NPD documents search: Váž. civ., 3 (1921)

Č. 5020.

Váleční poškozenci: I. Kdy zaniká nárok válečného poškozence na důchod přijetím do služeb státu (podle zák. č. 142/1920 a podle zák. č. 39/1922)? — II. Co válečný poškozenec na důchodu neprávem přijal, je povinen vrátiti.
(Nález ze dne 15. října 1925 č. 19068.)
Věc: Marie H. ve Š. (adv. Dr. Otto Stein z Prahy) proti ministerstvu sociální péče (rada nejv. soudu v. v. Jer. Barthelay) o důchod vdovský a odbytné. Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Výměrem z 15. dubna 1921 přiznal zemský úřad pro válečné poškozence v Brně Marii W. ve Š., v době po Janu W., malíři, zemřelém dne 20. února 1915 ve světové válce, na základě zákona z 20. února 1920 č. 142 Sb. od 1. května 1920 vdovský důchod ročních 600 Kč, měsíčních 50 Kč až do znovuprovdání a 50% drahotní přídavek měsíčních 25 Kč až na další.
Výměrem z 31. prosince 1923 vyslovil týž úřad, že Marii W., opět provdané H-ové, ve Š., dříve vdově po Janu W., se na základě cit. zákona a zákona z 25. ledna 1922 č. 39 Sb. od 1. června 1921 vdovský důchod a po provdání odbytné nepřiznává, jelikož dne 19. května 1921 byla přijata do služeb státu a její výdělečná neschopnost nedosahuje 50%; nepřísluší jí tudíž od 1. června 1921 ani důchod vdovský ani odbytné, při čemž bylo podotčeno, že, co bylo na důchodu neprávem vyplaceno, bude vymáháno.
Nař. rozhodnutím zamítlo min. soc. péče odvolání st-lky ze zmíněného výměru s tímto odůvodněním: »Podle §u 4, odst. II. zákona z 20. února 1920 č. 142 Sb. ve znění zákona z 25. ledna 1922 č. 39 Sb., má poškozenec, který byl přijat do služeb státu, přesahuje-li jeho roční příjem z těchto služebních požitků 6000 Kč, nárok na důchod pouze tenkráte, byl-li alespoň s 50% nezpůsobilým k výdělku a pak jen na poloviční důchod, který by mu jinak příslušel. § 19 odst. 1 cit. zákona stanoví: Provdá-li se vdova nebo družka, požívající důchodu vdovského, pozbývá tohoto důchodu, obdrží však odbytné v trojnásobné výši ročního důchodu. St-lka byla dne 19. května 1921 přijata do služeb tabákové továrny a její plat činil v roce 1921 (od 19. května 1921 do 31. prosince 1921) 5419 Kč, v roce 1922 7587 Kč. Nemá tudíž st-lka od 1. června 1921 nárok na důchod vdovský vůbec, ježto snížení výdělečné způsobilosti činí u ní pouze 20%a nenabyla nároku na důchod ani podle svrchu cit. ustanovení, ježto příjem její přesahoval Kč 6000. Rozhodným jest tu příjem v běžném roce, tedy v roce 1922, avšak, i kdyby se přihlíželo k příjmu v roce 1921, překročil by příjem st-lky, přepočtený na celý rok, částku 6000 Kč. Neměla tudíž st-lka ani v době znovuprovdání, t. j. 5. října 1922 nároku na důchod vdovský a tudíž ani na odbytné.«
O stížnosti do tohoto rozhodnutí podané uvážil nss toto: — —
Žal. úřad opřel rozhodnutí své o ustanovení §u 4, odst. 2 jednak zák. č. 142/1920, jednak zákona č. 39/1922. Zákon naposledy citovaný nabyl účinnosti dnem 1. února 1922; je tedy sporný nárok st-lčin za dobu do tohoto dne posuzovati dle zákona č. 142 z r, 1920. Podle ustanovení 2. odst. § 4 tohoto zákona ztráta nároku na důchod nastává, pokud zmenšení způsobilosti výdělkové nedosahuje 50%, přijetím do služeb státu nebo jiných tam uvedených korporací, nehledě na výši služebních požitků z takového služebního poměru plynoucích.
Poněvadž pak stížnost nepopírá správnost zjištění žalovaného úřadu, že st-lka ztratila jen 20% výdělkové způsobilosti a že byla přijata do služby toho druhu, jaké uvedený zákonný předpis má na mysli, jsou předpoklady, za jakých se podle předpisu toho nároku na důchod pozbývá, nesporný, a jest tedy stížnost, pokud se obrací proti odepření nároku na důched vdovský až do 1. února 1922, t. j. za dobu platnosti zákona č. 142 z r. 1920, bezdůvodná. Pokud však se týče tvrzeného nároku st-lčina na důchod za dobu po 1. února 1922, jest poznamenati toto:
