NPD documents search: Boh. adm., 5 (1923), sv. 2

Č. 2934.

Pensijní pojištění: Montéři v továrně na stroje, zaměstnaní tím, že mimo továrnu samostatně stroje ze součástek zhotovených v továrně, dle plánů jim daných sestavují a spouštějí, při čemž jim jsou k ruce řemeslníci a pomocní dělníci, nad nimiž mají dozor a jimž práci přikazují, nepodléhají pojistné povinnosti pensijní (zák. č. 89/1920).
(Nález ze dne 1. prosince 1923 č. 17 732.)
Věc: Firma »Erste Brünner Maschinen-Fabriks-Gesellschatt« v Brně proti ministerstvu sociální péče o placení pojistné prémie.
Výrok: Naříkané rozhodnutí zrušuje se pro nezákonnost.
Důvody: Pensijní pokladna spolku průmyslových úředníků v Brně prohlásila výnosy z 20. října 1921, že Jan N., Josef K., Alois K. a Josef M., všichni montéři u stěžující si firmy, nepodléhají sice pensijnímu pojištění, poněvadž vstoupili do zaměstnání, pensijnímu pojištění podléhajícího, překročivše již 55. rok svého věku, že však stěžující si firma je dle § 2, odst. 2 zák. z 5. února 1920 č. 89 Sb. povinna přispívati k fondu na podporu potřebných nezaměstnaných penízem 60 K za každého z nich, poněvadž nehledě k věku zaměstnanců ostatní podmínky pro povinnost pensijního pojištění jsou dány.
V námitkách proti výnosům těm podaných popřela stěžující si firma, že by byly dány tyto podmínky, poněvadž jmenovaní montéři jsou pouze dělníky, nepracují převážně duševně, nýbrž činnost jejich spočívá v tom, že stroje, jichž součástky byly v továrně sestrojeny, po dodání na místo sestavují a to tak, jak jim již v továrně bylo ukázáno a vysvětleno. Nemají nad nikým dozoru.
Těmto námitkám zsp v Brně po provedeném šetření výnosem z 8. června 1922 nevyhověla, poněvadž jmenovaní samostatně mimo továrnu stroje dle plánu sestavují a spouštějí, při čemž jim jsou k ruce řemeslníci a pomocní dělníci, nad nimiž mají dozor a přikazují jim práci. Okolnost, že někdy i tělesně pracují, nečiní je ještě prostými zámečníky nebo převážně rukama pracujícími dělníky.
Nař. rozhodnutím zamítnuto bylo odvolání firmy z důvodů v odpor vzatého výnosu a v uvážení další okolnosti, že montéři vedou ještě záznamy o mzdách vyplacených pomocníkům a že, pracují-li mimo závod, vedou samostatně korespondenci s firmou a jen mimochodem pracují manuelně. Proto zakládá povolání montérů samo o sobě pensijní povinnost dle § 1, odst. 2 pens. zákona. O stížnosti do tohoto rozhodnutí podané uvážil nss toto:
Nař. rozhodnutí opírá se o ustanovení § 2, posl. odst. zákona z 5. února 1920 č. 89 Sb. Ustanovení to předpokládá, že jde o zaměstnance z povinnosti pojistné vyňaté po rozumu § 2 č. 1 t. j. o takové, kteří teprve po dokonaném 55. roku svého věku vstupují poprvé do zaměstnání zakládajícího pojistnou povinnost.
Spor je o to, zda zaměstnání oněch zaměstnanců pojistnou povinnost zakládá či nikoli.
Žal úřad dovolávaje se po této stránce ustanovení § 1, odst. 2, má zřejmě na mysli — jak naznačuje i odvodní spis — pouze ustanovení lit. a) tohoto odstavce, podle něhož pojištěním jsou povinni zaměstnanci, kteří vykonávají převážně duševní práce nebo kteří k pracím jiných osob pravidelně dozírají.
Kvalifikuje-li nař. rozhodnutí činnost jmenovaných zřízenců, pokud jde o sestavování parních strojů a uvádění jich v chod, za práci převážně duševní, činí tak patrně vzhledem k tomu, že konají práce ty samostatně a podle plánů a kusových listin. Dle názoru nss-u však žádný z momentů těch neodlišuje práci tuto v její podstatě od povahy práce konané dělníky, kteří dle ustanovení § 1, odst. 1, z pojistné povinnosti jsou vyňati. Dělník, konající práci povahy naprosto fysické, má-li práci tu konati rozumně, neobejde se bez určitých funkcí myšlenkových, které podle poznatků získaných prostými smysly pomocí empirických znalostí odborných řídí fysickou práci jeho. Tak na př. krejčovský dělník šije a musí šíti přesně dle míry a vzoru, a, jde-li o dělníka nešijícího v dílně, koná práci svou zcela samostatně a nelze přece tvrditi, že by práce jeho byla proto, že konána je přesně dle vzoru a míry a nikoli pod dozorem, nýbrž samostatně, prací převážně duševní. Momenty ty povahu práce té jako práce manuelní nemění.
