NPD documents search: Váž. tr., 4 (1922)

Č. 10154.

Dávka z přírůstku hodnoty nemovitostí. — Vyvlastnění (Slovensko): * Převod ve smyslu § 1 pravidel o dávce z přírůstku hodnoty nemovitostí (vl. nař. č. 143/22) při nemovitostech vyvlastněných podle zák. čl. XLI:1881 nastává, když vyvlastňovací plán byl pravoplatně stanoven buďto perfektním ujednáním stran podle § 32 nebo výrokem úřadu podle § 39, jenž nabyl právní moci.
(Nález ze dne 17. listopadu 1932 č. 17604.)
Věc: Karolina H. v B. (adv. Dr. Zoltán Moravitz z Bratislavy) proti zemskému úřadu v Bratislavě o dávku z přírůstku hodnoty nemovitostí.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Platebním rozkazem důchodkového oddělení města Bratislavy z 31. července 1929 byla Karlu a Karolíně H., dnešní st-lce, předepsána dávka z přírůstku hodnoty nemovitostí za zcizené nemovitosti uvedené v bratislavské pozemkové knize č. vl.... v obnose 167180 Kč 45 h.
Z tohoto rozhodnutí podala vdova Karolina H. odvolání. Usnesením zastupitelského sboru města Bratislavy z 18. listopadu 1929 bylo odvolání toto zamítnuto v podstatě z následujících důvodů:
»Pozemky, o něž se jedná, byly čsl. státem vyvlastněny. Podle § 1 prav. o vybírání dávky z přírůstku hodnoty nastává převod dnem, kdy vyvlastňovací nález nebo rozsudek se stal pravoplatným. V daném případě bylo vyvlastnění vysloveno pravoplatným výnosem min. vnitra z 15. ledna 1926, následkem čehož se má za den převodu považovati den 15. ledna 1926. Vl. nař. č. 121/26 se vztahuje jenom na převody uskutečněné ode dne 27. července 1926 a nepřichází tedy pro stanovení sazby dávky z přírůstku hodnoty v úvahu, takže dávka byla správně vyměřena ve výši 25%. Tvrzení st-lky, že převod se stal dne 27. ledna 1927, t. j. dnem uzavření dohody ohledně odškodného, není správný, ježto dne 27. ledna 1927 bylo provedeno jenom odškodňovací řízení a uzavřena byla dohoda ohledně odškodného. Odškodňovací řízení, t. j. stanovení odškodného je však jenom následek vyvlastnění, není však součástkou nebo dokončením jeho. Z toho následuje, že za den převodu se nemůže považovati den skončení odškodňovacího řízení, nýbrž den vyvlastnění, tedy v daném případě den 15. ledna 1926. St-lce nepřísluší však ani na základě zákonů o stavebním ruchu osvobození od sporné dávky, ježto převody uskutečněné v létech 1920/1927 jsou ve smyslu zák. č. 209/20, 403/22 a 44/1927 osvobozeny od dávky z přírůstku hodnoty nemovitostí jenom tehdy, budou-li tyto parcely v plném rozsahu použity ke stavbám s obytnými byty. Ježto stát nestaví obytné domy, nýbrž justiční palác, nemůže se převod osvoboditi od dávky a st-lka nemůže se dovolávati ani zák. č. 43/27 (§ 52), podle něhož od dávky z přírůstku hodnoty jsou osvobozeny převody, jichž se využije ke stavbám k veřejným účelům. Toto osvobození se vztahuje jen na převody uskutečněné v r. 1928 a v létech následujících, nevztahuje se však předpis ten na převody uskutečněné v letech předchozích.«
Další odvolání st-lčino bylo nař. rozhodnutím zamítnuto a rozhodnutí měst. zastupitelského sboru z 18. listopadu 1929 bylo potvrzeno z důvodů v něm uvedených.
O stížnosti uvažoval nss takto:
Ježto právní zástupce stížnosti námitku, že sporný převod je podle zák. o stav. ruchu od povinnosti k placení dávky z přírůstku hodnoty zcela osvobozen, při veřejném ústním líčení vzal výslovně zpět, bylo se nss-u zabývati toliko otázkou, ve kterém okamžiku je v daném případě převod ve smyslu § 1 pravidel o dávce z přírůstku hodnoty považovati za uskutečněný.