Zákon č. 39 z r. 1922, jenž tímto dnem nabyl účinnosti, nahradil uvedený předpis zák. z r. 1920 ustanovením, že válečný poškozenec, jenž byl přijat do služeb státu atd a jehož služební požitky převyšují Kč 6000 ročně, má po dobu, po kterou má požitky z tohoto služebního poměru, nárok jenom, je-li aspoň s 50% neschopen k výdělku. Podle tohoto ustanovení pomíjí tedy nárok při nižším procentu výdělkové neschopnosti (pod 50%), když naznačené služební požitky překročí 6000 K ročně. Stížnost sice jasně neformuluje, v čem shledává nesprávnost rozhodnutí o nároku st-lky na důchod od 1. února 1922, avšak v tom, že poukazuje na její příjem v r. 1921, sumy 6000 K nedosahující, a dovozuje, že její požitky od 21. května 1921 nemohou býti přepočítány na celý rok 1922, možno jest viděti námitku, že žal. úřad, rozhoduje o nároku na důchod za dobu po 1. únoru 1922, byl povinen vzíti za základ skutečné služební požitky za rok 1921, kteié, jak řečeno, 6000 K nedosahovaly. Ani tato námitka nemonla by býti uznána za důvodnou.
Praví-li zákon č. 39/1922 v §u 4, odst. 2: »má po dobu, po kterou má požitky z tohoto služebního poměru, nárok . . . .«, jest zřejmo, že tu nemá na zřeteli služební požitky za minulý rok. S jinakým výkladem bylo by nesrovnatelné i ustanovení, jež omezuje ztrátu nároku na důchod výslovně jen na dobu, po kterou válečný poškozenec požitky takové má.
Nemohl tedy soud shledati nezákonnost v tom, že úřad, rozhoduje o nároku na důchod od 1. února 1922, vzal za základ služební požitky, jaké st-lka právě v tuto dobu měla, ovšem počítané na celý rok, a poněvadž služební požitky takto zjištěné činily za rok 1922 více než 6000 Kč, odepřel také důvodně st-lce vdovský důchod i pro dobu od počátku účinnosti zákona č. 39 z r. 1922.
Byl-li však st-lce právem odepřen nárok na důchod, jest ve shodě se zákonem i popření nároku jejího na odbytné. Podle §u 19 zákona č. 142/20 vdova neb družka, požívající důchodu vdovského, pozbývá provdáním tohoto důchodu, obdrží však odbytné v trojnásobné výši ročního důchodu. Jest tedy odbytné zřejmě jakýmsi ekvivalentem za důchod vdovský dotud pobíraný, jenž provdáním se ztrácí; nárok na odbytné jest podmíněn nárokem na důchod, takže tam, kde není nároku na důchod, není nároku ani na odbytné.
Na konec bylo se nss-u zabývati námitkou stížnosti, popírající povinnost si-lčinu vrátiti, co na důchodu a na odbytném (po 1. červnu 1921) neprávem přijala; při tom vycházel soud z názoru, že nař. rozhodnutí, potvrzující výměr první stolice v celém rozsahu, nutno jest vykládati tak, že jím potvrzen byl i výrok I. stolice tuto povinnost st-lce ukládající.
Ani tento výrok nemohl soud uznati za nezákonný a ta hledě k ustanovení §u 31 cit. zákona, jenž jednak ukládá důchodcům povinnost, každou změnu ve svých poměrech, jež se dotýká podmínek, za nichž důchod byl přiznán a vyměřen, oznámiti ihned zemskému úřadu, jednak stanoví, že důchodcové ručí za škodu, vzniklou opomenutím této povinnosti. Toto ručení za škodu uvedeným opomenutím způsobenou zahrnuje v sobě nutně také povinnost těch, kdo rozkaz v první větě obsažený nesplní, vrátiti to, co jim neprávem bylo vyplaceno. O tom, že také přijetí do služeb tabákové továrny jest takovou změnou poměrů, jakou má na mysli § 31, nemůže býti pochybnosti. Poněvadž pak podle toho, co právě bylo řečeno, sluší v §u 31 viděti specielní normu, upravující otázku, kdy poživatelé důchodů, resp. příjemci odbytného na základě zák. č. 142 z r. 1920 a č. 39 z r. 1922 poskytovaných, jsou povinni to, co jim na tomto základě bylo vyplaceno, vrátiti, — jest již z tohoto důvodu nepřípustno dovolávati se pro řešení oné otázky všeobecných ustanovení o. z. o. Nebylo proto možno ani námitku naposled uvedenou uznati za důvodnou.

Citace:

č. 5020. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 7/2, s. 328-331.