nedílný celek, který nebude dělen ani mezi živými ani na případ smrti. Žádosti, pokud jimi bylo požadováno ponechání dalších ploch, byly zamítnuty.
O stížnosti nss uvážil:
Žal. úřad založil svůj zamítavý výrok v podstatě na tom, že požadovaná polesí jsou pravidelným výnosovým hospodářstvím lesním, reklamovaná půda zemědělská a pastviny tvoří lesní enklávy a plochy stavební jsou hospodářské, prosté budovy, jež nemají památkového významu; tyto skutečnosti, jež nebyly žadatelem popřeny, prokazují, že požadované nemovitosti nejsou plochami, na které druhá věta § 20 zák. příd. vlastníku nárok přiznává. Zákon přiznává vlastníku velkého majetku zabraného nárok jedině na ponechání ploch jmenovaných ve druhé větě § 20 příď. a nemohl proto stpú bráti zřetel na okolnosti, jimiž žadatel dovozuje přírodní krásu a zvláštní ráz panství B-ského, poněvadž okolnosti ty vzhledem k výsledkům úředního šetření a za předpokladů žadatelem uplatněných nejsou pojmovými znaky ploch ve druhé větě § 20 zák. příď. uvedených.
Z odůvodnění tohoto je patrno, že žal. úřad pokud nař. rozhodnutím odepřel st-lem žádané ponechání půdy, popřel, že jde o plochy, vykazující znaky v druhé větě § 20 zák. příď. uvedené, že vyslovuje právní názor, že jen tato druhá věta zakládá nárok vlastníka na ponechání půdy a že pokládá okolnost, že jde o přírodní krásy, za irelevantní, poněvadž o krásách přírodních mluví pouze první věta cit. §, tato však nějaký nárok vlastníkův na jich ponechání nezakládá.
Proti důvodu, že 1. věta § 20 zák. příd., kde se mluví o »krásách přírodních«, jež přídělem nemají býti rušeny, nezakládá nárok vlastníkův na jich ponechání, stížnost námitky neformuluje a nelze z ní také vyčisti, že by snad měla na mysli, že jde v daném případě o plochy »sloužící jinak k okrase krajiny« (2. věta § 20 zák. příď.), neboť výslovně uvádí, že požadované plochy jsou přírodními krásami, užívajíc tedy termínu uvedeného v prvé větě cit. §. Zůstává tudíž vlastní důvod nař. rozhodnutí, že není nároku na ponechání krás v prvé větě § 20 příd. zák. uvedených a že nejde o plochy sloužící jinak okrase krajiny, jak je uvádí 2. věta tohoto §, stížností nedotčen (§ 18 zák. o ss). Není-li však stížností popřen právní názor, že 1. věta § 20 příd. zák. nezakládá pro vlastníka nárok na ponechání »přírodních krás«, a netvrdí-li stížnost, že jde o plochy uvedené ve druhé větě § 20 příd. zák., spadající pod pojem ploch sloužících jinak k okrase krajiny, pak nelze shledati, že by se byl stpú zamítnutím žádostí, pokud plochy ony reklamovaly jako přírodní krásy, dopustil nezákonnosti a jest lhostejno, zdali se skutečně jedná o takové přírodní krásy, což ostatně žal. úřad ani nepopřel.
Stížnost uvádí dále, že celek panství B. tvoří specifický, zvláštní a nevídaný ráz krajiny, a měl tudíž býti st-li ponechán z důvodu neporušení rázu krajinného.
Především nutno konstatovati, že zákon příd. v § 20, 2. větě, jež jedině, jak úřad vyslovil a jak nss ustáleně judikuje (srovn. Boh. A 5513/26, 7029/28), zakládá pro vlastníka nárok na ponechání ploch v této větě vzpomenutých, mluví o ponechání ploch, jejichž účelem jest zachovati ukázku původního rázu krajinného, a nikoliv ploch, jež mají zachovati ukázku prostého rázu krajinného, jak stížnost neúplně cituje. Co jest rozuměti takovýmito plochami vyslovil nss již v nál. Boh. A 6716/27, dle něhož míní zákon takové plochy, které na rozdíl od ploch jiných zůstaly po jistou dobu zpět počítáno nedotčeny lidskou kulturou, která je, upravujíc ostatní plochy tak, aby je přizpůsobila svým potřebám a zájmům, z důvodů jakýchkoli ponechala samy sobě, omezujíc se nejvýše na snahy konservační, jež ovšem nesmí jíti tak daleko, aby se jimi onen původní ráz krajiny měnil.
Že by šlo o takovouto ukázku původního rázu krajinného, stížnost sama netvrdí, vycházejíc z toho, že nárok vlastníkův na ponechání reklamovaného komplexu jest dán již tehdy, jedná-li se o otázku rázu krajinného vůbec, což však odporuje výslovnému znění zákona. Ale i kdyby takovouto námitku bylo lze ze stížnosti vyčisti, byla by bezdůvodnou, neb jak nepopřeno, hospodaří se na požadovaných plochách normálním způsobem, čímž jest již vyloučen jeden ze znaků shora uvedených.
Tím padá i další výtka vadnosti řízení, již stížnost spatřuje v tom, že k řízení nebyli přizváni znalci, jak o to st-l žádal, neb znalci tito se měli dle vývodů stížnosti vyjádřiti pouze o tom, zdali reklamované plochy lze označiti, jako »krajiny přírodní«, kterážto okolnost jest však dle právního názoru žal. úřadu, stížnosti co do jeho správnosti nepopřeného, zcela irelevantní, kdyžtě i tehdy, kdyby znalci dle přání st-lova přibraní byli potvrdili, že jde v daném případě o krásy přírodní, tím by nějaký nárok na ponechání ploch založen nebyl.
Dále stížnost vytýká, že zákonu odporuje podmínka, dle níž ponechané plochy tvoří nedílný celek, jenž nebude dělen ani mezi živými ani na případ smrti; ani tu nebylo jí dáti za pravdu.
Věcí nss-u jest pouze zkoumati, zda podmínka uložená vlastníku při ponechání půdy dle § 20 příd. zák. vystupuje z mezí, daných úvaze stpú-u při ukládání podmínek na podkladě § 20 příd. zák. Meze ty dány jsou účelem ustanovení cit. §, aby nebyly přídělem rušeny krásy přírodní a ráz krajiny a aby nevzaly újmy památky historické resp. umělecké a docíleno účelu sledovaného závěrečným ustanovením tohoto §. Že fysickým dělením ploch, které byly vlastníku ponechány jako jednotka mající znaky některých z ploch vzpomenutých ve 2. větě § 20 př. zák., mohly by nastali poruchy objektu, jenž jako celek vyhovuje předpokladům 2. věty § 20 příd. zák., o tom nemůže býti pochybnosti. Jestli tudíž stpú chtěl uloženou podmínkou zaručiti nedělitelnost, zabrániti tomu, aby se celek ten nerozpadl v řadů objektů malých, nelze tvrdili, že by z mezí, úvaze jeho daných, vybočil a že by tedy podmínka ta byla nezákonnou.
Vidí-li stížnost porušení zákona v tom, že se podmínkou tou omezuje vlastnické právo st-lovo a proto podmínku za nezákonnou pokládá, nelze jí také přisvědčili. Nss vyslovil již v nál. Boh. 8168/29, že proti podmínkám uloženým dle § 20 zák. příd. nelze omezení vlastnického práva jako důvod nezákonnosti úspěšně namítati; na tomto názoru setrvává nss i v dnešním případě.

Citace:

č. 8239. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa, 1929, svazek/ročník 11/2, s. 402-405.