Žal. úřad rekurs st-lčin, jímž se st-lka domáhala toho, aby sporná dávka jí byla vyměřena ve výši stanovené nikoli podle vl. nař. č. 143/22, nýbrž podle vl. nař. č. 121/26, zamítl z toho důvodu, že vyvlastnění pozemků vysloveno bylo pravoplatným výnosem min. vnitra z 15. ledna 1926, že tedy za den převodu nemovitosti jest považovati den 15. ledna 1926 a nikoli den 27. ledna 1927, — jak tomu chtěla st-lka — ježto dne 27. ledna 1927 provedeno bylo toliko řízení odškodňovací, které jest jen následkem a nikoli součástkou resp. dokončením řízení vyvlastňovacího.
Proti tomu namítá stížnost, že řízení vyvlastňovací a řízení o stanovení náhrady souvisejí spolu tak těsně, že jedno bez druhého nemůže dojíti konečné platnosti, a že podle § 7 odst. 2 zák. č. 35/23 a § 60 zák. čl. č. XLI: 1881 nemůže bez výplaty resp. uložení odškodného býti proveden knihovní převod. Pro posílení tohoto názoru dovolává se stížnost i předpisu § 61 zák. čl. XLI: 1881, podle něhož nezaplacení resp. nesložení náhrady má za následek presumpci, že strany od vyvlastnění upustily. St-lka uzavřela prý se státem čsl. úmluvu z 2. ledna 1927, potvrzenou min. prací dne 27. ledna 1927, a teprve touto na základě zák. čl. XLI: 1881 uzavřenou úmluvou, v níž se st-lka dohodla se státem jak o pozemcích, které mají býti vyvlastněny, tak i o jejich ceně, byl převod nemovitostí uskutečněn.
V souvislosti s tím vytýká stížnost vadu řízení, kterou spatřuje v tom, že nebylo zjištěno, zda nenastal případ § 1 odst. 4 vl. nař. č. 143/22, resp. že nebyla zkoumána listina ministerstvem schválená, z níž by bylo vyšlo na jevo, že mezi st-lkou a min. prací byla uzavřena smlouva, která je pro posouzení věci směrodatná. Tím st-lka v souhlase s obranou, kterou uplatňovala již v řízení adm., uplatňuje nárok, aby sporná dávka byla vyměřena podle předpisů platných v den 27. ledna 1927 (vl. nař. č. 121/26) a nikoli podle předpisů dosud platných. O této námitce uvážil nss:
Podle § 1 pravidel o obecní dávce z přírůstku hodnoty nemovitostí (vl. nař. č. 143/22) nastává převod nemovitostí ve smyslu těchto pravidel dnem, kdy právní jednání, byť jen ústní, převod uskutečňující, bylo pravoplatně ukončeno, pokud se týče, kdy vyvlastňovací nález nebo rozsudek nabyl moci práva. Obsahem a dobou zcizovacího jednání (vyvlastňovacího nálezu, rozsudku), na jehož podkladě se převod děje, jsou dány momenty rozhodné pro vyměření dávky (§ 11 práv.).
V těchto předpisech je vyslovena zásada, že převod nastává, jakmile se stane perfektním právní titul tohoto převodu, t. j. jakmile jsou pravoplatně stanoveny všechny podstatné elementy právního jednání, které je titulem převodu. Tato základní myšlenka platí i pro případ vyvlastnění nemovitosti. Důsledně ustanovuje § 1 dávkových pravidel, že převod nastává dnem, kdy vyvlastňovací nález nabyl moci práva, neboť tímto okamžikem je předmět a rozsah vyvlastnění pravoplatným způsobem určen, a právní titul převodu tedy perfektním. Stanovení náhrady za vyvlastněnou nemovitost — nestalo-li se ve vyvlastňovacím nálezu samotném — je naproti tomu jen pouhým nutným důsledkem nálezu vyvlastňovacího a podmínkou jeho provedení, a s hlediska § 1 dávk. prav. nepřichází v úvahu. Jde nyní o otázku, ve kterém stadiu vyvlastňovacího řízení podle zák. čl. XLI: 1881 je pravoplatně utvořen právní titul pro převod ve smyslu shora uvedeném.
