Čís. 8621.

Ustanovení § 72, druhý odstavec c. ř. s. nelze obdobně použíti na rozhodnutí o zániku práva chudých, jehož bylo dosaženo zákonitým způsobem. Do rozhodnutí o zániku práva chudých jest oprávněn stěžovati si i zástupce chudé strany.
(Rozh. ze dne 17. ledna 1929, R II 434/28.)
Soud prvé stolice vyhověl návrhu Dr. M-а, zástupce chudých, by bylo oduznáno právo chudých udělené Josefu Z-ovi. Rekursní soud návrhu Dr. M-а nevyhověl. Dovolací rekurs do tohoto usnesení byl rekursním soudem jako nepřípustný odmítnut. Důvody: Usnesení, jímž bylo propůjčeno právo chudých, nelze podle § 72 druhý odstavec c. ř. s. napadati opravným prostředkem. Toto ustanovení se vztahuje i na usnesení, jímž návrhu na oduznání uděleného práva chudých nebylo vyhověno. Neboť ustanovení § 72 druhý odstavec c. ř. s. klade důraz na věc, nikoliv na formu, jíž o právu chudých bylo rozhodnuto, a je proto lhostejno, zda právo chudých bylo uděleno či zda na zánik uděleného práva chudých nebylo uznáno. Rovněž z § 68 v souvislosti s §em 514 c. ř. s. vyplývá, že rekurs je přípustným jen proti usnesení, jež vyřklo zánik práva chudých, nikoliv opačně. Není-li stížnosti do usnesení prvé stolice, jímž se propůjčuje nebo ponechává právo chudých, nelze si stěžovati ani proti změňujícímu usnesení druhé stolice, jímž se propůjčuje nebo ponechává právo chudých. Tomu nevadí § 528 c. ř. s., neboť ten vypočítává nepřípustné dovolací rekursy jen v případech, kde rekursy proti usnesení prvé stolice jsou přípustné. Je proto dovolací stížnost nepřípustná. Zástupce chudých je sice oprávněn soudu oznámiti okolnosti, které by ve smyslu § 68 c. ř. s. odůvodňovaly zánik neb odnětí práva chudých, avšak ke stížnosti do rozhodnutí o tom není oprávněn, poněvadž není stranou. To právo by měl jen v případě čl. XXXIII uvoz. zák. k с. ř. s., o nějž se však nejedná.
Nejvyšší soud zrušil napadené odmítací usnesení rekursního soudu a uložil mu, by o odvolacím rekursu Dr. M-а dále po zákonu jednal.
Důvody:
Rekurs jest opodstatněn. Jest všeobecnou zásadou zákona, že jest rekurs přípustný proti všem usnesením soudu prvé stolice, pokud zákon sám rekurs výslovně nevylučuje (§ 514 prvý odstavec c. ř. s.). Nemůže- li podle § 72 druhý odstavec c. ř. s. býti napadeno opravným prostředkem rozhodnutí, jímž bylo propůjčeno straně právo chudých, platí toto ustanovení právě, že jde o výjimku z § 514 prvý odstavec c. ř. s., jen pro případ v zákoně myšlený, pro případ, o němž pojednává ustanovení § 65 c. ř. s., při čemž ovšem nesejde na tom, zda usnesení povolující právo chudých bylo vydáno soudem prvé stolice, či na rekurs soudem rekursním. Jde-li však o výjimku ze zákona, nelze ustanovení § 72 druhý odstavec c. ř. s. užíti obdobně, jak se mylně domnívá rekursní soud, i v případě, kde se rozhoduje o tom, zda zaniklo právo chudých, jehož bylo zákonitým způsobem dosaženo (§ 68 prvý od stavec c. ř. s.). Tu vystupuje v popředí zájem veřejný, jak patrno z toho, že jest soudu vysloviti zánik práva chudých i z moci úřadu, zlepší-li se majetkové poměry strany za řízení, takže není tu podmínek § 63 prvý odstavec c. ř. s. Nelze proto říci, že chtěl zákonodárce vyloučiti přípustnost opravného prostředku po rozumu § 72 druhý odstavec c. ř. s. i tehdy, když nebylo vyhověno návrhu na zánik práva chudých, a nešlo o souhlasná usnesení nižších soudů (§ 528 c. ř. s.). Názor ten má oporu i v literatuře (viz Horovo čsl. civ. procesní právo sv. 2 str. 104, kde se praví výslovně, že bylo-li odnětí práva chudých odepřeno, je rekurs přípustný podle § 514 c. ř. s.). Mylným jest i názor, že advokát zřízený podle § 63 čís. 3 c. ř. s. jako zástupce chudé strany není oprávněn ke stížnosti do rozhodnutí o zániku práva chudých. jeho oprávnění ke stížnosti kotví právě v tom, učiniti návrh na vyslovení zániku práva chudých, kteréžto právo mu přísluší po rozumu zákona, jak přiznává sám rekursní soud (srov. čl. XXXIII uvoz. zák. k с. ř. s. a Neumann str. 642). Právo ke stížnosti jest přiznati, právě že jde i o veřejný zájem, nejen stranám, nýbrž i jiným osobám, jichž zájmů se napadené usnesení dotýká. K nim patří i advokát, zástupce chudých.

Citace:

8621. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1930, svazek/ročník 11/1, s. 59-60.