Č. 897.

Právo spolkové: Dosah práva dozorčích úřadů zasahovati do vnitřního života spolků zřízených dle zák. z 15. listopadu 1867 č. 134 ř. z. Poměr spolku hlavního k pobočnému.
(Nález ze dne 21. června 1921 č. 7816.)
Věc: »Svaz západočeských domkářů a malorolníků v Plzni« a »Skupina svazu západočeských domkářů a malorolníků pro Domažlice a okolí« (adv. Dr. Alfr. Meissner z Prahy) proti ministerstvu vnitra v Praze (za stranu zúčastněnou M. K. a spol. adv. Dr. Fr. Jindra z Prahy) o zrušení usnesení valné hromady.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Na počátku května 1920 došlo na okresní správu politickou v Domažlicích podání »zástupců Skupiny západočeských domkářů a malorolníků pro Domažlice a okolí«, podepsané Josefem V. jako jednatelem, které oznamuje, že 9. května 1920 v 9 hodin konána bude mimořádná valná hromada spolku »Skupina západočeských domkářů atd.« Dne 5. května 1920 oznámil výbor »Svazu západočeských domkářů a malorolníků v Plzni«, že svolává řádnou valnou hromadu jmenovaného spolku (»Skupiny«) na týž den v 10 hodin. Dne 12. května 1920 oznámila »Skupina« Martinem K. jako předsedou, že koná mimořádnou valnou hromadu spolkovou dne 28. května 1920. Téhož dne oznámil Svaz, že valná hromada Skupiny koná vší se 9. května 1920 zbavila dosavadní výbor funkcí a zvolila výbor nový, v němž předsedou jest Josef V. a jednatelem Štěpán D. Okresní správa politická výměrem z — nevzala na vědomí svolání valných hromad řečeného spolku na 9. května 1920 a oznámení jejich výsledků, totiž zvolení výboru, podotknuvši, že až do stanovení, který výbor je pravoplatný, nemůže vzíti na vědomí ani oznámení valné hromady na den 28. května 1920.
Dne 7. června 1920 oznámila skupina předsedou Martinem K. výsledek doplňovacích voleb výboru, provedených ve valné hromadě 28. května 1920, načež 9. června 1920 sdělil výbor Svazu, že použiv svého statutárního práva dne 3. června 1920 vyloučil 16 členů spolku Skupiny, mezi nimi Martina K., další 4 členy výboru a jednoho náhradníka.
Ke stížnosti výboru Svazu do rozhodnutí okresní správy politické rozhodla zemská správa politická výměrem ze dne —, že je nutno pokládati usnesení valné hromady z 9. května 1920 za pravoplatné, poněvadž, když svaz vyloučil členy výboru Skupiny až na jednoho, nebylo tu nikoho, kdo by podle stanov mohl svolati valnou hromadu Skupiny, takže i Svaz i zbylý člen výboru oznámivše konání valné hromady jednali bona fide.
Do rozhodnutí tohoto podal stížnost Martin K. se soudruhy, načež žalovaný úřad rozhodnutím z — zrušil v odpor vzaté rozhodnutí, protože ani Josef V. ani Svaz nebyli legitimováni k svolání valné hromady Skupiny. Předpoklad, že členové výboru Skupiny byli až na jednoho již před svoláním valné hromady na 9. května 1920 vyloučeni, neodpovídá spisům, naopak byli tu v době svolání této valné hromady spolkoví funkcionáři Skupiny, kterým podle stanov jedině příslušelo právo Skupinu na venek zastupovati.
O stížnosti do tohoto rozhodnutí podané jednak Svazem, jednak za Skupinu předsedou Josefem V. a jednatelem Štěpánem D., uvážil nejvyšší správní soud toto:
Stížnost namítá po stránce procesní:
1. že žalovaný úřad nebyl příslušný rozhodovati jako stolice odvolací, ježto nebylo tu legitimovaných stěžovatelů, neboť Martin K. a soudruzi v době podání stížnosti nebyli již členy spolku Skupiny, byvše již dříve (dne 3. června 1920) pravoplatně výborem členství ve spolku zbaveni,
2. že usnesení valné hromady konané dne 9. května 1920 vůbec nepodléhají kognici úřadu politického, ježto valná hromada tato byla úřadu v čas oznámena a nebyla úředně zakázána;
po stránce meritorní, že žalovaný úřad neprávem odepřel Svazovému výboru právo svolati valnou hromadu Skupiny, ježto prý právo toto již z poměru Svazu jakožto spolku hlavního ke Skupině jakožto spolku pobočnému, zejména pak z celé řady ustanovení spolkových stanov Skupiny aspoň nepřímo vyplývá.
