Č. 8055.

Pozemková reforma: 1. Záboru podle § 1 záb. zák. č. 215/19 jakož i jinakým opatřením podle zákonů o pozemkové reformě, zejména stran sdělení zamýšleného převzetí a stran výpovědi z hospodaření, podléhá též nemovitý majetek panujícího knížete Liechtensteinského, ležící na území čsl. republiky. — 2. Stpú může dohodou s vlastníkem omeziti práva státní správy plynoucí ze zákonů o pozemkové reformě.
(Nález ze dne 22. června 1929 č. 11134.)
Věc: Jan II. panující kníže z Liechtesteinu (adv. Dr. Frant. Svoboda z Olomouce) proti státnímu pozemkovému úřadu v Praze (sen. president Rud. Výšin) stran zamýšleného převzetí a stran výpovědi z hospodaření.
Výrok: Nař. rozhodnutí z 20. února 1928 č. 22179 se zrušuje pro vady řízení, jinak se stížnosti dílem odmítají jako nepřípustné, dílem zamítají jako bezdůvodné.
Důvody: 1. Radou výměrů ze 17. a 20. června 1927, pak z 2. a 20. února 1928 oznámil stpú st-li, jako vlastníku velkostatků Št., B., Ú., Uh. O., P., Z., P., M. T., U., Š., R. a K, podle § 2 a násl. náhr. zák. zamýšlené převzetí nemovitostí, zapsaných v zemskodeskových a knihovních vložkách tam uvedených.
2. Řadou výměrů z 22. a 24. října 1927, 20. února, 19. března a 4. a 5. dubna 1928 vypověděl pak stpú st-li, jako osobě hospodařící na velkostatcích ad I. uvedených, jakož i na velkostatcích K., B. a L., podle §§ 12—25 náhr. zák. hospodaření na nemovitostech tam uvedených.
Do těchto rozhodnutí a opatření stpú-u podal st-l 22 stížností, o nichž uvážil nss takto :
Broje proti zamýšlenému převzetí i výpověděm, tvrdí st-l, že nař. opatření jsou nezákonná, ježto prý se jimi aplikují zákony o poz. reformě, týkající se pouze velkého majetku pozemkového, pokud má povahu majetku čistě soukromého, na majetek st-lův, který nemá povahu majetku čistě soukromého, nýbrž je majetkem sui generis, jehož charakter je dán jednak souverenitou majitele, jednak tím, že tvoří apertinenci cizího souverenniho státu. Tento zvláštní charakter majetku st-lova vyplývá dle názoru stížnosti zejména ze zák. z 12. ledna 1893 č. 15 ř. z., a vidí stížnost v tom, že žal. úřad podrobil majetek st-lův shora uvedeným aktům, nepřihlédnuv k tomuto zákonu, vady řízení a nezákonnost. Stížnost z tvrzení svého o zvláštním charakteru st-lova majetku dospívá k závěru, že zákonů o poz. reformě lze na majetku tom použiti jen po vzájemné dohodě se státem liechtensteinským. Pokud dohody té není, je prý jakékoliv jednání kusým.
Výtkou nezákonnosti, že stpú aplikuje zákony o poz. reformě na majetek, na který se nevztahují, vznáší stížnost patrně na spor i otázku záboru nemovitostí st-lových. Nss dospěl však k názoru, že nemovitosti st-lovy jsou státem zabrány.
Zákon ze 16. dubna 1919 č. 215 Sb. vyslovil v § 1, že se zabírá státem velký majetek pozemkový, ležící v území republiky čsl., čítajíc v to velký majetek vázaný. Pojem velkého majetku pozemkového stanovil § 2 cit. zák. Jsou to soubory nemovitostí určitých výměr, patřící vlastnicky jedné osobě nebo týmž spoluvlastníkům. Prohlásil tedy zákon všeobecně za státem zabraný každý majetek na území republiky Čsl., pokud přesahuje výměry v § 2 uvedené, bez ohledu na to, komu vlastnicky patří, i bez ohledu na jeho vázanost. Výjimkou z této všeobecné zásady je po stránce subjektu vlastnického předpis § 3 b) cit. zák., který majetek určitých subjektů ze záboru s výhradou zvláštních zákonných ustanovení o jich úpravě vyloučil (majetek zemský, okresní a obecní), resp. stanovil, že o něm (majetku urbariálních obcí, kurialních komposesorátů) bude rozhodnuto zvláštním zákonem.
