NPD documents search: Boh. adm., 11 (1929), sv. 1

Č. 7937.

Učitelstvo (Slovensko a Podk. Rus): * Žádost býv. uherské státní učitelky za udělení pense nezahrnuje v sobě žádost za trvalé ustanovení podle vl. nař. č. 226/23.
(Nález ze dne 7. května 1929 č. 9.227.)
Věc: Anna M. v U. proti ministerstvu školství a národní osvěty o pensionování.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná. Důvody: Podáním de pres. 28. ledna 1924 žádala st-lka, býv. státní dětská opatrovatelka v U., odvolávajíc se na vl. nař. č. 226/23, o udělení pense a poznamenala, že sloužila podle předložených dokladů 37 let bez přerušení. Vyřizujíc podání to, vyslovilo min. škol. nař. rozhodnutím, že st-lka nežádá v uvedeném podání, aby byla ve službě trvale ustanovena, ale že žádá o udělení pense, v důsledku čehož se jí vl. nař. č. 226/23 netýká.
O stížnosti uvážil nss takto:
Žal. úřad vycházel z názoru, že podmínkou použití cit. nařízení jest žádost za trvalé ustanovení, čili jinými slovy, že podání žádosti za pensionování nemůže a nemusí býti podnětem pro školskou správu, aby rozhodla o poměru býv. státní osoby učitelské na Slov. a Podk. Rusi ve smyslu vl. nař. č. 226/23.
Stížnost má především za to, že vzhledem na předpis § 4 cit. nař. nebylo třeba, aby st-lka žádala za trvalé ustanovení, naopak že st-lka vyhověla předpisu tomu, t. j. že uplatnila nárok vůči čsl. státu, i když žádala za pensionování, ježto má již vyslouženo a má nárok na plnou pensi. Ostatně bylo st-lce již pravoplatným výměrem civ. správy Podk. Rusi z 12. července 1920 sděleno, že do činné služby učitelské převzata býti nemůže a nemohla tudíž uplatňovati nárok na trvalé ustanovení a převzetí do činné služby republiky čsl. podle nař. č. 226/23.
Nss neuznal stanovisko stížnosti důvodným.
Personální zákonodárství popřevratové vychází v otázkách státně-zaměstnaneckých ze zásady, že stát čsl. nevstoupil jako sukcesor ve služební nebo právní poměry zaměstnanců, které byly založeny dřívější státní správou a že nemá vůči zaměstnancům těm žádných právních závazků (srov. nál. Boh A 1255/22). Zákonodárství to ponechalo, pokud jde o území býv. uher. státu, státní moci výkonné, aby sama vybrala z řad býv. uher. stát. zaměstnanců osoby, jichž chce použíti ve státní správě a předepsalo také určitý postup, který mají zachovati zaměstnanci ti, aby se mohli státi zaměstnanci našeho státu. Na nezachování postupu toho stanovena sankce ztráty služ. místa a nároků s ním spojených (srovn. zák. č. 269/20). Shodně s těmito základními principy uvedeného zákonodárství určilo i vl. nař. č. 226/23, upravujíc poměry učitelských osob na státních vyučovacích, vzdělávacích a vychovávacích ústavech býv. státu uher. na Slov. a v Podk. Rusi, že osoby ty jsou povinny podati v určité lhůtě žádost za trvalé ustanovení na státních školách nebo ústavech (§ 2 cit. nař.), jakož i že nepodají-li ty které osoby učitelské povinné žádosti za ustanovení v předepsané lhůtě nebo po skončení lhůty té, má se za to, že se vzdávají dobrovolně svého služ. místa a všech nároků s ním spojených (§ 4 nař. toho).
