Čís. 1384.

Pokud požívá starosta (orgán obecní), jsa činný při ubytování vojska, zvýšené ochrany zákona.
(Rozh. ze dne 26. listopadu 1923, Kr II 697/22.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl po ústním líčení zmateční stížnosti státního zastupitelství do rozsudku krajského soudu v Mor. Ostravě ze dne 28. září 1922, jímž byli obžalovaní Rudolf E. a Markéta W-ová dle §u 259 čís. 3 tr. ř. sproštěni z obžaloby pro zločin veřejného násilí dle §u 81 tr. zák., zrušil napadený rozsudek a vrátil věc nalézacímu soudu, by ji znovu projednal a rozhodl.
Důvody:
Třebaže zmateční stížnost veřejného žalobce neoznačuje výslovně a přesně, které části napadeného rozsudku béře v odpor, je z jejích vývodů zřejmo, že odporuje rozsudku prvé stolice jen, pokud jím byli obžalovaní Rudolf E. a Markéta W-ová sproštěni z obžaloby pro zločin §u 81 tr. zák. Stížnost dovolává se zmatků čís. 9 a) a čís. 5 §u 281 tr. ř. Nelze jí upříti důvodnosti. Obžaloba dává obžalovaným za vinu, že se způsobem, v §u 81 tr. zák. naznačeným, zprotivili předsedovi ubytovacího úřadu (správně vojenskému ubytovateli, touto funkcí usnesením obecního zastupitelstva pověřenému) Otakaru K-ovi a městskému strážníku Janu Ž-ovi v úmyslu, by přikázání a odevzdání bytu podporučíku Antonínu P-ovi bylo zmařeno. Nezáleží sice s hlediska §u 81 tr. zák. na tom, zda byly či nebyly zde dle zvláštních okolností případu zákonné podmínky ku předsevzetí úředního nebo služebního úkonu, jenž byl pachatelem zmařen, ale skutková podstata §u 81 tr. zák. předpokládá přece, že vrchnostenská osoba jest formálně oprávněna k úkonům toho druhu, o jichž maření jde, t. j., že takové úkony spadají v obor oprávnění a povinností, vrchnostenské osobě úřadem nebo službou nebo zvláštním příkazem vrchnosti uložených, po případě příslušejících. Pro posouzení, po kterou dobu a kterým jednáním vykonávali K. jako vojenský ubytovatel a strážník Ž. jako jeho asistence veřejný úřad (veřejnou službu), dlužno proto předem vymeziti rozsah oprávnění a povinností, jaké příslušejí při ubytování vojenských osob obecnímu starostovi a obci, v jichž zastoupení a zmocnění K. zařídil vše, oč v tomto případě jde. A tu stanoví zákon z 11. června 1879, čís. 93 ř. zák., že vojsko má za opatření bytů ... žádati politický úřad okresní nebo ... starostu obecního. § 12, že obec má požadování bytů ... ve skutek uvésti, místnosti vyhledati ... a vojákům do příbytků ukázati, přidadouc jim, je-li toho třeba, průvodčí (§ 13) a že odvolání z opatření, které v příčině vyhledávání bytů učinil obecní starosta, nemá odkládacího účinku (§ 14). Zejména z citované první věty §u 13, jakož i z úvahy, že zákonem má, jak dokazuje najmě § 9, býti umožněno vojákovi přebývání, obzvláště noclehování v prostoře k obývání příhodné, plyne, že úkol, obci zákonem uložený, nevyčerpává se pouhým vyhledáváním a přikazováním bytů a ukazováním vojákům do nich, nýbrž že jest na obci, by uskutečnila, by voják mohl v přikázané mu místnosti pobývati, zejména noclehovati. Pakliže tedy klíč k pokoji, Antonínu P-ovi přikázanému, byl v přítomnosti K-ově, obžalovanou W-ovou P-ovi z rukou vydřen, bylo nepopiratelně právem a povinností k-a zaříditi, čeho třeba, by se P. v držení přikázané mu místnosti uvázal a v této držbě udržel, t. j. by se klíč dostal opět do rukou P-ových. Vymáhal-li tedy K. na W-ové vydání klíče prohlášením, že by po případě byl nucen dáti dvéře vysaditi, jednal tím v mezích svého úřadu jako vojenský ubytovatel, a jakékoliv jednání, směřující k tomu, by vymáhání klíče bylo zamezeno, tedy též — ovšem jen za předpokladu tohoto účelu — projev E-a »Marie, hole mir die Pistole« byl mařením úředního úkonu vrchnostenské osoby. Tento projev E-a poukázal k tomu, že si zamýšlí opatřiti střelnou zbraň, by vyhrožováním jí nebo skutečným použitím jí zmařil vymáhání klíče K-ou na W-ové. Opatřování sobě střelné zbraně E-em zamezoval strážník Ž. tím, že — z vlastního popudu nebo k upozornění K-ovu — zakročil a přistupoval ku dveřím, pokud se týče k E-ovi, by ani E. sám nemohl si pro zbraň dojíti ani mu nemohla býti podána služebnou. Nalézací soud jest — jak stížnost právem uplatňuje dle čís. 9 a) §u 281 tr. ř. — na omylu, maje za to, že nelze spatřovati služební úkon, jaký má § 81 tr. zák. na mysli, v tom, že strážník Ž. chtěl jíti snad z vlastní opatrnosti ku dveřím, poněvadž všichni byli rozčileni. Strážník Ž. byl naopak již dle všeobecné povahy své služby jakožto zřízenec civilní policejní stráže povinen i oprávněn, zameziti, by z rozčilení súčastněných osob nevytvořila se nebezpečná situace, hrozící tím, že střelné zbraně bude osobou, jež o ni volala, úmyslně použito, nebo že neopatrným nakládáním s ní neb jinou náhodou dojde k neštěstí. Zakročení strážníkovo bylo však i částí ubytování podporučíka P-а, jelikož směřovalo k tomu, by si E. neopatřil zbraně, v jejímž držení a po případě jejímž použitím mohl tím důrazněji pokračovati ve svém zprotivení se tomu, by podporučíku P-ovi byla — odebráním klíče W-ové nebo jiným vhodným způsobem (vysazením dveří) — zjednána volnost disposice přikázaným příbytkem, t. j. byt a nocleh v místnosti obcí mu přikázané. Za předpokladu, že W-ová měla úmysl zmařiti ono zakročení strážníkovo, zakládá tudíž i její jednání, obžalobou uplatňované, — totiž že chytla strážníka za ruku a nechtěla ho k bratrovi E-ovi pustiti — násilné zprotivení se služebnímu výkonu vrchnostenské osoby. V dalším shledal zrušovací soud opodstatněným i důvod zmatečnosti čís. 5 §u 281 tr. ř.

Citace:

č. 1384. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5, s. 539-541.