Zmíněný zákonný článek rozeznává několik stadií řízení vyvlastňovacího, a to: 1. propůjčení vyvlastňovacího práva pro každý jednotlivý podnik příslušným ministrem (§ 5 cit. zák. čl.), 2. určení vyvlastňovacího plánu (§§ 31—42) úřadem správním, 3. určení náhrady (§§ 43—61) soudem.
Ve stadiu prvém nevchází úřad ještě ve styk s expropriátem, nýbrž činnost úřadu omezuje se pouze na to, že se pro určitý podnik zcela všeobecně příslušným min. propůjčuje vyvlastňovací právo, aniž by určeny byly nemovitosti, které pro podnik ten mají býti vyvlastněny (srov. Boh. A 9603/32). Stanovení předmětu a rozsahu vyvlastnění je předmětem teprve druhého stadia řízení vyvlastňovacího. O stanovení vyvlastňovacího plánu mohou se strany dohodnouti, nedohodnou-li se však, určí se vyvlastňovací plán v řízení vyvlastňovacím (§ 32) zvláštní komisí (§ 38), proti jejímuž výroku se strany mohou odvolati (§ 39). Pokud pak jde o stanovení náhrady za vyvlastněné pozemky (3. stadium), připouští cit. zákonný článek, že již v řízení o stanovení vyvlastňovacího plánu mohou býtí sjednány dohody o vyvlastňovací ceně (§ 41); nedocílí-li se dohody, nebo jsou-li zde knihovní interesenti, kteří s dohodnutou cenou nejsou spokojeni (§ 44), určí se náhrada cestou soudní (§§ 43 a násl.).
Vzhledem k tomuto stavu práva nemohl nss přisvědčiti právnímu názoru žal. úřadu, který spatřuje vyvlastňovací nález ve smyslu § 1 dávk. pravidel již ve výnose min. vnitra z 15. ledna 1926, ježto výnos tento svým pravým obsahem jeví se toliko jako správní akt, jímž ve smyslu § 5 cit. zák. článku min. prací resp. jeho referátu v Bratislavě uděleno bylo ve smyslu § 1 bodu 1 zák. č. 72/24 vyvlastňovací právo podle § 5 zák. čl. XLI: 1881 pro vy vlastnění pozemků potřebných pro stavbu sedriální budovy v Bratislavě. Tímto správním aktem nebyl však ještě určen předmět vyvlastnění, t. j. konkrétní pozemky a rozsah jejich. Určeni předmětu vyvlastnění spadá naopak, jak svrchu bylo řečeno, teprve do druhého stadia řízení vyvlastňovacího, t. j. do řízení o stanovení vyvlastňovacího plánu. Teprve v tomto stadiu řízení, v němž buďto dohodou ve smyslu § 32 nebo v řízení podle § 33 a násl. cit. zák. článku rozhodnutím úřadu stanoví se vyvlastňovací plán a určují se konkrétní pozemky, které mají býti vyvlastněny, vzniká právní titul pro převod těchto pozemků; když ona dohoda stala se perektní resp. když nabylo právní moci zmíněné rozhodnutí úřadu o vyvlastňovacím plánu, stává se perfektním právní titul pro převod vyvlastňovaných pozemků a tím nastává tedy jejich převod ve smyslu § 1 dávk. pravidel. Takové stanovení vyvlastňovacího plánu se však zmíněným min. výnosem z 15. ledna 1926 nestalo, ježto, jak shora naznačeno, se tento výnos omezil toliko na výrok podle § 5 cit. zák. článku a ohledně stanovení vyvlastňovacího plánu odkazuje na pozdější dohodu stran resp. na řízení, které by podle § 33 a násl. cit. zák. článku teprve bylo provésti.
Ježto tedy žal. úřad, vycházeje z mylného právního názoru, že právní titul pro převod realit podle § 1 dávk. pravidel se stal existentním již přiznáním vyvlastňovacího práva podle § 5 zák. čl. XLI: 1881, opominul zkoumati, zda určení vyvlastňovacího plánu, jak strana ve shodě se stavem spisů tvrdí, skutečně se stalo teprve dohodou z 27. ledna 1927, muselo nař. rozhodnutí býti zrušeno podle § 7 zák. o ss.

Citace:

č. 690. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4, s. 33-35.