Č. 12232.
Církevní věcí: Je náboženská matice povinna nésti náklady spojené s ubytováním duchovenstva fary, nemající vlastní farní budovy?
(Nález ze dne 21. prosince 1935 č. 20440/35.)
Věc: Arcibiskupská konsistoř v P. proti zemskému úřadu v Praze o úhradu nájemného, dávek a pojišťovacích příspěvků za faru v K.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Výnosem zem. úřadu v Praze z 19. února 1931 uloženo bylo magistrátu hl. města Prahy jako polit, úřadu 1. stolice, 1. aby vydal instanční nález na základě § 33 zák. ze 7. května 1874 č. 50 ř. z., zda existuje patronát nad farním kostelem sv. Cyrila a Methoděje a farou v K., a 2. aby podle výsledku rozhodnutí této předběžné otázky rozhodl, zda nábož. matice či někdo jiný je povinen uhraditi nájemné a pojišťovací příspěvky ve prospěch kostela a fary v K., počínajíc 1. březnem 1867. Magistrát, jednaje o záležitosti výše označené, rozhodl výměrem z 11. února 1932, že kostel sv. Cyrila a Methoděje a fara v K. nemá a neměl patrona. Po rozhodnutí této předběžné otázky rozhodl současně magistrát dále, že náklady placené zálohově fondem nábož. matice od 1. března 1867, jako pojišťovací příspěvky, původní nájemné, jeho zvýšení, obecní dávky z nájemného a vodné ze jmenovaného kostela a fary je povinen hraditi za dobu minulou i budoucí v mezích platných zákonných předpisů fond nábož. matice z důvodů, že v důsledku výše uvedeného rozhodnutí o otázce patronátní nelze uznati obec k.-skou, resp. nyní obec p.-skou povinnou k plnění břemen patronátních a tudíž také k úhradě dotčených nákladů, neboť nábož. matice s ohledem na to, že ve smyslu svého statusu má přispěti ke zřízení samostatné duchovní správy, kde místní domácí prostředky na to nestačí, má plniti povinnosti patrona vůči kostelu a faře v K. a to tím spíše, že po dobu 80 let také fakticky povinnosti patrona plnila.
Proti tomuto výměru magistrátu podala čes. fin. prokuratura v zastoupení nábož. matice v předepsané lhůtě rekurs, o němž rozhodl zem. úřad v Praze nař. rozhodnutím v tomto uvážení na základě § 33 zák. č. 50/1874 ř. z.: Ad 1. Rozhodnutí magistrátu, pokud se týče odmítnutí patronátu nad kostelem sv. Cyrila a Methoděje v K., se potvrzuje z důvodu uvedeného v magistrátním výměru. Ad 2. Pokud se týče rozhodnutí, kterým byla uznána nábož. matice povinnou hraditi za dobu minulou i budoucí náklady placené zálohově fondem nábož. matice od 1. března 1867, jako pojišťovací příspěvky, původní nájemné, jeho zvýšení, obecní dávky z nájemného a vodné ze jmenovaného kostela a fary, zrušuje zem. úřad toto rozhodnutí a rozhoduje, že nábož. matice není povinna hraditi výše uvedené výlohy, ježto důvod veřejnoprávní k úhradě té zavazující, nebyl konaným šetřením vůbec prokázán, tím méně, že placení výše jmenovaných nákladů nábož. maticí dálo se zálohově, tudíž s výhradou pozdějšího navrácení výdajů nábož. maticí poskytnutých. Nehledě však k této okolnosti (dosavadní úhrada zálohou) nebyl magistrát příslušný k rozhodování o povinnosti nábož. matice z důvodů soukromoprávních, zejména z titulu vydržení, který uplatňuje vůči nábož. matici arcib. konsistoř v P. Pokud by jmenovaná arcib. konsistoř uplatňovala dále vůči nábož. matici nárok na úhradu výloh pro kostel a faru k.-skou z titulu soukromoprávního (vydržení), byl by příslušným k rozhodnutí o nároku tom řádný soud. Vzhledem k tomu nutno ohledně úhrady výše zmíněných nájemných a pojišťovacích příspěvků ve prospěch kostela a fary v K. učiniti opatření na základě § 36 zák. č. 50/1874 ř. z.
Stížnost arcib. konsistoře v P. nechává nedotčenou první část nař. rozhodnutí, pokud jí bylo vysloveno, že ke kostelu sv. Cyrila a Methoděje v K. neexistuje patronát. Pokud pak napadá část druhou, bylo nutno zabývati se nejprve tou námitkou stížnosti, která žádá za zrušení nař. rozhodnuti pro nepříslušnost.
Námitka tato odůvodněna je tak, že žal. úřad vyslovil — i když v důvodech mluví o nedostatku veřejnoprávního důvodu — zcela všeobecně, že nábož. matice není povinna hraditi uvedené výlohy, a nař. rozhodnutí ocitá se tak vlastně samo sebou v rozporu, kdyžtě takto všeobecně rozhoduje, ač stojí na stanovisku, že uplatňovaný nárok náleží do příslušnosti řádných soudů.