Z těchto tří předpisů zákona záborového plyne, že dlužno s hlediska subjektu vlastnického pokládati za zabraný státem bez výjimky každý jakýkoliv majetek, tvořící soubor v § 2 záb. zák. uvedený, pokud není podle ustanovení § 3 lit. b) cit. zák. ze záboru vyloučen. Že by šlo o takový v § 3 záb. zák. uvedený majetek, stížnost vůbec netvrdí. Ale pak zabrán je i majetek st-lův, když pod toto výjimečné ustanovení nespadá, třeba by šlo o majetek sui generis, jak tvrdí stížnost, a majetek, jenž není soukromým jměním st-lovým, nýbrž přísluší mu jako hlavě státu, jak se praví v dobrozdání, tvořícím součást některých stížností, na straně 98, 116 a j. Potvrzení názoru, že zákon, vyjímajíc případy § 3 b) záb. zák., po stránce subjektu vlastnického nerozeznává, a každý jiný, velký majetek pozemkový, ať patří tuzemci nebo cizozemci, hlavě cizího státu či poddanému, a ať je jakkoliv vázán, za zabraný prohlašuje, shledává nss i v předpisu § 9 záb. zák., který, vysloviv, že o náhradě za majetek převzatý bude rozhodnuto zvláštním zákonem, vyhradil zvláštnímu zákonu provedení zásady o převzetí bez náhrady majetků tam uvedených, a mezi nimi i majetku, jehož užívání zakládá se na výkonu funkcí, úřadů a důstojenství cizozemských, nebo který s takovou funkcí, úřadem nebo důstojenstvím je spojen, a tím dal jasně na jevo, že i takový majetek za zabraný pokládá, vyhradiv zvláštnímu zákonu jen provedení zásady, že bude převzat bez náhrady. Názoru tomu není na překážku, že onen slíbený zákon o převzetí bez náhrady (s výjimkami § 34 náhr. zák., jež nepadají tu na váhu) nebyl dosud vydán, ježto tím nebylo jen dosud provedeno ono privilegium odiosum vůči subjektům tam uvedeným, okolnost ta však nijak nedotkla se zásady, že i takový majetek je státem zabrán. Ostatně i cit. dobrozdání vyznívá v ten smysl, že se zásadně na sporný majetek předpisy zákonů o poz. reformě vztahují (str. 132 a 146), a na str. 152 se výslovně uznává, že podléhají i záboru.
Byl tedy zákonem záborovým prohlášen zabraným i st-lův majetek. I kdyby tedy měla pravdu stížnost, že onen zákon č. 15/1893 ř. z. je i v republice Čsl. pramenem práva, a kdyby se dalo z něho vyvoditi, že majetek ten je podkladem a apertinencí knížectví liechtensteinského anebo je majetkem korunním, nedalo by se z toho vzhledem k jasnému znění záb. zákona, který ani pro velký majetek pozemkový cizích států výjimky ze záboru neustanovil, vyvoditi, že majetek ten záboru nepodléhá.
