NPD documents search: Boh. adm., 8 (1926), sv. 2

Č. 5065.

Vodní právo: * I. Povinnost vlastníkova odstraniti nepovolené novoty ve smyslu vodního zákona jím samým na pozemku provedené přechází na nabyvatele pozemku, neboť byla jeho předchůdci uložena dle § 72 vod. zák. — II. Povinnost tato pomíjí, jestliže novota přestala býti závadnou ve smyslu § 72 vodního zákona.
(Nález ze dne 27. října 1925 č. 20177.).
Věc: Josef a Marie M ve 1. proti ministerstvu zemědělství o změnu odtoku vody.
Výrok: Nař. rozhodnutí zrušuje se pro nezákonnost.
Důvody: Rozhodnutím býv. min. orby ve Vídni ze 4. května 1914 bylo pořadem instancí uznáno, že Antonín M., rolník ve Ž., jest dle § 72 v. z. povinen odstraniti samovolně předsevzaté novoty v odvádění srážkových vod, které spočívaly v tom, že zřídil na obecní cestě rigol a zvýšiv terén před svými pozemky čís. kat. 110 a 147 svedl vodu, která dříve tekla strouhou mezi těmito pozemky, strouhou mezi pozemky č. 110 a 111 na pozemky náležející Tomáši H. v P. a tím pozemek tento zabahňuje.
Když se v letech 1914 — 1919 Tomáš a Anna H. v P. domáhali toho, aby cit. rozhodnutí býv. min. orby bylo skutečně provedeno, bránil se Antonín M. tím, že již není vlastníkem oněch pozemků.
Osp v Klatovech zjistivši, že pozemky ty patří nyní manželům Josefu a Marii M. — dnešním to st-lům, sdělila těmto výměrem ze 4. května 1922 obsah dřívějších rozhodnutí všech tří instancí a formulovala povinnost zříditi předešlý stav tak, že jest nutno, 1) aby neprávem provedená strážka (vyvýšenina) uvedená ve výměru z 5. listopadu 1912 byla odstraněna vyrovnáním země před pozemky st-lů na veřejné cestě tak, aby voda nerušeným a přirozeném odpadem tekla, jako dříve do staré vodoteči mezi pozemky č. kat. 141 a 110 a nikoli do neprávem zřízené strouhy mezi pozemky č. kat. 110 a 111, 2) aby zasypána byla strouha mezi pozemky č. kat. 110 a 111 a 3) aby znovuzřízena byla stará vodoteč mezi pozemky 147 a 110. Konečně vyslovila osp, že na st-le přešla výše uvedená povinnost zříditi předešlý stav, ježto na ně přešlo vlastnictví pozemků č. kat. 147 a 110, a uložila jim předešlý stav svrchu naznačečený do 20. května 1922 zříditi, ježto by jinak zřízení jeho na nich exekučně bylo vymáháno. Výslovně bylo podotčeno, že pokud se týče obecní cesty, není k provedení předešlého stavu potřebí žádného dalšího povolení obce, ježto dotčený výkon jest nařízen již pravoplatným rozhodnutím příslušných úřadů.
Proti tomu odvolali se st-lé namítajíce, že st-l byl od roku 1914 na vojně, o ničem neví a exekuční titul, který zněl proti jeho otci, že nezní ani proti Josefu M. ani proti jeho manželce. St-lé převzali usedlost dne 20. května 1920, v knihách pozemkových není nic poznamenáno a nemůže proto exekuce býti proti st-lům vedena. Dnešní stav nerovná se stavu z roku 1912, poněvadž obec sama změnila cestu tím způsobem, že zvýšila celou cestu a tím původní stav změnila. Nebránili-li se sousedé při zřizování této cesty, nemohou žádati na st-lích, aby něco upravovali. Dále namítali st-lé, že — ačkoli nebylo provedeno žádné šetření — se ve výměru praví, že není k provedení předešlého stavu zapotřebí povolení obce ohledně obecní cesty, leč st-lé by nemohli předešlý stav zavésti, kdyby nebyla cesta na původní výši uvedena.
