Č. 9061.

Vojenské věci: — Zaměstnanci veřejní: 1. * Vznesl-li vojenský gážista žádost za revisi výměry svých zaopatřovacích požitků podle § 26, odst. 1 zák. č. 288/24, jest úřad povinen o žádosti takové rozhodnouti věcně, leč by o nároku téhož obsahu, t. j. o nároku opřeném o tytéž skutkové okolnosti a právní normy bylo rozhodnuto již judikátním způsobem. — 2. O významu výrazů »likvidace« a »vyměření« zaopatřovacích požitků.
(Nález ze dne 10. února 1931 č. 2081.)
Věc: Dr. Oskar O. v P. proti ministerstvu národní obrany o přídavek za zranění.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Dle kmenového listu byl st-l v roce 1914 jmenován nadporučíkem v poměru evidence. Dne 11. prosince 1914 byl na ruském bojišti raněn (průstřel kloubu pravé ruky, roztříštění levé ruky, vstřelná rána do pravé holeně). Po superarbitračním řízení byl st-l rozhodnutím býv. min. zem. obrany ve Vídni z 25. listopadu 1915 jako invalida ke každé domobranecké službě nezpůsobilý, přeložen na odpočinek a byly mu vyměřeny odpočivné požitky s přídavkem za zranění ročních 800 K. V roce 1917 byl jmenován setníkem v. v. Dle osobního věstníku č. 44 z 15. května 1920 byl přijat do čsl. armády jako gážista v. v. a dle plat. příkazu mno z 25. října 1921 byl mu vedle výslužného poukázán přídavek na zranění částkou 800 Kč.
Výnosem mno z 28. května 1925 bylo zem. voj. velitelství v Praze uloženo, aby st-le podrobilo opětnému superarbitračnímu řízení k přezkoumání nároku na vojenské výslužné podle §§ 98 a 25 zák. č. 76/22, resp. ke znovustanovení výslužného podle § 11/1 zák. č. 288/24. Při superarbitračním řízení konaném dne 7. července 1927 byl st-l klasifikován takto: »K řadové službě nezpůsobilý, kancelářských služeb v zápolí schopen, schopnost k přiměřenému občanskému povolání snížena službou ve vojsku o 30%.« Komise navrhla přídavek za zraněni obnosem 1200 Kč. Mno však dne 9. dubna 1926 rozhodlo, že nárok na trvalé výslužné a na trvalý přídavek za zranění 800 Kč ročně zůstává nezměněn.
V důsledku tohoto výsledku superarbitračního řízení a poukazujíc naň poukázalo mno st-li rozhodnutím z 9. dubna 1926 od 1. ledna 1925 podle § 11/1 zák. č. 288/24 a podle §§ 98 a 24 zák. č. 76/22 místo veškerých požitků zaopatřovacích přiznaných st-li výnosem z 25. října 1921 přídavek za zranění 800 Kč ročně a jednotný drah. přídavek 194,40 Kč.
Podáním ze 6. března 1928 domáhal se st-l toho, aby řízení na základě superarbitrace ze 3. července 1925 bylo obnoveno, a aby výnos z 9. dubna 1926 byl pozměněn v ten smysl, že st-li přísluší přídavek za zranění 1200 Kč ročně a to se zpětnou účinností od 1. ledna 1920.
Nař. rozhodnutím bylo vysloveno, že nárok na vojenské platy zaopatřovací (přídavek za zranění) přísluší st-li pouze v důsledku jeho služeb v býv. rak. armádě, a jelikož zák. č. 288/24 nabyl účinnosti dnem 1. ledna 1925, nevztahuje se podle ustanovení 2. odstavce § 97 a podle 2. odstavce § 98 zák. č. 76/22 na st-le před 1. lednem 1925 ustanovení § 67 posléze cit. zák. Mno zamítlo proto žádost st-lovu ze 6. března 1928, aby mu od 1. ledna 1920 byl přiznán přídavek za zranění 1200 Kč ročně a neshledalo ani jinak důvodu, měniti své rozhodnutí z 9. dubna 1926, kterým mimo jiné byl st-li přiznán přídavek za zranění 800 Kč ročně.
