NPD documents search: Váž. tr., 7 (1925)

Z právní prakse

K otázce kvalifikace samostatného podnikatele jako »nezaměstnaného« ve smyslu zákona č. 34 Sb. z. a n. z r. 1934.

Majitel továrny v okolí pražském po provedení soudního vyrovnání musel zastaviti opět své platy a vzdáti se provozu svého podniku. Pro daňové nedoplatky více než Kč 700000 učinila česká finanční prokuratura u příslušného krajského soudu návrh na uvalení konkursu, proti němuž se dlužník bránil s poukazem na ustanovení § 4 zákona ze dne 22. února 1934 č. 34 Sb. z. a n. a žádal, aby řízení o návrhu bylo odloženo do 31. prosince 1934, jelikož jest podle tohoto zákona postaven na roveň nezaměstnanému.
Prvý soud návrhu vyhověl, na rekurs navrhovatelův doplnil řízení, zjistiv, že zastavení provozu tovární živnosti bylo dlužníkem hlášeno příslušnému živnostenskému a finančnímu úřadu.
K opětnému rekursu české finanční prokuratury rozhodl o věci vrchní soud v Praze takto:
»Podle výslovného ustanovení § 4, odst. 2 zákona ze dne 22. února 1934 č. 34 Sb. z. a n. je třeba dvou podmínek, aby mohlo býti vyhověno návrhu dlužníka, aby rozhodnutí o návrhu na prohlášení konkursu bylo odloženo do 31. prosince 1934.
Nejprve je třeba zjistiti, že běží o osobu, která provozovala samostatnou výdělečnou činnost a musila se jí pro hospodářské poměry vzdáti. Podmínka tato jest u dlužníka dána, neboť jest nesporno, že provozoval tovární výrobu isolaci a prvým soudem zjištěno, že provozování živnosti té zastavil a také zastavení ohlásil jak berní správě, tak i okresnímu úřadu. Zjištění to stěžovatelka ani nenapadá, namítá pouze, že odhlášení to stalo se až v dubnu 1934, tedy po tom, kdy vešel v platnost zákon č. 34/1934 Sb. z. a n., takže prý na něho se zákon ten nevztahuje. Názor ten však nemá v citovaném zákoně žádné opory a proto námitka tato neobstojí.
Druhou podmínkou jest, že dlužník nemá příjem, rovnající se příjmu uvedenému v odst. 1 § 4 cit. zák., t. j. příjem rovnající se mzdě při plném zaměstnání v oboru osoby uvedené v odst. 1. podle platného mzdového tarifu nebo mzdě v místě obvyklé. Při tom v odst. 1 běží o osoby podrobené povinnému nemocenskému pojištění. V daném případě ovšem není podle znění zákona zcela jasno, jaký příjem by měl býti vzat ke srovnání. Prvý soud však zjistil z dokladu předloženého samotným dlužníkem, že tento pobírá od ministerstva národní obrany výslužné s přídavky ve výši 7209 Kč, nehledě k přídavku na děti ve výši 2400 Kč.
Jest jisto, že zaměstnanec v oboru živnosti dlužníkovy s příjmem Kč 7209 byl by podroben povinnému nemocenskému pojištění. Podle toho má dlužník příjem rovnající se příjmu uvedenému v odstavci 1 § 4 zák. č. 34/1934 Sb. z. a n. a není u něho splněna druhá podmínka tohoto §. V důsledku toho nemělo býti vyhověno jeho návrhu na odložení rozhodnutí o prohlášení konkursu.«
Proti tomuto rozhodnutí vrchního soudu v Praze podal dlužník dovolací stížnost na nejvyšší soud, ve které zejména uvedl :
»Po stránce skutkové zjistily oba soudy nižších stolic souhlasně, že u odpůrce jsou dány předpoklady zákonné, totiž že odpůrce, který provozoval samostatnou výdělečnou činnost, musel se jí pro hospodářské poměry vzdáti.