Rozhodnutím zsp-é v Praze z 8 listopadu 1923 bylo v odpor vzaté rozhodnutí osp-é zrušeno v podstatě z toho důvodu, že dle § 72 v. z. »vinny má na svůj náklad novotu odstraniti, že závazek ten jest závazkem osobním, který na nástupce v držbě nemovitosti nepřechází a že tedy proti st-lům nemůže býti zakročeno exekučně pro přestupek spáchaný jejich předchůdcem v držbě.«
Na odvolání Tomáše a Anny H., v němž dovozovali, že závazek odstraniti novotu, o kterou jde, přešel na st-le s nabytím usedlosti, zrušilo min. zem. nař. rozhodnutím rozhodnutí zsp-é z 8. listopadu 1923, pokud jím byli st-lé osvobozeni od povinnosti zříditi dřívější stav na svých pozemcích, a obnovilo v tomto směru platnost nálezu osp-é z těchto důvodů:
»V daném případě zřízení předešlého stavu záleží v tom, že musí býti odstraněna neprávem Antonínem M. nasypaná vyvýšenina na veřejné cestě tak, aby voda nerušeným a přirozeným spádem tekla jako dříve do staré vodoteče mezi pozemky č. k. 147 a 110 a ne do neprávem zřízené strouhy mezi pozemky č. k. 110 a 111; za tím účelem musí býti dále zrušena t. j. zasypána tato strouha mezi pozemky č. 110 a 111 a znovu zřízena stará vodoteč mezi pozemky manželů M-ových č. k. 147 a 110. Dle toho má býti zřízen předešlý stav jednak na veřejné cestě, jednak na pozemku č. k. 110 a 147 ve Ž. Nynější majitelé těchto pozemků (č. k. 110 a 147) manželé Josef a Marie M. namítají, že oni nejsou povinni zříditi původní stav, poněvadž nález býv. okr. hejtmanství z 5. listopadu 1912 svědčil Antonínu M., který byl uznán povinným novotu odstraniti dle § 72 vod. zák. a tento osobní závazek nepřešel na Josefa a Marii M. jako nynější majitele pozemku č. k. 110 a 147. Tato námitka nemá zákonného podkladu a Josef a Maric M., nynější majitelé pozemku č. k. 110 a 147 ve Ž., jsou povinni nedovolené změny na těchto pozemcích jejich právním předchůdcem provedené odstraniti. Že zřízení původního stavu bylo nařízeno Antonínu M. ve spojení s trestním řízením, nemění nic na této povinnosti, neb řízení o odstranění novoty není žádým akcesoriem řízení trestního, nýbrž paralelním samostatným řízením. Dle § 74 vod. zákona má totiž vodoprávní úřad rozhodnouti o dřívějším stavu i v těch případech, kdy trestní řízení nebylo vůbec zavedeno, proto také tato povinnost, pokud má býti provedena v daném případě na pozemcích č. kat. 110 a 147, jest spjata s těmito pozemky a přechází dle §u 26 vod. zák. na každého pozdějšího majitele; nelze však manžele Josefa a Marii M. přidržeti také k tomu, aby zřídili dřívější stav na cizích pozemcích (veřejné cestě), neboť nemohou býti za to zodpovědní, že někuo na cizím pozemku zřídil neprávem nějakou změnu. Zříditi dřívější stav na veřejné cestě, k tomu může býti i nadále přidržen Ant. M., který se neosvobodil od té povinnosti tím, že přestal býti již vlastníkem přilehlých pozemků.«
Ve stížnosti k tomuto soudu podané namítá se především, že nař. rozhodnutí jest samo se sebou v rozporu, jestliže s jedné strany ukládá st-lům, aby odsl.anili vyvýšeniny Antonínem M. na veřejné cestě nasypané, a jestliže současně uznává, že st-le nelze přidržeti k tomu, aby zřídili dřívější stav na cizích pozemcích t. j. na veřejné cestě.
Rozpor stížností vytýkaný je však jen domnělý, neboť nař. rozhodnutím bylo zrušeno rozhodnutí zsp-é z 8. listopadu 1923 jen potud, pokud jím st-lé byli osvobozeni od povinnosti zříditi dřívější stav na svých pozemcích a jen v tomto směru bylo obnoveno rozhodnutí osp-é ze 4. května 1922, takže povinnost st-lů k odstranění novot na veřejné cestě nař. rozhodnutím st-lům uložena nebyla.
