NPD documents search: Váž. civ., 10 (1928), sv. 1

Č. 5110.

Vojenské věci: I. * Zaopatřovací požitky ve smyslu § 100 zák. č. 76/1922 sluší rozuměti i vdovský důchod. — II. * Na gážisty býv. armády rak.-uherské, kteří byli převzati do čsl. armády jako gážisté ve výslužbě, sloužili v ní činně s plnými aktivními požitky (doplněk k výslužnému) a nebyli přeloženi do výslužby před skončením demobilisace (28. února 1921 incl.), sluší použíti předpisu § 100, odst. 1 cit. zák. i tehdy, když u nich nejsou splněny další předpoklady tohoto ustanovení.
(Nález ze dne 10. listopadu 1925 č. 21156).
Věc: Marie P. v Užnorodě proti ministerstvu národní obrany o nárok na vojenské zaopatřovací požitky.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: St-čin manžel Eugen P. sloužil od roku 1899 do 1911 v býv. armádě rak.-uh. a byv jako nadporučík přeložen dnem 1. července 1911 do trvalé výslužby, sloužil jako notář v T., uzavřel dne 8. ledna 1912 sňatek se st-lkou, byl za války dočasně aktivován a sloužil od 17. srpna 1914 do 4. března 1916, kdy byl — byv zatím povýšen na setníka ve výslužbě — vojenské činné službě jakožto krajský notář v j. sproštěn a dnem 1. dubna 1916 opětně do výslužby přeložen. V čsl. armádě konal činnou službu voj. od 21. srpna 1919 do 30. listopadu 1919, byv výnosem mno z 21. srpna 1919 dočasně aktivován a zeměpisnému ústavu přidělen. Do čsl. armády pak byl přijat jako kapitán ve výslužbě s podmínkou, že jeho domovská obec V. u Marmaroše připadne k čsl. republice, — což se také dodatečně stalo. K žádosti min. zahr. dalo mno F.ugena P. výnosem z 12. listopadu 1919 k disposici pro účely Národní Rady Podk. Rusi a udělilo mu až na další dovolenou bez vojenských požitků, jež mu byly dnem 30. listopadu 1919 zastaveny. V roce 1922 byl Eugen P. činným jako smluvní úředník lesního odboru civ. správy Podk. Rusi bez nároku na jakékoliv zaopatření a pobíral za dobu od 1. května do 30. září 1922 plat úředníka VIII. třídy prvé stupnice, načež dne 13. prosince 1922 zemřel, nedoživ se vyřízení své žádosti za přiznání zaopatřovacích požitků vojenských, podané dne 17. června 1922, ani žádosti za reaktivování, podané dne 17. června 1921.
Žádost st-lky, jež vdovského zaopatření civilního nepožívá, aby jí byl přiznán vdovský důchod podle zák. č. 76/1922, byla nař. rozhodnutím zamítnuta, poněvadž st-lčin manžel byl jako gážista býv. armády přijat do čsl. armády jako gážista ve výslužbě a konal činnou službu v čsl. armádě od 28. srpna 1919 do 12. listopadu 1919. Ze se jeho zdravotní stav následkem této poslední vojenské služby zhoršil, superarbitračním řízením prokázáno nebylo. Z těchto důvodů spadá vdova mezi osoby uvedené v § 104 lit. d) zák. č. 76/1920 a dlužno tudíž ve smyslu následujícího odstavce téhož § nároky >její na zaopatř. požitky posuzovati podle zákonů, jichž se dovolává zákon č. 194/20, vzhledem k čemuž jsou pro ni relevantní ustanovení zák. z 27. dubna 1887 č. 41 ř. z. Ježto pak manžel její uzavřel s ní sňatek 8. ledna 1912, byv již před tím dne 1. července 1911 přeložen do výslužby, příslušel by vdově jeho nárok na výslužné za splnění podmínek lit. a) nebo b) § 2 zákona č. 41/1887 ř. z. Podmínky lit. a) nejsou splněny, ježto manžel st-lčin zemřel dne 13. prosince 1922 na tuberkulosní zánět pobřišnice, konav dávno před tím po svém dostavení se ke službě aktivní službu od 16. srnna 1914 do 1. dubna 1916 a byv z ní propuštěn, aniž byly u něho prokázány některé z okolností § 1 lit. a) cit. zák. uvedené. Rovněž nejsou u st-lky splněny podmínky lit. b) § 2, ježto manžel její nezemřel ani za aktivní služby, ani po další nejméně tříleté službě aktivní.
