JUDr. Otakar Hanna, kandidát notářství, Praha II.:

O obligatornosti veřejných testamentů.

(K zamýšlené reformě německého práva dědického.), Nový pražský deník „Die Zeit“ přinesl ve svém čísle ze dne 12. listopadu 1985 zajímavý článek o zamýšlené reformě německého práva dědického, která by dle toho byla velmi dalekosáhlá. Jsem dalek toho, abych soudil příznivě o zamýšlených změnách, nesených namnoze ideologií národně-socialistickou a vykazujících všechny jednostrannosti a výstřelky rasismu. Tak má býti na př. zákonná posloupnost omezena na užší kruh příbuzenský, než je tomu dosud, a mají býti vyloučeni i příbuzní blízcí, pokud bydlí v cizině aneb nehlásí se k národnosti německé (zde theorie krve nejvíce sama sebe potírá) a tím značně rozšířena kaducita na stát, což znamená silný příklon ke státnímu socialismu.
S druhé strany má býti volnost testování silně omezena vybudováním rozsáhlého systému práv nepominutelných. Nesporně sympatickou jest však jedna myšlenka, na niž proto chci zde upozorniti jako na velmi zdravou, totiž snaha, aby napříště veřejné testamenty byly jedinou platnou formou pořizovací. Snaha tato směřuje:
1. nejen k tomu, aby odborník-právník pomohl testujícímu k platné zevní formě,
2. nýbrž i k tomu, aby se po stránce materielní dostalo testátoru dostatečného připomenutí jeho povinností vůči rodině, aby volnost pořizovací příliš nepřepínal.
Uvážíme-li, jaké potíže při projednávání pozůstalostí skýtají často vadné nebo neprávnicky stylisované testamenty soukromé, kolik sporů bývá jimi způsobeno, často dosti svévolných, opírajících se o menší důkaznou sílu soukromého před veřejným testamentem a již předem vedených se snahou po docílení výhodného smíru, a kolik potíží působí dědici často splnění takové poslední vůle, bylo by podobné řešení i v našem zákonodárství co nejvřeleji vítati, neboť jistě jsou notáři i nesporní soudcové nejlépe povolání k výlučnému spolupůsobení při sdělávání posledních vůlí, když jsou díky své bohaté praxi při projednávání pozůstalostí s to poznati všechny zhoubné následky nedostatků jejich.
Tím opět se ukazuje, jak v moderních právech cizích proniká stále více zásada přísné formy na místo původní zásady volnosti formy dle školy liberalistické, a to všude tam, kde jde buď o tak důležitá a dalekosáhlá právní jednání, jako jsou pořizování pro případ smrti, jimiž se disponuje celým jměním člověka, anebo kde jde o úpravu majetkových poměrů mezi osobami sobě velmi blízkými.

Citace:

Notářský koncipient. České právo. Časopis Spolku notářů československých. Praha: Spolek notářů československých, 1936, svazek/ročník 18, číslo/sešit 1, s. 17-17.