Dle obsahu nař. rozhodnutí byli st-lé uznáni povinnými jen, aby 1. zasypali strouhu mezi pozemky č. k. 110 a 111 a 2. znovuzřídili starou vodoteč mezi pozemky 147 a 110.
Proti tomu brání se st-lé dvojím směrem namítajíce, a) že v roku 1912 nebyli vlastníky pozemků č. k. 110 a 147, a že jim proto, třeba že dnes vlastníky těchto pozemků jsou, nelze ukládati povinnost znovuzříditi původní stav, b) že strouhou mezi č. k. 110 a 111 neteče voda následkem vyvýšeniny nasypané na veř. cestě Antonínem M., nýbrž proto, že cesta tato byla v r. 1914 obcí opravována, proti čemuž manželé H. nic nenamítali. ad a). St-lův předchůdce ve vlastnictví pozemků č. kat. 110 a 147 provedl na těchto pozemcích nedovolené novoty změniv přirozený odtok vody. Byl proto dle §u 72 vod. zák. uznán vinným přestupku předpisů vod, zák. a bylo mu uloženo, aby zjednal předešlý stav, zejména aby novotu na svých pozemcích provedenou odstranil.
Výrok úřední, kterým uznán byl někdo vinným přestupkem vod. zák., dlužno rozlišovati od výroku úředního, jímž se ukládá nedovolenou novotu odstraniti. Jsou to dva akty správní zcela různé povahy, lišíce se navzájem jak skutkovou podstatou, kterou předpokládají, tak i řízením, v němž jsou vydávány. Skutková podstata přestupku vod. zák. záleží prostě v přestoupení zákazů neb rozkazů v zákoně tomto daných, kdežto skutková podstata, k níž se pojí uložení řečené povinnosti, není dána již tím, že zákonný rozkaz nebo zákaz byl přestoupen, nýbrž musí přistoupiti ježte skutečnosti další, to jest buď ohrožení zájmu veřejného anebo ohrožení neb zkrácení osoby jiné, jakož i žádost tohoto ohroženého neb poškozeného, aby novota byla odstraněna. Povinnost odstraniti nedovolenou novotu předpokládá tedy především, že nedovolená novota působí určité škodlivé účinky, a jsou to právě tyto účinky, které jsou předpokladem právní povinnosti novotu odstraniti.
Uložení povinnosti zjednati dřívější stav není také závislé na uložení trestu za přestupek, neboť třeba že dle §u 72 povinnost tato ukládá se »vinníku«, není dle §u 74, odst. 2 potrestání přestupku podmínkou uložení řečené povinnosti, ježto povinnost tato postihuje »vinníka« i tehdy, jestliže stíhání vodoprávního deliktu bylo promlčeno, a zajisté i tehdy, když ke stíhání řečeného deliktu z jakéhokoli důvodu nedošlo.
Samostatnost a vzájemná nezávislost obou řečených aktů správních jest patrná i z toho, že trestání přestupku přísluší dle § 71 vod. zák. úřadům politickým, tedy v poslední stolici min. vnitra, kdežto k rozhodování o povinnosti odstraniti nedovolenou novotu příslušný jsou dle §u 75 vod. zák. úřady vodoprávní (srovnej nález býv. ss Budw. 5743 A).
Pro otázku přechodu povinnosti zjednati dřívější stav nemá tedy zásada stížností dovolávaná, že není sukcese ve trest jinému uložený, žádného významu, a sluší proto otázkr tuto řešiti samostatně.
V daném případě předchůdce st-lů v držení zmíněných pozemků provedl na těchto pozemcích o své újmě změnu přirozeného odtoku vody. Pravoplatným rozhodnutím býv. min. orby ze 4. května 1914, tedy úřadu vodoprávního, který v poslední stolici subsumoval skutkovou podstatu případu pod ustanovení § 10, odst. 1 a 3 v. z., bylo mu uloženo, novotu tuto odstraniti. Rozhodnutím dnes naříkaným jest na st-li, jakožto nástupci jeho ve vlastnictví, splnění této a jen teto povinnosti znovu vymáháno.