Dříve nežli bylo možno přistoupiti k těmto námitkám stížnosti, musil se nejvyšší správní soud z úřední povinnosti zabývati otázkou, zda žalované ministerstvo, jakož i zemská správa politická vůbec byly příslušný autoritativně rozhodnouti o právní účinnosti dotčených usnesení sporné valné hromady spolkové, či sluší-li snad ve výrocích jejich shledávati nekompetentní vměšování do vnitřních záležitostí spolkových.
Předpis § 113 ústavní listiny vyslovuje, že je zaručeno právo tvořiti spolky a že zákony upravují výkon práva spolčovacího. Náleží tudíž tvoření spolků a jejich činnost zásadně v okruh projevů vůle a jednání, která jsou výronem občanské svobody. Způsob, jak se tato spolčovací svoboda projevuje, neboli hranice, kam sahá, upraviti má jedině zákon. Jsou tedy tyto hranice vytčeny jednak všeobecnými zákonnými předpisy, jednak zvláštními zákony jednajícími o spolcích.
Pro spolky toho druhu, o jaké zde jde, platí jako zvláštní předpis zákon z 15. listopadu 1867 čís. 134 ř. z. Hranice spolkové svobody jest dle tohoto zákona (§§ 6, 14, 17, 20, 21, 24) obecně vymezena všeobecnými zájmy státními, právním řádem a veřejným pořádkem, pro utvořený konkrétní spolek pak také jeho stanovami, jež určujíce účel a prostředky spolku jsou po zákonu (§ 4 spol. zák.) nutným předpokladem spolkové činnosti.
Střežiti hranice tyto jest úkolem policie spolkové. Pokud však činnost spolková nevybočuje ze zákonných a statutárních mezí, nepřísluší úřadům policii nad spolky vykonávajícím, aby zasahovaly do vnitřních věcí spolkových, zejména nepřísluší jim, aby jako instance rozhodovaly ve sporech z vnitřního poměru spolkového, neboť dle vůle zákona má způsob, jakým spory takové se odklizují, a tudíž i orgán, který je k tomu povolán, býti autonomně určeny ve stanovách spolkových (§ 4 lit. g).
Plyne arci z povahy věci, že vykonávaje policii spolkovou jest úřad povolán všímati si všech stránek činnosti spolkové, které pro výkon policejního dohledu jsou významný, a zjišťovati autoritativním způsobem, zdali nastaly zákonné předpoklady pro jeho dozorčí zakročení. Není tudíž možno v takovémto zjištění shledati překročení mezí příslušnosti úřadů policii spolkovou vykonávajících. V daném případě přicházejí v úvahu tato ustanovení zákona spolkového:
V § 15 ukládá se představenstvu spolku, aby nejméně 24 hodin napřed oznámilo dobu a místo spolkové schůze, pokud podle § 16 nejde o schůzi představenstva nebo dozorčích orgánů.
Podle prvého odst. § 21 jest zakázati po případě nuceně ukončiti schůzi spolkovou, která se koná proti předpisům spolkového zákona, načež v odstavci druhém přiznáno státní správě stejné právo v určitých tam uvedených případech, i když schůze řádně podle zákona byla svolána.
Dle § 12 sluší úřadu oznámiti členy výboru spolkového a zvláště uvésti, kteří z nich spolek na venek zastupují.
Z těchto ustanovení vyplývá, že úřad vykonávající policii spolkovou jest, ne-li povinen, tož aspoň oprávněn zkoumati, zdali schůze jemu oznámená je skutečně schůzí spolkovou, zdali oznámení stalo se vskutku orgánem dle § 15 zákonem k tomu povolaným, a zdali osoby, jež byly úřadu oznámeny jakožto členové výboru spolkového, staly se orgánem spolkovým způsobem statutárním (§ 4 lit. g, h).
Úřad zkoumaje takovéto faktické jevy spolkového života a zjišťuje jejich shodu se zákonem nebo stanovami, činí tak dojista především za tím účelem, aby dle potřeby použil policejních prostředků (jako zákazu neb rozpuštění schůze §§ 21, 22), není však žádného ustanovení zákonného, které by bránilo úřadu autoritativně zjistiti porušení předpisů zákona spolkového nebo stanov spolkových, třeba by již fakticky nebylo lze použíti prostředků preventivných, ježto na př. schůze nezákonně svolaná zatím již se konala, byla skončena. Ve sporném případě zabývala se okresní správa politická 1. oznámením mimořádné valné hromady na 9. května 1920 v 9 hodin, 2. oznámením řádné valné hromady na týž den v 10 hodin, 3. oznámením volby výboru Skupiny provedené na valné hromadě 9. května 1920 a vyslovila, že žádné z oznámení těchto nebéře na vědomí.
Druhá stolice přihlížejíc k oznámení o vyloučení členu výboru Skupiny až na jednoho uznala, že svolavatelé valných hromad na 9. května 1920 jednali bona fide a že usnesení této valné hromady jsou pravoplatná.
