Nález nejvyššího správního soudu ze dne 3. října 1924, č. 16598/24, týkající se pojistné povinnosti pensijní obchodního cestujícího na provisi:Ježto pensijní zákon sám definici služebního poměru nepodává, nutno sáhnouti k obecnému zákonníku obč., který v tit. 9. jedná o služební smlouvě (§ 1151, první věta, a § 1152 ve znění třetí novely ze dne 19./III. 1916, č. 69 ř. z.). Dle toho jsou podstatné znaky smlouvy služební a tedy i služebního poměru: závazek konati práce (služby) na straně jedné a závazek platiti úplatu na straně druhé. Občanský zákon nikde nestanoví, že by ona úplata musela spočívati ve fixní, napřed smluvené mzdě nebo platu, a nedá se také z § 3, odst. 2. a 3. pens. zákona dovoditi, že by fixní plat tvořil essentiale služebního poměru ve smyslu § 1 tohoto zákona. Podle uzavřené smlouvy však chybí v ní vše, co by dokazovalo, že by mezi cestujícím F. a firmou K. byl nějaký poměr služební, který přece dle povahy své předpokládá, že zaměstnanec jest povinen podrobiti se rozkazům zaměstnavatelovým, že jest jimi vázán a jemu podřízen. Naopak: ze všeho plyne, že F. při zprostředkování obchodů pro stěžující si firmu, jež bylo jeho jediným úkolem, byl úplně samostatným. Hospodářská odvislost o sobě nezakládá ještě služební poměr; také risiko (že zprostředkovatelská činnost nebude míti úspěchu) samo nelze považovati za podstatné kriterium pro rozlišování poměru služebního a jiného poměru smluvního.