Skutkově bylo také zjištěno, že odpůrce má příjem, a to výslužné placené ministerstvem národní obrany, které s přídavky činí Kč 7209.
Rekursní soud přes to návrh odpůrcův ve smyslu cit. zákona zamítl, vycházeje z nesprávného předpokladu a právního názoru, že příjem odpůrcův rovná se příjmu, uvedenému v odst. 1 § 4 zák. č. 34/1934 a při tom dovolává se k odůvodnění svého stanoviska toho, že by odpůrce při takovémto příjmu ve svém povolání podléhal povinnému nemocenskému pojištění. Zákon sám nevymezuje přesně hranici, podle které se určuje zamýšlená ochrana osob sociálně slabších a neustanovil zejména přesnou cifrou důchod, při jehož překročení zákona nelze použiti. Zákon dává tedy soudci široký rámec, ve kterém musí týž rozhodnutí hledati. V souvislosti celého právního řádu musí nalézti cíl zákonodárců, odvážiti, kterým zájmům, jež mají býti chráněny, náleží větší nebo menší váha a kterého pomocného prostředku chce zákonodárce použiti, aby svého cíle dosáhl. (Ehrenzweig 1/1 § 19).
Těžiště zákona jest tedy v jeho sociální povaze, jak ji zdůraznila jak důvodová zpráva vládního návrhu (tisk 1211), tak důvodová zpráva příslušných výborů, senátu, Národního shromáždění (tisk 1214) a zákonodárných sborů samých (tisk 2497 a 2499), které hledí pojem vymeziti tak, aby definice § 4 vystihla co nejlépe účel, který zákon sleduje.
Soud rekursní vyplňuje však rámec zákonem předepsaný nikoliv v intencích zákona, nýbrž způsobem, který dokonce jasnému doslovu zákona se příčí. Podle doslovu § 4, odst. 1 cit. zákona nejsou totiž vyloučeny z ochrany příjemci jakýchkoliv důchodů vůbec, nýbrž jenom důchodů, přesahujících určitou hranici zákonem definovanou. Naproti tomu výklad zvolený rekursním soudem ve svých důsledcích vedl by k tomu, že ten, kdo má příjem sebe menší, třebas jen průměrně Kč 4 — denně, byl by z ochrany zákona vyloučen, a to proto, že sebe menší příjem dosažený v zaměstnání jest základem povinného pojištění sociálního, na které se rekursní soud odvolává.
Podle zákona ze dne 9. října 1924 č. 221 Sb. z. a n. jest totiž pro případ nemoci, invalidity a stáří pojištěním povinen a podle cit. zákona také pojištěn, kdo v republice Čsl. vykonává práce nebo služby na základě smluveného poměru pracovního, služebního nebo učňovského. Podle toho nerozeznává zákon o nemocenském a sociálním pojištění různé obory živností, podle kterých by třídil pojistnou povinnost a stejně tak ve smyslu § 12 nerozeznává pojistnou povinnost co do důvodu podle toho, kolik v tom kterém oboru příjem zaměstnance činí. Pojistná povinnost, pokud ji zákon sám nevylučuje, jest tedy absolutní, takže v tom, že někdo této povinnosti podléhá, nelze ještě spatřovati kriterium jeho postavení podle § 4 zák. č. 34/34. Jelikož pak, jak právě bylo uvedeno, stíhá zákonná povinnost pojistná každého zaměstnance při denním příjmu od Kč 0 výše, znamená to, že podle názoru rekursního soudu jen ten požívá ochrany zákonné, kdo nemá příjem vůbec žádný, ježto jen pak by z pojištění byl vyloučen. Zákon ale nechtěl vyloučiti, jak již uvedeno, příjem jakýkoliv, nýbrž příjem určité výše. Proto také přiznává zákon svou ochranu též osobám, které jsou zaměstnány omezeně či střídavě, které tedy sociálnímu pojištění podléhají po případě po celou rozhodnou dobu, jen když jejich příjem nedosahuje oné výše, která by odpovídala při plném zaměstnání mzdě podle platného mzdového tarifu nebo mzdě v místě obvyklé. Osoba, požívající zákonné ochrany, tedy podle výslovného znění zákona příjem miti může a může tedy podléhati nemocenskému pojištění, aniž tím ztrácí výhodu zákona. To vyjádřil zákon také tím, že v odst. 1 § 4 mluví o osobách, které aspoň (a nikoliv »nejvýše«) podobu tří měsíců byly v zaměstnání, podrobeném povinnému nemocenskému pojištění atd.