Rozhodnutí v odpor vzaté zrušivši výměr druhé stolice, vyslovilo, že v době před svoláním valné hromady na 9. května 1920 byli tu spolkoví funkcionáři Skupiny, kterým jedině podle stanov příslušelo právo Skupinu na venek zastupovati.
Předmětem tohoto rozhodnutí jest tedy otázka, která jest pro výkon policie spolkové významná, a není tedy dle toho, co svrchu bylo vyloženo, možno popírati zásadní příslušnost ani nižších stolic, ani žalovaného úřadu, aby jako nejvyšší stolice o věcné otázce rozhodoval.
Stěžovatelé namítají ovšem, že žalovanému úřadu nedostávalo se instanční kompetence rozhodovací, ježto prý nebylo tu legitimovaných stěžovatelů. Jak ze spisů správních zjevno, byl v čele stěžovatelů proti rozhodnutí zemské správy politické Martin K., který byl nesporně předsedou výboru Skupiny až do voleb provedených valnou hromadou ze dne 9. května 1920. Rozhodnutím zemské správy politické byla tato valná hromada, jejímž usnesením byl K. zbaven své funkce, uznána za řádně svolanou schůzi spolkovou, schopnou učiniti platná usnesení. Toto rozhodnutí bylo s to, aby prejudikovalo právu Martina K. na jeho postavení jakožto orgánu spolkového, bylo-li správné jeho tvrzení, že shromáždění dne 9. května 1920 konané není statutární schůzí spolkovou. Nelze mu tudíž důvodně odpírati opravného prostředku proti tomuto rozhodnutí. Na tom nemění ničeho ani ta okolnost, že Martin K. již dříve, než stížnost podal, by snad způsobem statutárním zbaven svého členství ve spolku, neboť i když se tak stalo, nelze mu upírati právního zájmu na zjištění, zdali v době od 9. května 1920 do dne vyloučení ze spolku měl ještě právní postavení spolkového předsedy.
Nelze tedy důvodně tvrditi, že žalovaný úřad vydal své rozhodnutí ke stížnosti strany nelegitimované, pročež nejvyšší správní soud neměl důvodu vyšetřovati otázku, zdali i ostatní spolustěžovatelé byli ke stížnosti legitimováni, ani otázku, zdali snad žalovaný úřad nebyl již jako nejvyšší orgán policie spolkové i bez zakročení legitimované strany kompetentním naříkaný výrok učiniti.
Dle toho, co právě bylo vyloženo, slušelo uznati obě formální námitky stížnosti bezdůvodnými.
Zbývající námitku meritorní (ad 3) lze posuzovati toliko na podkladě spolkových stanov, což činí i sama stížnost, snažíc se z ustanovení stanov vyvoditi, že výbor Svazu jest oprávněn svolávati valnou hromadu spolku odbočného (skupiny).
Stěžovatelé nemohou však opříti náhled svůj o žádný výslovný předpis stanov spolkových, nýbrž vyvozují jej toliko úsudkem a maiori ad minus z různých ustanovení statutárních, jež výboru Svazovému vyhrazují právo Skupinu rozpustiti (§ 11 Svazových stanov) a členy Skupiny vylučovati (§ 8 obojích stanov), ustanovujíce pro případ zániku Skupiny, že jmění zrušené Skupiny má připadnouti Svazu. Leč jakkoli dalekosáhlý jest vliv Svazového výboru na osudy Skupiny, nicméně jest i Skupina dle čl. 1 svých stanov samostatným spolkem.
Rozšiřovati obmezení tohoto spolku nad míru určenou stanovami, jež vzájemný poměr spolku hlavního k pobočnému směrodatně upravují, příčilo by se zásadě autonomie spolkové, kterouž dlužno potud uznávati, pokud není zcela nepochybně obmezena.
Valnou hromadu Skupiny svolává však podle čl. 12 stanov Skupiny jedině výbor a není možno pochybovati, že ve stanovách Skupiny míněn jest výbor skupinový.
Že v době před 9. květnem 1920 řádně ustanovený výbor Skupiny ještě tu byl, není sporno, takže otázka, který orgán by byl oprávněn svolati valnou hromadu, kdyby výbor Skupiny již v této době byl býval odstraněn, nemá pro spor významu.
Uváživ tento stav věcí a dotčená ustanovení stanov, nemohl nejvyšší správní soud prohlásiti výklad, který žalovaný úřad dal stanovám spolkovým, za nesprávný a rozhodnutí jeho za nezákonné a musil proto, ježto posouzení sporu po jiných stránkách kognici jeho se vymyká, stížnost zamítnouti.

Citace:

č. 897. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 3, s. 650-654.