Ustanovení posléze uvedené nemluví, jak z jeho znění jasně jde na jevo, o uplatňování nějakých nároků býv. učitelských osob uher. státu vůči čsl. státu, nýbrž vyslovuje naopak právní presumpci vzdání se místa služebního u těch osob učitelských, které nepodaly včas povinnou žádost za ustanovení v školských službách republiky čsl. Nelze proto předpisu toho se dovolávati jako normy, která by mluvila o nárocích osob učitelských vůči čsl. republice a měla ten smysl, že nemá z býv. stát. učitelů uher. státu jen ten nárok proti státu čsl., kdo nárok svůj včas neuplatní. Takový výklad, nehledě ani k tomu, že odporuje slovnému znění § 4, byl by i v rozporu se základní myšlenkou cit. nařízení, že býv. státní osoby učitelské nemají, vyjímajíc případ § 8 cit. nař., vůči čsl. státu vůbec žádných nároků a že nemohou tudíž od státu našeho nic požadovati. Jest proto zásadní hledisko stížnosti v příčině výkladu § 4 vl. nař. č. 226/23 mylné a nesprávným arciť i závěr její, že st-lka uplatnila nárok vůči čsl. státu, žádala-li za povolení pense.
Stejně jest tomu i s názorem, že st-lka nemusila žádati za trvalé ustanovení ve školské službě republiky čsl., ježto měla již vyslouženo a dle toho nárok na plnou pensi. Podle § 2 cit. vl. nař. musí každá osoba učitelská, jmenovaná v § 1 uvedeného nař., která chce, aby byl upraven poměr její vůči čsl. státu, podati včas žádost za trvalé ustanovení, t. j. tedy ustanovení v činné službě a týká se požadavek ten všech osob učitelských na býv. stát. ústavech uher. bez rozdílu, zda vykonaly slib poslušnosti republice čsl. ve smyslu § 2 zák. č. 64/18 čili nic, zda byly v postavení svém prozatímně potvrzeny, zda službu skutečně vykonávají či jsou mimo službu a konečně ať berou požitky nějaké čili nic. Ale potom jest pro otázku povinnosti, podati žádost za trvalé ustanovení, zcela bez právního významu skutečnost, jaké nároky měla ta která osoba učitelská vůči státu uher. jako dřívějšímu svému zaměstnavateli a byla-li podle tehdejšího právního řádu povinna ještě aktivně sloužiti čili nic. I těchto osob učitelských týká se podle shora uvedené všeobecné dikce § 2 vl. nař. č. 226/23 kategorický imperativ normy té a musily se jím říditi, chtěly-li vstoupiti v poměr ke státu čsl. Bylo proto i povinností st-lčinou, aby žádala za trvalé ustanovení ve službě školské republiky čsl. a nemohla povinnosti té býti sproštěna tím, že měla snad již podle předpisu uher. práva vyslouženo a nárok na výslužné.
Od této povinnosti nemohl ji osvoboditi ani výměr civ. správy Podk. Rusi z 12. července 1920, jehož se st-lka dovolává a v němž jest uvedeno, že st-lku nelze reaktivovati. Nss nemusil zkoumati, lze-li pozírati na výměr ten jako na judikátní výrok o otázce převzetí st-lky do státních služeb republiky čsl., který by byl schopen právní moci, neboť ať jest tomu v tomto směru jakkoliv, jedno jest jisto, že vl. nař. č. 226/23 jako jediná generelní norma, jež upravuje otázku služebního a právního poměru býv. stát. osob učitelských na Slov. a v Podk. Rusi zbavila od doby své publikace všechny akty a projevy školské správy, které jsou s ní v odporu, právní účinnosti a že tedy nemohl ani cit. výměr osvoboditi st-lku od povinnosti uložené jí §em 2 cit. vl. nař.
Domnívá-li se konečně stížnost, že žal. úřad měl vzhledem k tomu, že musil znáti skutkový stav věci a věděti o posléz zmíněném výměru civ. správy Podk. Rusi, st-lku upozorniti na nepřípustnost žádosti o pensi a ji vyzvati, aby žádala o trvalé ustanovení, jest názor ten nesprávný. Neboť cit. nař. nemá v tom směru žádného předpisu, který by školské správě povinnost podobnou ukládal a nelze povinnost podobnou odvoditi ani z jiných platných předpisů. Neporušil proto žal. úřad podstatné formy řízení, nevrátil-li st-lce nezpůsobilou žádost její k opravě a není tu tedy vada řízení, o které mluví stížnost.

Citace:

č. 7937. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1930, svazek/ročník 11/1, s. 737-739.