Okolnost, již stížnosti zdůrazňují, že totiž knížectví lichtensteinské je státem souverenním, je nerozhodna, ježto souverenitou tou nijak není omezena souverenita Čsl. republiky vůči majetku na jejím území se nacházejícímu. Nelze proto z toho, že pozemkový majetek ležící v republice Čsl. náleží cizímu souverenu jako takavému, dovozovati, že majetek ten v příčině provádění zákona záb. vyňat je ze souverenity Čsl. republiky a podroben souverenitě svého majitele, a že proto nepodléhá ani záboru. Že by pak byla majetku, o který jde, zaručena exempce v ten smysl, že by zákon záborový, vztahující se na poz. majetek v území čsl. republiky, na něj vztažen býti nesměl, to ani stížnosti ani dobrozdání netvrdí, a nedovozují to ani z cit. zák. č. 15/1893, z něhož dovozují jen, že jde o majetek korunní, resp. apertinencí knížectví Liechtensteinského, připouštějíce výslovně, že přes tvrzení, že Liechtensteinský stát má nárok, aby tyto statky byly zachovány jako garantie jeho neodvislosti á integrity, přece podléhají předpisům o poz. reformě (str. 146 č. 7. a 8.).
Z důvodů těch dospěl nss k názoru, že nemovitosti nař. opatřeními postižené záboru podléhají.
Záborem uvedeným v § 1 záb. zák. nabývá pak Čsl. republika právo zabraný majetek přejímati a přidělovati, jsouc v tomto právu omezena jedině nároky vlastníka na propuštění půdy dle § 11 záb. zák., resp. § 20 příd. zák. To stanoví jasně a bez jakékoliv výjimky § 5 zábor. zák. Podléhají-li sporné nemovitosti záboru, pak mohl žal. úřad, předpokládajíc, že jsou dány i ostatní podmínky, jež zákon záborový a náhradový stanoví, oznámiti st-li zamýšlené jich převzetí a hospodaření na nich vypověděti, ježto jsou to dle zákona náhradového nutné kroky k převzetí zabraných nemovitostí podle § 5 záb. zák.
Stížnosti se ovšem domnívají, že se náhradový zákon na sporné nemovitosti nevztahuje. Dovozují to z 1. odst. § 9 záb. zák., vykládajíce si jej tak, že by co do převzetí takových nemovitostí a náhrady za ně mohlo býti použito jen zákona jím přislíbeného, po případě analogie 2. odst. § 9 náhr. zák., nikoliv však náhr. zákona samého, a vyslovují názor, že prováděnou poz. reformou má býti právní posice knížectví liechtensteinského co nejméně dotčena jak co do rozsahu převzetí, tak i co do náhrady za půdu převzatou.
Ani v tom nelze stížnostem dáti za pravdu. Ustanovil-li § 9 zák. záb., že zvláštním zákonem provede se zásada, že určitý majetek pozemkový převzat bude bez náhrady, neplyne z toho, že ohledně tohoto majetku zákon náhr. vůbec neplatí a že tedy nelze, pokud toho majetku se týče, dle zák. náhr. postupovati vůbec. Vždyť zákon náhr. není pouze provedením § 9 věty prvé zákona záb., nýbrž provádí, jak z úvodní věty jeho zřejmo, i jiná ustanovení zákona záb., zejména jeho § 5, jednají i o právu státu zabraný majetek přejímati. Provedením tohoto předpisu jsou právě ustanovení náhr. zákona o oznámení zamýšleného převzetí a výpovědi, která mohou a musí býti aplikována i při poz. majetku, uvedeném ve 2. větě § 9 záb. zák., třeba nebyl vydán slíbený tam zákon o převzetí bez náhrady. Jaký význam má okolnost, že zákon ten vydán nebyl, pro řešení otázky, zda a jakou náhradou je stát povinen za majetek uvedený ve 2. větě § 9 záb. zák., nemohl se nss zabývati, ježto nař. rozhodnutí o náhradě žádného výroku neobsahují a nebylo proto třeba zkoumati, zda nss byl by k řešení této otázky vůbec příslušný.
Nebylo proto lze přisvědčiti stížnostem, že nař. rozhodnutí, opírající se o část 1. zák. náhr. jsou nezákonná proto, poněvadž zákon náhradový se na poz. majetek, rozhodnutími těmi postižený nevztahuje.
