NPD documents search: Váž. civ., 3 (1921)

Čís. 932.

Nařízení ze dne 25. června 1920, čís. 409 sb. z. a n. o odkladu exekuce vyklizením. Nařízení nelze použiti na exekuci, již manželka na základě povolení odděleného bydliště vede vyklizením manžela z posud společného bytu.
(Rozh. ze dne 22. února 1921. R I 237/21.)
Manželce, jež společný byt najala a platila, povoleno bylo oddělené bydliště tím způsobem, že manželi nakázáno, by společný byt opustil. Proti exekuci na vyklizení vedené manželkou domáhal se manžel odkladu exekuce, jejž soud prvé stolice povolil. Důvody: Ustanovení § 1 vládního nařízení ze dne 25. června 1920, čís. 409 sb. z. a n. předpokládá, že existuje mezi stranami nějaký právní poměr, na základě něhož povinná strana bytu užívá, ustanovení to není obmezeno na poměr nájemní, nýbrž vztahuje se i na jiné podobné právní poměry, jak ze slovného znění citovaného nařízení a zejména z nadpisu jeho a citace nájemníka, domovníka, zaměstnance s bezplatným bytem atd. na jevo jde. Pouze v takových případech, kde povinná strana bytu užívá beze všeho právního důvodu, jest ochrana citovaného nařízení vyloučena. V případě, o nějž tu jde, není ovšem povinná strana nájemníkem, avšak užívá bytu na základě svazku manželského ani nerozvedeného ani nerozloučeného jako manžel, mající ze zákona právo na společné bydlení s manželem druhým, existuje tu tudiž mezi stranami právní poměr, zákonem založený a nutno proto ochranu citovaného nařízení také na tento případ vztahovati; nerozhodným jest, že byt, jak konaným šetřením zjištěno, náleží straně vymáhající, která jej najala a platí. Ježto jsou též ostatní podmínky odkladu splněny, bylo jej povoliti. Rekursní soud odkladu nepovolil. Důvody: Nařízení ze dne 25. června 1920, čís. 409 sb. z. а n., jak z jeho nadpisu a § 1 vidno, může se dlužník s úspěchem dovolávati jen tehdy, je-li k vymáhajícímu věřiteli v poměru nájemním nebo jiném podobném poměru obligačním, nařízení tomu však jako předpisu výjimečnému nelze dáti význam širší a použiti ho na případy, kde dlužník neodvozuje právo na užívání bytu ze smlouvy, nýbrž ze svazku manželského, jako tomu jest v tomto případě, nebo pod. Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Nařízení ze dne 25. června 1920. čís. 409 sb. z. a n. jest, jak již soud rekursní uvedl, výjimečným a sluší je vykládati přesně. Z nadpisu a z § 1 tohoto nařízení, zejména ze slůvek »a pod«, »atd« nutno usuzovati, že nařízením tímto míněno jest vyklizení místností najatých a jim podobných a právní poměr nájemníka, domovníka, zaměstnance k majiteli domu, zaměstnavateli a poměry těmto podobné. Poměr manžela žijícího ve společné domácnosti s manželkou a používajícího společného bytu s ní, jest však poměrem zcela odlišným a nelze jej zařaditi mezi případy, uvedené v citovaném nařízení. Používání společného bytu jest tu nerozlučně spojeno s manželským spolužitím. Vymáhající věřitelka žádající za exekuční vyklizení bytu, domáhá se v prvé řadě provedení odděleného bydliště a zrušení manželského společenství, v němž by byla jako strana ohrožená (§ 107 obč. zák.) nucena pokračovati, kdyby byl odklad této exekuce povolen. Jest patrno, že citované nařízení nemohlo míti takovéto poměry a takovéto účinky s odkladem vyklizení bytu spojené na mysli a nelze je proto na tento případ vztahovati.

Citace:

č. 932. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1923, svazek/ročník 3, s. 149-151.