Souvislosti mezi pojistnou povinností a měřítkem příjmu zde tedy vůbec není, takže odůvodnění, o které opřel své rozhodnutí rekursní soud, postrádá vůbec jakéhokoliv základu v zákoně.
Soud má se tedy zabývati v podstatě otázkou, co jest mzdou, která odpovídá plnému zaměstnání v kategorii osob, o které právě jde, má tedy podobně jako podle § 1152 obč. zák. anebo § 6, odst. 1zákona o obchodních pomocnících, resp. poslední věty § 4 zák. o soukromých zaměstnancích č. 154/34 určili mzdu přiměřenou okolnostem a pak porovnati důchod oné osoby s fiktivním důchodem přiměřeným. Podle analogie § 2, odst. 1 zák. z 16. XII. 1930 č. 4 Sb. z. a n., tedy také zákona rázu sociálního, v němž se odkazuje na mzdu fiktivní, má býti za takovouto mzdu považována ona, která odpovídá předběžnému vzdělání a schopnosti dotčené osoby.
Soud měl tedy v podstatě zkoumati:
1. jaké jest předběžné vzdělání a schopnost odpůrcova, 2. jaká jest v jeho oboru v místě obvyklá nebo tarifně určená mzda osoby této kvality, a to při plném zaměstnám,
3. zda důchod odpůrcův této výše dosahuje či nikoliv.
Těmito otázkami se rekursní soud nezabýval, naproti tomu soud I. stolice zjistil podle volného svého uvážení a podle znalosti místních poměrů, že důchod odpůrcův v žádném případě shora vytčenou mzdu nedosahuje.
V daném případě jde v osobě odpůrcově o bývalého průmyslníka s vysokoškolským vzděláním a o důstojníka ve výslužbě, tedy o osobu, při které podle jejího vzdělám a schopností by byla přiměřená mzda úředníka s určitou odpovědností, tedy při nejmenším vyššího účetního, disponenta atd. Není potřebí důkazu o tom, že plat takovéhoto zaměstnance při plném zaměstnání ( § 4, odst. 1 cit. zák.) by činil více než Kč 600 — měsíčně, rozhodně by činil částku dvoj- až trojnásobnou a teprve tehdy, kdyby měl takovýto příjem, byl by názor rekursního soudu odůvodněn.
Příjem odpůrcův byl zjištěn částkou Kč 7209 — ročně a do této částky započten byl také přídavek za zranění Kč 600 — ročně, který jest podle § 2 č. 4 zák. o přímých daních vyloučen ze zdanění a podle § 291 č. 3 ex. ř. vyloučen z exekuce. Bez tohoto přídavku, který podle analogie cit. zákonných míst nutno předem vyloučiti, nemá tedy odpůrce ani příjmu, který by podléhal dani z důchodu, ježto nedosahuje existenčního minima § 3 zákona o přímých daních.
Při tom nutno uvážiti také, že příjem odpůrcův z výslužného činí vlastně ročně pouze Kč 1235 —, kdežto další částky zahrnuté v sumě shora uvedené jsou mimořádnými a nestálými přídavky, tedy nikoliv určitým důchodem.