V tomto případě také o nic jiného nejde.
Jmenovaní nesestavují součástky strojů podle vlastních myšlenkových úsudků, součástky strojů dostávají hotové. Jak je mají sestavovati, to obsaženo je ve výkresích jim odevzdaných, z nichž smysly získávají skutkové poznatky, které za pomoci odborných znalostí empirických fysickou jejich práci řídí.
Uvádění strojů postavených v pohyb nelze rovněž považovati za činnost převážně duševní, poněvadž i tu jde o práci manuelní, jež ovšem řízena je, jako každá práce, určitými funkcemi myšlenkovými.
I podávání písemných zpráv, jež týkají se pouze postupu práce, není ničím jiným než konstatováním určitých poznatků získaných prostými smysly.
Pokud jde o vedení záznamů (mzdových listin), popírá stížnost, že by osoby ony vůbec mzdové listiny vedly, a popřela to již v administrativním řízení. Nabídla i důkazy o tom, že tvrzení zaměstnanců v řízení vyslechnutých neodpovídají pravdě. Důkazy ty provedeny nebyly a zakládá se tedy zjištění žal. úřadu v tom směru na vadném řízení. Ale vadu tu neshledal nss podstatnou. Neboť byť i bylo pravda, že každý ze zaměstnanců, o něž jde, vedl mzdové listiny ohledně sil mu k ruce daných, jichž počet nikdy nepřesahoval 10, nemohlo by toto vedení listin míti za následek, že by činnost jeho mohla býti považována za převážně duševní, a to již proto ne, že hlavní jejich činností bylo sestavovati stroje, tedy práce, již dle svrchu řečeného považovati lze jedině za práci dělníka po rozumu odst. 1 § 1 cit. zákona. Vyslovil-li tedy žal. úřad, že zaměstnanci, o které jde, vykonávají práci povahy převážně duševní po rozumu § 1, odst. 2, lit. a) cit. zák. a proto jsou v zaměstnání zakládajícím pojistnou povinnost, shledal nss že výrok ten nemá opory v zákoně. Při tom se podotýká, že výroku žal. úřadu, obsaženému v důvodech, že »zaměstnanci oni jen mimochodem pracují manuelně«, rozuměti lze v celé souvislosti jen tak, že žal. úřad, vycházeje z názoru, že sestavování strojů, pouštění jich v chod a korespondence s firmou není prací manuelní, nýbrž převážně duševní, má za to, že manuelně pracují jen mimochodem. Nelze-li však ony práce považovati za činnost převážně duševní, nýbrž za činnost dělníka, pak padá i tento závěr žal. úřadu.
Nss neshledal ani, že by uvedení zaměstnanci byli činní v zaměstnání zakládajícím pojistnou povinnost z důvodu, že pravidelně dozírají k pracím osob jiných.
Jak z výpočtu osob jmenovaných příkladmo v § 1, odst. 2 lit. a) vyplývá, má tu zákon na mysli ony zaměstnance, jichž činnost se v podstatě vyčerpává tím, že dozírají k osobám jiným, aby tyto konaly práce jim přikázané tak, jak je řádně dle konkrétního případu konati mají, jako na př. dílovedoucí, stavbyvedoucí atd.
Podle výsledků šetření, jež bylo podkladem nař. rozhodnutí, liší se však činnost oněch zaměstnanců podstatně od činnosti dozorčích osob v § 1, odst. 2 lit. a) jmenovaných. Podstata jejich činnosti záleží, jak sami při výslechu svém udali, v tom, že sestavují mimo továrnu na montáži dle výkresů stroje, a že při tom opravují jednotlivé součástky, jež dobře se k sobě nehodí. Na této povaze činnosti jejich, jež je, jak svrchu dovozeno, činností dělníků, nemění ničeho okolnost, že dáno jim k ruce několik pomocných sil, jimž — jak potvrdili — různé práce přikazují, a že hledí k tomu, aby práce jejich účelu svému vyhovovala. Neboť právě činnost jejich nevyčerpává se v podstatě tímto dozorem. Naopak dozor ten má jen za účel, aby oni sami svou práci, sestavování strojů za pomoci a součinnosti osob jim k ruce daných, mohli řádně vykonati. Nelze je proto považovati za zaměstnance, již k pracím jiných osob pravidelně dozírají, jak to na mysli má § 1, odst. 2 lit. a) a nelze tedy ani z toho důvodu pokládati zaměstnání jich za zaměstnání zakládající pojistnou povinnost.
Vycházeje z těchto úvah, dospěl nss ke zrušení nař. rozhodnutí podle § 7 zákona o ss.

Citace:

č. 2934. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/2, s. 1108-1110.