Zákon vodní v §u 10 zakazuje soukromému majetníku, užívati vody takovým způsobem, aby cizí pozemky zbahňovala, a jest to tedy tento »soukromý majetník«, který odpovídá za novotu, kterou svémocně provedl. Přestoupí-li tento zákonný zákaz, jest jeho povinností zjednati dřívější stav. Ježto jde pak o povinnost práva veřejného, jež jest ve své podstatě povinností policejně-právní, nemůže se plnění této povinnosti vymykati ani právní nástupce »soukromého majetníka«, třebaže sám nedovolenou novotu nezpůsobil, neboť i tento může dle §u 364 o. z. o. užívati majetku svého jen v mezích, které jsou mu v zájmu veřejném uloženy, tedy také jen v oněch mezích, které byly předchůdci uloženy pravoplatným rozhodnutím úředním. Proti tomu nelze s úspěchem namítati, že dle §u 72 vod. zák. stihá povinnost odstraniti nedovolené novoty »vinníka«, nebol' ustanovení teto nechce vylučovati policejněprávní povinnost, která »soukromého majetníka« z jakéhokoliv důvodu postihuje. Povinnost odstraniti závadný stav, který »soukromý majetník« přivodil, nepřestává však býti jeho povinností proto, že způsobení tohoto závadného stavu zakládá též skutkovou podstatu přestupku dle §u 72 stihatelného.
St-lé nemohou se tedy s úspěchem brániti námitkou, že v r. 1912 nebyli vlastníky pozemků č. k. 110 a 147.
ad b). Námitkou touto popírají st-lé příčinnou souvislost mezi nedovolenou novotou na pozemcích st-lů jejich předchůdcem provedenou a odtokem vody mezi pozemky č. k. 110 a lit.
Bylo již svrchu řečeno, že povinnost odstraniti nedovolenou novotu není dle §u 72 vod. zák. absolutní, nýbrž že jest podmíněna závadnými účinky, jež novota tato působí. Vodní zákon trpí tedy stav nepovolený do té míry a na tak dlouho, pokud stav tento neprojevuje škodlivých účinků. Pravým důvodem povinnosti odstraniti nedovolenou novotu není dle toho nedovolené její zřízení, nýbrž její škodlivé účinky, to jest závadnost její s hlediska zájmu veřejného neb její vliv ohrožující neb poškozující právní sféru osob jiných. Z toho však plyne, že odpadl-li tento pravý důvod řečené povinnosti, není možno splnění její vymáhati. Při tom nemůže záležeti na tom, z jaké příčiny závadnost nedovolené novoty odpadla, a stačí proto také, jestliže mezi novotou a škodlivým účinkem není již oné příčinné spojitosti, kterouž povinnost novotu odstraniti jest podle úmyslu zákona podmíněna.
V řízení administrativním namítali dnešní st-lé, že následkem nové úpravy obecní cesty novota Antonínem M. svého času předsevzatá vůbec již žádných účinků nemá, to jest, že vyvýšenina Antonínem M. nasypaná nepůsobí již vůbec zatékání vody na pozemek zúčastněné strany (manželů H-ových), nýbrž že zatékání způsobováno jest nyní výlučně tím, že na veřejné cestě provedeny byly obcí změny, zejména, že byla úroveň její zvýšena. Kdyby tvrzení tato byla správná, pak ovšem by povinnost odstraniti novoty, o které jde, nebylo lze vymáhati. Bylo tedy třeba správnost tvrzení toho zjistiti. Žal. úřad zjištění takového nepředsevzal, vycházeje z právního názoru, že povinnost odstraniti vodoprávní novoty za všech okolností trvá a na každého pozdějšího majitele přechází. Názor tento nemá dle toho, co bylo svrchu řečsno, opory v zákoně a musilo proto nař. rozhodnutí býti zrušeno dle §u 7 zák. o ss.

Citace:

č. 5997. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8/2, s. 504-505.