Osvobození od daní jest také předpis sociálního rázu, kterého lze použiti k analogii, kterou má býti rámec zákona č. 34/1934 vyplněn. Osvobození od daní bylo by ve výši v § 3 zákona o přímých daních uvedené přiznáno v době, ve které ještě nebyly poměry tak tíživé, jež daly vzniknouti zákonu č. 34/1934. Nelze shledati důvodu, proč by měřítko nového zákona mělo býti přísnější a proč by ochrana zákona měla býti osobám, při zdanění chráněným, nyní odňata.
Ostatně důchod odpůrcův není v žádné příčinné souvislosti s bývalým jeho zaměstnáním, takže i v tomto směru chybí předpoklad zákona č. 34/1934.
Celý ráz zákona vedle sociální povahy poukazuje také k tomu, že zamezeny mají býti konkursy, z nichž nekyne prospěch ani věřitelům ani státu a které zatěžují při svém velkém množství soudy.
Odpůrce poukazuje na to, že nemá také žádného jmění jiného, které by nebylo již vyčerpáno oddělnými právy věřitelů, takže uvalení konkursu by beztak muselo býti učiněno závislým na složení přiměřené jistoty na útraty.
Jak tedy z vylíčeného stavu věci vysvítá, neřídil se rekursní soud při zjišťování předpokladů a podmínek § 4 cit. zákona takovýmto výkladem a analogie, která jest předepsána ve všeobecných zásadách § 6 a 7 obč. zák., nevycházel z jasného úmyslu zákonodárcova a z přirozeného smyslu zákona, nehleděl k analogii v zákonech příbuzných, nýbrž rozhodl o věci podle výkladu nemístného a nesprávného.«
Nejvyšší soud svým rozhodnutím ze dne 31. X. 1934 č. j. R 11055/34-1 obnovil usnesení prvého soudu a v důvodech svého rozhodnutí uvedl:
»Rekursní soud vyslovil, že není z § 4, odstavec 2 zákona č. 34/34 Sb. z. a n. jasno, jaké měřítko jest vzíti pro výši příjmů. V tom má sice pravdu, avšak pomůcku poskytuje důvodová zpráva (tisk č. 1211), podle níž jest důvodem ochrany jednak nebezpečí, že si nezaměstnaný nemůže často opatřiti ani nejnutnější potřeby k výživě své a svých rodin, jednak, že nemají ani prostředky k plnění závazků převzatých v době, kdy ještě krise nebylo. Rozhodují tudíž prourčení výše příjmu podle § 4, odstavec 2 zákona nejen ohledy na výživu, nýbrž i na závazky nezaměstnaného, jež mohou býti u zaměstnanců téhož oboru, avšak různé kategorie, rozdílné. Osoba, jež prováděla samostatnou výdělečnou činnost, neměla mzdu podle mzdového tarifu ani mzdu v místě obvyklou a mzda jejích zaměstnanců byla různá podle druhu práce a nemusí proto měřítkem pro výšku příjmu podle § 4, odstavec 2 zákona býti nejnižší mzda zaměstnance nejnižší kategorie, nýbrž mzda toho zaměstnance, která by neohrožovala výživu osoby, jež prováděla dříve samostatnou výdělečnou činnost a poskytovala mu aspoň částečnou možnost, aby svým závazkem z dřívějších dob mohl dostáti, což lze řešiti jen pro každý případ zvláště.
Dovolací rekurent má podle zprávy ministerstva národní obrany výslužné, jež i s přídavkem za zranění a s přídavky na děti činí ročně Kč 960840, tedy měsíčně 800 Kč 70 h., což nepřesahuje mzdu zaměstnance podrobeného nemocenskému pojištění, jakž patrno z § 6 zákona z 8. listopadu 1928 č. 184 Sb. z. a n.; byť by stačil tento příjem k opatření nutné výživy, neposkytuje vůbec možnost, aby mohly býti alespoň částečně spláceny dluhy z doby před hospodářskou krisí, zejména an dovolací rekurent jen na daních dluží podle navrhovatelky částku 754214 Kč 75 h.«
Dr. Artur Fanta.

Citace:

č. 3406. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1930, svazek/ročník 11, s. 121-122.