NPD documents search: Boh. adm., 5 (1923), sv. 2

Č. 2585.

Státní úředníci. — Řízení před nss-em: * Na svolení k vybírání pense v cizině nemá výslužník právního nároku.
(Nález ze dne 30. června 1923 č. 11 492.)
Věc: Dr. Bedřich K., jako opatrovník Žofie P. v Brně proti ministerstvu vnitra o povolení braní požitků v cizině.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Min. vnitra nevyhovělo nař. rozhodnutím v dohodě s min. fin. a min. zahr. žádosti Dra K., jako soudem ustanoveného opatrovníka slabomyslné Žofie P., vdovy po dvorním radovi býv. mor. místodržitelství v Brně, aby jí povolen byl požitek vdovské pense v cizině, ježto údaje žádosti, že v čsl. republice není vhodného ústavu, v němž by jmenovaná vdova mohla býti umístěna, neodpovídají skutečným poměrům a tudíž není zvláštního zřetele hodných důvodů pro příznivé vyřízení žádosti.
Ve stížnosti k nss podané vytýká st-1 nezákonost a vadnost řízení, které vidí v tom, že rozhodnutí v odůvodnění pouze všeobecně tvrdí, že v čsl. republice jest ústav, v němž by vdova mohla býti léčena, aniž však ústav ten blíže označilo.
Aby podstatnost stížnosti mohla býti posouzena, dlužno nejprve uvážiti, jaké právní povahy jest povolení, jehož se st-1 svou žádostí domáhal, a jak vymezena jest působnost úřadů k rozhodování o takových žádostech povolaných.
V té příčině ustanovuje § 60 zák. z 25. ledna 1914 č. 15 ř. z. (služ. pragm.), že nároky pozůstalých po státním úředníku na zaopatřovací požitky mají se posuzovati podle platných předpisů se změnami, jež vyplývají z tohoto zákona. Zákon ten však sám otázkou pobírání výslužného v cizině se neobírá a sluší tudíž právní prameny pro řešení její hledati ve starších normách a předpisech.
Sem spadají v prvé řadě předpisy dekretů dvorské kanceláře z 6. února 1807 sb. prov. zák. svaz. 28, č. 11, ze 7. ledna 1808 sb. prov. zák. svaz. 30., č. 2. a z 5. března 1826 sb. prov. zák. sv. 54 č. 16. které určují, že nesmí býti vyplácena žádná pense, nebude-li vysvědčení o životě oprávněného vyhotovené církevním nebo civilním úřadem obsahovati věrohodné potvrzení, že se pensista nebo pensistka zdržuje v dědičných zemích. Tyto dvorské dekrety ukládají dále úřadům, že do výměru o povolování pense pojato býti musí výslovné ustanovení, že pobírání pense vázáno jest na pobyt v dědičných zemích, jakož i že opuštění jich nastalé jakýmkoli způsobem a na jakoukoliv dobu bez nejvyššího povolení bude míti za následek ztrátu pense na vždy.
Také dvorský dekret z 26. dubna 1822 sb. prov. zák. svaz. 50 č. 50, který obsahuje kompetenční předpis pro zemská gubernia o překládání státních zaměstnanců do výslužby, zdůrazňuje, že v dekretech pensijních má býti vázán požitek pensijní na pobyt na území rakouského státu.
Dekretem dvorské kanceláře z 31. května 1847 č. 20 227 přeneseno bylo oprávnění k povolování pobírání pense v cizině na dvorské úřady, které o žádostech takových měly rozhodovati po předchozím slyšení tajné dvorní a státní kanceláře (nyní min. zahraničních věcí) a při tom šetřiti určitých opatrností a dbáti platných předpisů pasových. Za opatrnosti takové prohlašuje cit. dekret dvorské kanceláře jednak konstatování reciprocity na straně cizího státu, v němž se pense měla pobírati, jednak omezení povolení jenom na určitou dobu a průkaz o tom, že osoba oprávněná dosud žije.
V předpisech shora uvedených sluší spatřovati materielně právní podklad pro nařízení min. fin. z 8. října 1910 č. 187 ř. z. upravující modality, za kterých lze požívati a pobírati v cizozemsku odpočinkové a zaopatřovací platy na řád všeobecných pensí. Nařízení to v § 1 obsahuje kompetenční předpis a stanoví, že udělování povolení k pobírání normálních zaopatřovacích platů v cizozemsku přísluší — v dohodě s min. zahr. věcí a min. financí — tomu ústřednímu úřadu, v jehož oboru byl zaopatřovací plat povolen.
Ve příčině formálního postupu k dosažení zmíněného povolení vyslovuje pak § 2 cit. nař. normu, že žádosti o povolení v § 1 dotčené, mají se podávati u toho zemského úřadu, příslušného podle bydliště oprávněncova, který jest podřízen ústřednímu úřadu k udělení povolení povolanému a že vyšetřování, kterých snad je třeba, mají se obmeziti na nezbytně potřebnou míru, zejména na zjištění okolností, které jsou příčinou k žádosti, a že se mají provésti co možná s největším urychlením.
Žádný předpis z dříve řečených nevypočítává ani podmínek, za jakých povolení může nebo má býti uděleno, ani neoznačuje důvody, pro které musí nebo má býti odepřeno. Naopak z obsahu cit. norem jde zcela zřejmě na jevo, že předpisy ty ponechávají úřadům úplnou volnost při rozhodování a že mají výlučně povahu instrukcionelní. Tomu nasvědčuje i okolnost, že pobírání pensí v cizině bylo vázáno prvotně na nejvyšší povolení, mělo tedy ráz jakéhosi privilegia, na něž dle všeobecného právního názoru tehdejší doby nějaký právní nárok jednotlivci vůbec příslušeti nemohl.
Také popřevratové zákonodárství (srov. § 8 zák. ze 17. prosince 1919 č. 2 a 3 Sb. z r. 1920 ve znění zák. z 3. března 1921 č. 99 Sb., § 6 nař. z 15. července 1921 č. 234 Sb., §§ 30 a 47 zák. ze 17. února 1922 č. 76 Sb.) setrvalo na právní zásadě shora uvedených norem, dle kterých právní nárok na zaopatřovací požitky jest podmíněn pobytem na území státním a jež zachování nároku toho při opuštění teritoria státního připouštějí pouze tehdy, udělil-li k němu příslušný státní orgán výslovně svolení. Svolení to má právní povahu dispense a zákon nezaložil ve příčině dispense té žádného právního nároku. Tyto úvahy vedou však nutně k závěru, že povolení k pobírání pense v cizině ponecháno jest úplně na vůli úřadu, takže na udělení takového povolení nějaký právm nárok stranám vůbec nepřísluší.
Vycházeje z tohoto právního názoru, nalezl nss, že napadeným rozhodnutím nemohlo již dle povahy žádaného povolení dotčeno nebo porušeno býti nějaké subjektivní právo st-le a že jest tudíž zcela nerozhodno, jakým způsobem úřad odůvodnil odepření povolení k pobírání vdovské pense z cizině.
Bylo proto stížnost zamítnouti jako bezdůvodnou.

Citace:

č. 2585. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/2, s. 443-445.