Stížnost vytýká tomuto rozhodnutí nezákonnost vyvozujíc, že st-lka má nárok na vdovský důchod podle zákona č. 76/1922 Sb., neboť její manžel, nebyv za svého života ani z vojenského svazku, ani z činné služby propuštěn resp. do výslužby znovu přeložen, zemřel jako čsl. vojenský gážista v aktivní službě na dovolené bez požitků, takže st-lka vyhovuje předpisu § 36 lit. a) cit. zák., jenž označuje poměr gážisty na dovolené bez požitků výslovně za službu aktivní a tedy tím více i předpisu § 100 odst. 1, ježto pojem činné služby aspoň jednoroční v § 100 označené nemůže býti jiný než pojem činné služby uvedené v § 36 odst. 1, V dalším dovozuje stížnost, že by st-lce příslušel nárok na vojenské zaopatření vdovské i s hlediska zákona č. 41/1887 a č. 48/1896 ř. z.
Rozhoduje o stížnosti té, řídil se nss těmito úvahami:
§ 36 lit. a) cit. zák. č. 76/1922 přiznává ovšem nárok na vdovský důchod ve výměře v § 38 uvedené vdově po gážistovi z povolání, jenž zemřel po 10 započítatelných služebních letech v aktivním stavu (na dovolené s čekaným nebo bez požitků) — ale toto ustanovení nemůže se st-lka právem dovolávati. Vojenskými gážisty z povolání jsou míněni pouze čsl. vojenští gážisté z povolání, neboť zákon tento upravuje zaopatřovací požitky jen těchto gážistů a jejich pozůstalých, maje ohledně zaopatřovacích nároků gážistů z povolání býv. branné moci rak.-uh. a jejích pozůstalých ustanovení zvláštní (§§ 97—112).
Vdovou po čsl. vojenském gážistovi z povolání však st-lka není, neboť její manžel nebyl v čsl. armádě převzat do služby činné, nýbrž do výslužby — nehledě ani k tomu, že od svého přeložení do výslužby v roce 1911 nebyl již ani v býv. armádě gážistou aktivního stavu (§36 lit. a) a §99 cit. zák.).
§ 100 přiznává v odst. 1 gážistům býv. armády, kteří byli převzati do čsl. armády jako gážisté ve výslužbě, sloužili v ní činně s plnými aktivními požitky a byli přeloženi znovu do výslužby před skončením demcbilisace, nárok na zaopatř. požitky dle § 99 t. j. dle zák. č. 76/1922 Sb. z. vůbec, ale s pensijní základnou k tomu cíli v § 99 zvlášť stanovenou, — když bylo superarbitračním řízením prokázáno, že se jejich zdravotní stav následkem poslední vojenské služby zhoršil anebo když sloužili nejméně jeden rok v činné službě. Nejsou-li tyto předpoklady splněny, přísluší jim nárok na zaopatř. požitky podle vojen, zaopatř. předpisů v býv. monarchii dne 28. října 1918 platných.
Z tohoto ustanovení jde, že zákonodárce uvedeným gážistům, pokud těmto podmínkám nevyhověli, nemínil jejich zaopatř. požitky zlepšiti, kdežto těm, kteří v čsl. armádě činně sloužili a před skonečním demobilisace znovu do výslužby přeloženi byli, zabezpečil zvýšené zaopatř. požitky za splnění alespoň jednoho z obou posléze zmíněných předpokladů. Zákonodárce tu zřejmě honoruje činnou službu oněch býv. gážistů, kteří v nově vznikající armádě spolupůsobili při vybudování čsl. státu, jak důvodová zpráva k osnově cit. zákona výslovně uvádí.
Ježto tedy zákonodárce přiznává nárok na zlepšení zaopatř. požitků uveďným gážistům, pokud čsl. činnou službu alespoň 1 rok konali a před skončením demobilisace znovu do výslužby přeloženi byli, nelze pochybovati o tom, že chtěl výhod cit. zákona č. 76/1922 učiniti účastnými tím spíše i ony, kteří, sloužíce v čsl. armádě činně, zůstali v ní i po provedené demobilisaci. Opačný výklad odporoval by shora uvedené základní myšlence zákona.