Lze-li však na majetek ten použiti ustanovení zákona náhr. o oznámení zamýšleného převzetí a výpovědi — a jen tuto otázku bylo tu řešiti, — pak je ovšem bezdůvodnou námitka stížnosti, že žal. úřad směl a mohl, oznamuje zamýšlené převzetí a dávaje výpověď, postupovati jen dle analogie § 9 odst. 2. zák. záb. Neboť námitka ta spočívá na mylném předpokladu, že zákon náhr., který v části 1. právě o zamýšleném převzetí a výpovědi jedná, nesmí a nemůže býti na nemovitosti, o které jde, aplikován.
Pokud se ve stížnostech a dobrozdání uvádí, že postup žal. úřadu musí býti takový, aby bylo právo státu liechtensteinského co nejméně dotčeno, tedy najmě co do rozsahu reformy a co do náhrady a dovolává se analogie § 9 odst. 2. záb. zák., sluší uvésti toto :
Jak již řečeno, platí ohledně zamýšleného převzetí a výpovědi ustanovení části 1. zák. náhr. i ohledně nemovitostí, o které jde. Není tedy důvodu, sahati k analogii § 9 odst. 2. zák. záb. Chtějí-li se však stížnosti ustanovení toho dovolávati přímo a vývody svými tvrditi, že nař. rozhodnutí prohřešují se proti ustanovení § 9 odst. 2. záb. zák., tu pokud jde o náhradu bylo již svrchu poukázáno k tomu, že nař. rozhodnutí výroku o náhradě neobsahují. Pokud jde o rozsah převzetí, uvážil nss toto :
Předpis § 9 odst. 2 zák. záb., stanovící, že při převzetí zabraného majetku je postupovati tak, aby osoby, které mají proti dosavadnímu vlastníku práva z poměru služebního, zaopatřovacího a pachtovného, nebyly zkráceny, je podle povahy své všeobecnou zásadou, již podle preambule své provedl zákon náhradový z 8. dubna 1920 č. 320 Sb., platný nyní ve znění zák. z 13. července 1922 č. 220 Sb., a v něm tedy nutno hledati meze ochrany, jež zákony o poz. reformě poskytují osobám v 2. odst. § 9 záb. zák. uvedeným. Nějakého ustanovení ve prospěch majetku liechtensteinského, z něhož dalo by se vyčisti neb dovoditi, že zásada § 5 záb. zák. je pro majetek ten nějak modifikována neb omezena, zákon ten nemá. Nemá ani ustanovení, z něhož by se dalo dovoditi, že opatření žal. úřadem učiněná mohla se státi jen po předchozí dohodě se st-lem.
Ze všech těchto úvah dospěl nss k názoru, že nemovitosti nař. rozhodnutími postižené podléhají záboru, podléhají i úkonům, jimiž je žal. úřad postihl, totiž oznámení zamýšleného převzetí a výpovědi a neshledal důvodnými námitky stížností dovozující opak. Bylo proto stížnosti, jež jen s těchto hledisek nař. rozhodnutím vytýkají nezákonnost, zamítnouti jako bezdůvodné.
2. Pokud jednotlivé stížnosti vznášejí i další námitky, uvážil o nich nss toto :
Stížnost č. 18489/29, brojíc proti oznámení zamýšleného převzetí nemovitostí velkostatku Ú.-N., namítá, že disposice ta je nezákonná proto, že odporuje čl. 8 dohody z roku 1925, potvrzené výměrem žal. úřadu z 30. prosince 1925, podle níž nesmí prý stpú nemovitosti ty podrobiti své disposici, dokud nezjistí, že st-l odepřel se žal. úřadem jednati o převzetí nemovitostí lesních cestou zvláštní dohody, a tvrdí, že jednání takové nebylo dosud zahájeno, ani že zástupci st-lovi dosud nikde neprohlásili, že by o dohodě té jednati nechtěli.
