Čís. 4641.

Skutková podstata zločinu krádeže podle § 174 I b) tr. zák. nevyžaduje, by se okradený osobně snažil odebrati zloději odcizenou věc; stačí, že se pokusil, zamýšlel neb aspoň mohl (pokřikem) přivolati pomoc a tak zabrániti, by kořist nebyla odnesena do bezpečí, a že pachatel krádeže použil násilí v úmyslu, by překazil takovouto činnost poškozeného, jež by mu mohla znemožniti zachovati se v držení ukradené věci.
Nakolik nejde o porušení předpisu §§ 320, 267 tr. ř. a o zmatek čís. 6, 7 § 344 tr. ř., dal-li porotní soud ke hlavní otázce na zločin loupeže podle §§ 190, 194 tr. zák. eventuální otázku na zločin krádeže podle § 174 I b) tr. zák.
(Rozh. ze dne 24. února 1933, Zm I 1043/32.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zamítl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku krajského soudu v Českých Budějovicích jako soudu porotního ze dne 29. listopadu 1932, pokud jím byl stěžovatel uznán vinným zločinem krádeže podle §§ 171, 174 I b) a 179 tr. zák., mimo jiné z těchto
důvodů:

Zmateční stížnost napadá rozsudek jen, pokud uznal obžalovaného vinným zločinem krádeže podle §§ 171, 174 I b), 179 tr. zák. Uplatňuje důvody zmatečnosti podle § 344 čís. 6, 7, 11 a 12 tr. ř. Na stěžovatele byla podána obžaloba pro zločin loupeže podle §§ 190, 194 tr. zák., jehož se prý dopustil tím, že učinil Marii P-é násilí skutečným ublížením (násilným vyškubnutím aktovky z ruky a ranou do úst a do očí, až jí vytryskla krev ze rtů a uvolnil se jí zub), by se zmocnil její, tedy cizí věci movité (aktovky s obsahem různých drobností a hotovosti, vše v ceně asi 300 Kč), při čemž loupež násilným vztažením ruky předsevzatá byla také dokonána. Obžalovaný vinu popřel. Svědkyně Marie P-á, potvrdivši při prvém svém výslechu v přípravném vyšetřování, že stěžovatel nejdříve jí dal ránu a pak jí aktovku vytrhl, uvedla v pozdějším svém svědectví a též při porotním líčení, že nejprve došlo k vytržení aktovky a na to, když již obžalovaný aktovku měl, dal jí ránu do úst a do očí, snad proto, by nekřičela, ježto po vytržení aktovky chtěla volati o pomoc. Porotní soud kromě hlavní otázky na zločin loupeže, přimykající se k doslovu obžaloby, dal porotcům a to přes ohražení se veřejného obžalobce též eventuální otázku ve smyslu §§ 171, 174 I b), ač obhajoba sama v tom směru návrhů nečinila. Zmateční stížnost mylně se domnívá, že postupem porotního soudu byl porušen předpis §§ 320 a 267 tr. ř. Předmětem hlavní a eventuální otázky jest týž zažalovaný trestný čin pachatelův totiž vytrhnutí a přisvojení si aktovky s věcmi v ní se nacházejícími v ceně asi 300 Kč a násilí učiněné Marii P-é. Rozlišení otázek mělo za účel jen umožniti porotcům vyjádřiti se přesně, zda zjišťují, že násilí se stalo před zmocněním se cizí věci movité a jen za tímto právě účelem, či až po jejím přisvojení si, totiž jen za účelem zachovali se v držení věci ukradené. Trestní příběh zůstává týž, jen jeho právní stránka je odlišná. Při úpravě obžaloby a doslovu důvodů nelze tvrditi, že by čin uvedený v otázce eventuální, kladně porotou zodpovězené, nebyl předmětem obžaloby (§ 344 čís. 7 tr. ř.). By určitá skutečnost byla »tvrzena« ve smyslu § 320 tr. ř., není třeba, by byla uváděna v zodpovídání se obžalovaného nebo namítána obhajobou, rovněž není podmínkou, by veřejný obžalobce sám již v obžalobě nebo za porotního líčení takovou skutečnost uplatňoval. Skutečnost podmiňující eventuální otázku ve smyslu § 320 tr. ř. může býti »tvrzena« jakýmkoliv výsledkem porotního líčení, takže její nápověď může vzejíti v průběhu řízení důkazního z výpovědi svědecké. Potvrdila-li proto v souzeném případě svědkyně Marie P-á, že po vytržení aktovky chtěla volati o pomoc a obviněný v tu dobu podle jejího mínění — snad by zabránil jejímu pokřiku — udeřil ji do očí a do úst, až ji zkrvavil a uvolnil jí zub, a pak teprve s aktovkou utekl, že tudíž vlastní násilný čin obžalovaného proti její osobě teprve následoval po skutečně již provedeném odnětí věcí movitých, může míti taková okolnost při současném odpadnutí znaku předcházejícího učiněného násilí za účelem zmocnění se cizí věci nepochybně za následek jiné právní posouzení zažalovaného skutku, totiž s hlediska pouhého zločinu krádeže ve smyslu §§ 171, 174 I b). Skutková podstata tohoto zločinu nevyžaduje, by se okradený osobně snažil odebrati zloději odcizenou věc; dostačí, že se pokusil, zamýšlel neb aspoň mohl (tu pokřikem) přivolati pomoc a tak zabrániti, by kořist nebyla odnesena do bezpečí, a že pachatel krádeže použil násilí v tom úmyslu, by překazil takovou činnost postiženého, jež by mohla mu znemožniti zachovati se v držení ukradené věci. Při onom obsahu svědectví Marie P-é, přímo súčastněné na trestném skutku obžalovaného, a tudíž pro posouzení případu jistě směrodatného, byl porotní soud nejen oprávněn, ale též povinen dáti onu eventuální otázku, kterou pak porotci zodpověděli kladně a je zcela bez významu, že veřejný obžalobce se proti této eventuální otázce vyslovil. Předpis § 320 tr. ř. nebyl proto porušen (§ 344 čís. 6 tr. ř.).

Citace:

JINDŘICH, X.. Václ. Verunáč: O hospodářský plán. Všehrd. List československých právníků. Praha: Spolek českých právníků „Všehrd“; Český akademický spolek „Právník“, 1934, svazek/ročník 15, číslo/sešit 4, s. 190-190.