Z toho se podává, že gážistům býv. armády, kteří byli převzati do čsl. armády jako gážisté ve výslužbě, sloužili v ní činně s plnými aktivními požitky a nebyli přeloženi znovu do výslužby před skončením demobilisace, t. j. před 28. únorem 1921 (§1 nař. vl. z 18. února 1921 č. 66 Sb.), přísluší nárok na zaopatř. požitky dle zákona č. 76/1922 Sb. a sice dle §§ 1—35, třeba nesplnili dalších podmínek v § 100, odst. 1 stanovených (zhoršení zdravotního stavu anebo aspoň jednoroční činná služba v čsl. armádě), neboť na tyto gážisty se obě tyto podmínky nevztahují.
Proto také později stanovilo vl. nař. ze 6. října 1923 č. 186 Sb. k provedení § 100 cit. zákona: »Ustanovení prvního odstavce vylučuje z nároku na zaopatř. požitky podle § 99 ty gážisty ve výslužbě, kteří byli přeloženi znovu do výslužby před 28. únorem 1921, tento den v to počítajíc (skončením demobilisace), aniž vyhověli podmínkám v tomto odstavci obsaženým. O gážistech ve výslužbě slouživších v čsl. branné moci ještě po uvedeném dni, platí ustanovení § 9,« — t. j. vyměří se jim výslužné znovu po opětném přeložení do výslužby podle celkové započítatelné služ. doby s pensijní základnou tamtéž (v §u 9) uvedenou.
Cit. § 100 mluví ovšem všeobecně jen o zaopatřovacích požitcích gážistových, ale ze zásady, vyslovené v § 105 lit. b), jenž přiznává pozůstalým zaopatř. požitky podle tohoto zákona, měl-li gážista sám nárok na požitky ty podle zákona tohoto, třeba zemřel před účinnosti jeho (§ 114), podává se nutně, že i pozůstalým po shora uvedených gážistech, zemřelých za účinnosti cit. zákona, přísluší nárok na zaopatř. požitky rovněž podle jeho předpisů (se zřetelem k § 9).
Manžel st-lčin byl převzat do čsl. armády jako gážista ve výslužbě, sloužil v ní činně s plnými aktivními požitky, neboť byl výslovně dočasně aktivován a nebyl přeložen před 28. únorem 1921, t. j. před skončením demobilisace znovu do výslužby. Proto mu příslušel nárok na zaopatř. požitky podle § 9 zák. č. 76/1922 a proto přísluší i st-lce nárok na vdovský důchod dle tohoto zákona.
St-lčin manžel nekonal ovšem efektivní činnou službu v čsl. armádě nepřetržitě, ani nepobíral plné aktivní požitky nepřetržitě, nalézaje se od listopadu 1919 na dovolené bez požitků, — ale § 100, odst. 1 — podobně jako § 112 — požadavků takových pro tuto kategorii gážistů neklade, nýbrž klade důraz jen na okolnost, nastalo-li opětné přeložení do výslužby před skončením demobilisace či po ní. Přeložení st-lčina manžela do výslužby po jeho činné službě v čsl. armádě konané stalo se až po jeho úmrtí výnosem mno dne 10. února 1923. Přeložení to bylo ovšem vztaženo zpětně ke dni 1. září 1919, ale tím nemohlo býti ničeho změněno na faktu podle § 100, odst. 1 cit. zák. jediné rozhodném, že st-l před skončením demobilisace (28. února 1921) do výslužby znovu přeložen nebyl a zejména nemohlo toto antedatování býti na újmu právům st-lky, nabytým v den úmrtí jejího manžela resp. již dne 28. února 1921. Rovněž skutečnost, že manžel st-lky přijal a konal od 1. května 1922 službu jako smluvní úředník lesního odboru civ. správy Podk. Rusi, jest pro posouzení věci bez významu, když se tak stalo až po demobilisaci a když z tohoto opuštění vojenské služby ani žal. úřad žádných důsledků nevyvodil, přiznav naopak st-lčinu manželi zaopatř. požitky.
Výrok žal. úřadu, že st-lce nepřísluší nárok na vdovský důchod dle zákona ze 17. února 1922 č. 76 Sb., odporuje tedy zákonu.

Citace:

č. 5110. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 7/2, s. 492-496.