O stížnosti nss uvážil:
Stížnost namítá, že úřad nemohl odkázati na právní moc svého rozhodnutí z 9. dubna 1926, nýbrž že měl podle § 26 odst. 1 zák. č. 288/24 zkoumati věcně, zda přídavek za zranění byl st-li vyměřen nesprávně částkou nižší, než jak st-l ve své žádosti ze 6. března 1928 tvrdil.
Předpis § 26 odst. 1 zák. č. 288/24 stanoví, že byl-li zaopatřovací požitek, ať podle tohoto zákona nebo podle všeobecně platných předpisů o zaopatřovacích požitcích, vyměřen nebo likvidován nesprávně částkou nižší, přísluší oprávněnému nárok na výplatu tohoto rozdílu pouze po dobu 3 let od splatnosti nesprávně vyměřeného nebo likvidovaného zaopatřovacího požitku. Předpis tento skytá arciť percipientům voj. zaopatřovacích požitků právní nárok na změnu výměry nebo likvidace odpočivných požitků a může tedy percipient nárok takový před úřady správními uplatňovati. Leč korektura taková může nastati toliko za dvou předpokladů, to jest jen tehdy, když zaopatřovací požitek byl 1. nesprávně vyměřen nebo 2. nesprávně likvidován.
Likvidací sluší rozuměti jen účtárenské resp. pokladniční opatření, aby zaopatřovací požitek byl pokladnou vyplacen, kdežto vyměřením zaopatřovacích požitků sluší rozuměti onu činnost, kterou správní úřad bez účasti strany určuje výši požitků těch. Jestliže však úřad rozhodl o nároku na určité zaopatřovací požitky a jejich výši způsobem autoritativním, nelze již mluviti o pouhém vyměření zaopatřovacích požitků a nemá strana nároku na to, aby takovéto autoritativní právní moci schopné rozhodnutí úřadu správního bylo podrobeno korigující činnosti úřadu ve smyslu § 26 odst. 1 zák. č. 288/24.
Jde tedy již jen o to, zda rozhodnutí mno z 9. dubna 1926, na jehož právní moc úřad odkázal, obsahuje pouhé vyměření st-lova přídavku za zranění, či zda je možno kvalifikovat i je jako autoritativní rozhodnutí o přídavku tom.
K rozhodnutí z 9. dubna 1926 došlo tím způsobem, že žal. úřad nařídil nové provedení superarbitračního řízení se st-lem, kteréžto řízení bylo provedeno dne 3. července 1925. Při řízení tom bylo konstatováno, jaké následky zanechalo zranění st-lovo, byla klasifikována st-lova způsobilost ke službě voj. i k občanskému povolání, načež rozhodnutím z 9. dubna 1926 bylo s poukazem na výsledek zmíněného superarbitračního řízení vysloveno, že místo veškerých požitků zaopatřovacích st-li výnosem z 25. října 1921 poukázaných se st-li poukazuje přídavek za zranění 800 Kč ročně a jednotný drah. přídavek. Výrok tento není pouhým výměrem o st-lově přídavku za zranění, nýbrž jeví se hodnocením výsledku nového se st-lem provedeného superarbitračního řízení a má tedy charakter právní moci schopné autoritativní úpravy st-lových zaopatřovacích požitků. Leč potom nelze úpravu takovou podrobiti korigující činnosti úřadu dle § 26/1 zák. č. 288/24 a mohl žal. úřad právem poukázati na právní moc řečené úpravy. Tvrdí-li stížnost opak, není tvrzení to důvodné a slušelo ji proto jako bezdůvodnou zamítnouti.

Citace:

č. 9061. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1932, svazek/ročník 13/1, s. 421-423.