Čís. 1290.

»Obviňování z nového skutku« po rozumu §u 263 tr. ř. muže se státi způsobem jakýmkoliv.
(Rozh. ze dne 8. října 1923, Kr II 395/22.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl po ústním líčení zmateční stížnosti Matildy K-ové, matky a poručnice nezl. obžalovaného Maxe K-a do rozsudku zemského trestního soudu v Brně ze dne 24. dubna 1922, pokud jím byl obžalovaný Max K. v odstavci druhém rozsudku uznán vinným zločinem podvodu podle §§ 197, 200 tr. zák., zrušil napadený rozsudek v odstavci druhém a sprostil dle §u 259 čís. 3 tr. ř. obžalovaného z obžaloby pro zločin podvodu podle §u 197, 200 tr. zák., jehož se prý dopustil tím, že v srpnu 1921 v Brně lstivým předstíráním, že jest v obchodním spojení s jeho bratrem, Roberta G-a v omyl uvedl, kterým tento na svém majetku škodu 200 Kč převyšující utrpěti měl a ve výši 1 000 Kč utrpěl.
Důvody:
Jak ze spisů vysvítá zmínil se svědek Otto G. dne 21. listopadu 1921 při hlavním přelíčení, konaném v trestní věci rozsudkem právoplatně již ukončené proti Maxu K-ovi pro různé podvody, že mu Robert G. (bratr svědkův) řekl, že si obžalovaný od něho na svědkovo jméno na nějaké auto vypůjčil 1 000 Kč, a že svědek nedostal zpět ničeho. Obžaloba tehdy na tento čin rozšířena nebyla a veřejný obžalobce si nevyhradil stíhání Maxe K-a pro tento skutek. Dle trestního oznámení městského policejního úřadu v Brně ze dne 28. prosince 1921 udal tam svědkův bratr Robert G., že obžalovaný na něm vylákal 1 000 Kč lstivým předstíráním, že obchoduje společně s jeho bratrem, proti němuž prý mu ze společných obchodů vzešla řada pohledávek, že bratr prý u sebe tolik peněz nemá, a že ho posílá, by mu peníze vyplatil. Po provedeném přípravném vyhledávání, za kteréhož Otto G., byv jako svědek znovu slyšen, udal, že se zmínil ohledně 1 000 Kč vylákaných na bratrovi již u hlavního přelíčení, státní Zastupitelství podalo obžalobu na Maxe K-a pro tento podvod spáchaný na Robertu G-ovi. Přes námitku obhájcovu, že stíhání obžalovaného pro tento čin je vyloučeno dle §u 263 tr. ř., soud uznal obžalovaného vinným podvodem spáchaným na Robertu G-ovi. Právem vytýká stížnost tomuto výroku, že je zmatečným dle §u 281 čís. 9 b) tr. ř., ježto jsou tu okolnosti, jimiž stíhání bylo vyloučeno. K odůvodnění svého opačného názoru uvádí první soud, že svědek Otto G. tehdy činu blíže nepopsal, že tedy bližší okolnosti zjištěny nebyly, které by mohly dáti podnět k důvodnému trestnému stíhání, jak to prý vyžaduje § 263 tr. ř. Avšak názor ten nelze schváliti. »Obviňování z nového skutku« může se po rozumu §u 263 tr. ř. státi způsobem jakýmkoli, buďsi, že sám obžalovaný se k němu znal, nebo že ho svědek z něho vinil; formálních podmínek §u 38 tr. ř. se k tomu nevyhledává. Nelze proto pochybovati o tom, že v tom, o čem se svědek Otto G. tehdy zmínil, dlužno shledati »obviňování« z nového trestného činu, totiž podvodu, zvláště když také tehdy obžaloba byla podána pro různé podvody, K. sám dle protokolu o hlavním přelíčení seznal, že se udání svědkovo zakládá na pravdě, a G. tehdy tvrdil, že zpět nedostal ničeho. Opomenul tedy veřejný obžalobce rozšířiti obžalobu, pokud se týče žádati za vyhrazení samostatného stíhání nového skutku, a proto nemohl skutek ten již trestně býti stihán (§ 263 odstavec druhý tr. z.), leč za podmínek obnovy.

Citace:

č. 1290. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5, s. 393-394.