Podle dohody té, sjednané podle § 14/2 náhr. zák. o rozsahu převzetí zemědělské půdy velkostatků tam jmenovaných, mezi nimi i velkostatku Ú.-N., ujednáno bylo v odst. 1. čl. 8, že odevzdáním, prodejem a pachtem nemovitostí v odst. 1., 4. a 5. uvedených pokládati bude stpú povinnost st-lovu vyplývající z ustanovení § 5 záb. zák., co do zemědělské půdy podrobně tam uvedené, za splněnou. V 2. odst. čl. 8. se pak praví: »Ostatní pak půda, ponechaná touto dohodou dosavadnímu majiteli, sdíleti bude osud příslušných komplexů lesních, pro něž byla ponechána, a to tím způsobem, že zůstane ve vlastnictví dosavadního majitele vládnoucího knížete Jana II. z L., pokud se týče jeho právních nástupců, až do doby, dokud budou ve vlastnictví jeho nebo jeho právních nástupců ať zcela, či z větší části dotyčné komplexy lesní, o kteréžto otázce bude uzavřena dohoda zvláštní«. Podle odstavce 3. mezi statky, jež nebudou prozatím určeny k převzetí, jsou i statky velkostatku Ú.-N.
§ 5 záb. zák. a § 2 náhr. zák. dávají sice stpú-u právo, kdykoliv a bez jakéhokoliv předchozího dohodování s vlastníkem podrobiti zabrané nemovitosti poz. reformě, a tudíž i oznámiti jejich zamýšlené převzetí, avšak žal. úřad toto právo své cit. čl. 8 dohody omezil. Tímto ujednáním založena byla povinnost žal. úřadu, a odpovídající tomu nárok st-lův, aby stpú, chce-li nemovitost lesní a s nimi i příslušnou zemědělskou půdu v odst. 3. uvedenou převzíti, před tím, než je podrobí poz. reformě podle zákona, dal st-li příležitost jednati o onu dohodu zvláštní. Teprve tehdy, zjistí—li žal. úřad v řízení bezvadně provedeném, že k dohodě se st-lem, ač mu byla k tomu dána příležitost, nedošlo, mohl by, aniž by nepřípustným způsobem zasáhl do práv, jichž st-l z dohody té nabyl, přikročiti k provedení poz. reformy na nich podle zák. a tudíž i oznámiti vlastníku jich zamýšlené převzetí.
Opačný názor, jejž zastává žal. úřad ve svém odv. spisu, neshledal nss správným. Žal. úřad tvrdí ovšem také, že se s jeho strany dály pokusy o uzavření dohody, že však st-l na dohodu přistoupiti nechtěl. Toto tvrzení nemá však opory ve spisech správních, a není mu na odpor ani sdělení žal. úřadu z 27. března 1929, jež — neuvádějíc konkrétních okolností, z nichž bylo by lze souditi, kdy, komu a za jakých okolností dána byla příležitost k ujednání oné dohody — omezuje se na pouhé, zcela všeobecné tvrzení, že o pokusech o sjednáni dohody o převzetí nebyly učiněny žádné záznamy, když jednání nemělo výsledku.
Nedostatek zjištění shora uvedeného, v bezvadném řízení správním provedeného, brání nss-u, aby mohl nař. rozhodnutí co do jeho zákonitosti přezko,umati, a bylo tudíž nař. rozhodnutí z 20. února 1928 zrušili podle § 6 zák.o ss.
3. Stejnou námitkou, jako ad 2. uvedenou, brání se st-l proti většině opatření, jimiž bylo mu vypověděno hospodaření z nemovitostí jeho podle §§ 12—25 náhr. zák., a vytýká, že výpovědi mohly býti dány teprve tehdy, kdyby byl st-l prohlásil, že o dohodu jednati nechce Tvrdí tedy stížnosti, že dohodou shora uvedenou byly modifikovány zákonné předpoklady platné výpovědi podle §§ 12—25 náhr. zák. O tom však přísluší dle § 20 náhr. zák. rozhodovati řádnému soudu, a bylo proto tuto námitku zamítnouti podle § 3/a zák. o ss.

Citace:

Č. 8055. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa, 1929, svazek/ročník 11/2, s. 11-16.