Ježto stížnost činí námitku tu pouze z opatrnosti, aby — jak podotýká — rozhodnutí to nevešlo ve své všeobecnosti v moc práva, stačí poznamenati k ní, že není tu vnitřního rozporu v nař. rozhodnutí, který svádí stížnost k názoru, že žal. úřad rozhodoval i v otázce spadající do příslušnosti řádných soudů. Neboť nař. rozhodnutí, rozlišujíc mezi důvody veřejnoprávními a soukromoprávními, konstatuje, že veřejnoprávního důvodu, který by zavazoval nábož. matici k úhradě zmíněných nákladů, zde není. A jedině toto negativní zjištění je podkladem výroku, že pábož. matice není povinnou. Tomu pak nelze rozuměti jinak, než že žal. úřad rozhodoval o věci toliko s hlediska veřejnoprávního a vyslovil tedy pouze to, že s tohoto hlediska neshledává, že by nábož. matici stíhala nějaká povinnost. Tím ovšem zůstává otevřena otázka, zda s hlediska soukromoprávního tu taková povinnost je, a právě k rozhodování o této otázce prohlásil se žal. úřad nepříslušným. Pak ovšem odpadá podklad, na němž jedině je tato — z opatrnosti činěná — námitka nepříslušnosti založena.
Stížnost sama pak v dalším vychází z toho názoru, že příslušnost úřadů správních k rozhodování v otázce povinnosti udržování farních budov je dána, jestliže povinnost ta založena byla na právu veřejném rozhodnutím administrativním. Názor ten — jak patrno ze shora uvedeného — je také hájen i nař. rozhodnutím a byl shledán správným nss-em, který k otázce příslušnosti úřadů správních přihlíží z úřední povinnosti.
Vycházejíc z tohoto názoru, brojí pak stížnost v dalším proti zjištění žal. úřadu, že není zde veřejnoprávního důvodu zavazujícího nábož. matici, poukazem na určité normy, resp. správní akty, z nichž závazek ten po jejím názoru plyne.
V této souvislosti bylo by především zkoumati výtku vadnosti řízení, kterou spatřuje stížnost v tom, že o odvolání, podaném českou fin. prokuraturou v zastoupení nábož. matice nebyla vyrozuměna arcib. konsistoř v P. a nebylo od ní ani vyžádáno vyjádření v této věci. Obsah odvolání zůstal tedy druhé straně neznám a nemohla k němu zaujmouti stanovisko, čímž porušena zásada správního řízení o slyšení obou stran.
K této všeobecné formální námitce stačí podotknouti, že není předpisu, který by ukládal odvolacímu úřadu, aby v každém případě před svým rozhodnutím oznamoval straně na sporu zúčastněné, že bylo podáno odvolání a vyžadoval si od ní vyjádření o obsahu tohoto odvolání. Předpis § 79 spr. ř. č. 8/1928 Sb. zde pak nedopadá, ježto v odvolání české finanční prokuratury nebyly uvedeny žádné nové skutečnosti a nebyly také navrhovány nějaké nové důkazy, jak patrno z následujících vývodů. Ze spisů se konstatuje, že odvolání fin. prokuratury do druhé části výměru pražského magistrátu obsahovalo pouhé popření povinnosti nábož. matice, resp. tvrzení, že není zde titulu zavazujícího. Byla tedy odvoláním vznesena k žal. úřadu pouze otázka, je-li zde titul, který by nábož. matici zavazoval k úhradě zmíněných již nákladů, t. j. stejná otázka, jakou bylo výnosem zemského úřadu ze dne 19. února 1931 uloženo řešiti magistrátu hl. města Prahy. O této otázce byla také s poukazem na cit. výnos zem. úřadu arcib. konsistoř v P. magistrátem slyšena a podala své vyjádření přípisem z 26. března 1931, jehož obsah, v podstatě stejný s dnešními věcnými námitkami stížnosti, byl pak dokonce uveden v rozhodnutí 1. stolice, a to při výslovné citaci data tohoto vyjádření s dodatkem, že názor arcib. konsistoře byl magistrátem uznán za správný. Měl tedy žal. úřad, rozhoduje o odvolání fin. prokuratury, vyjádření arcib. konsistoře ve věci po ruce, a jestliže svým výrokem uznal, že není zde vůbec veřejnoprávního důvodu k tvrzenému závazku nábož. matice, vyslovil tím, že ani důvody arcib. konsistoří uváděné nejsou takovým veřejnoprávním důvodem. Že skutečně žal. úřad i s hlediska tohoto vyjádření věc posuzoval, je zřejmo i z jeho' poukazu na to, že dosavadní dlouholetá úhrada platů těch nábož. maticí — na kteréžto skutečnosti bylo vyjádření arcib. konsistoře hlavně budováno — dála se pouze zálohově. Není tedy námitka ta důvodnou, to pak tím spíše, že ani o nějakém ztížení obrany před tímto soudem, stížností ani nevytýkaném, nedá se zde mluviti, kdyžtě obrana stížnosti je v podstatě téhož obsahu, jako vyjádření st-lčino z 26. března 1931, a st-lka dociluje — jak patrno z dalšího obsahu — i meritorního vyřízení této své obrany.
Zkoumaje pak věcně otázku, je-li tu veřejnoprávní důvod k úhradě řečených nákladů zavazující nábož. matici, musil nss především konstatovati, že otázku, zda snad náklady ty nestíhají nábož. matici v důsledku poměru patronátního, nemohl nss vůbec zkoumati. Neboť z toho, jak otázky, jak je bylo uloženo řešiti magistrátu, byly položeny a vyřešeny, je zřejmo, že již I. stolice předem vyslovila, že ke kostelu sv. Cyrila a Methoděje v K. vůbec patronát neexistuje, tedy že kostel jen není ani pod patronátem nábož. matice, a že tudíž dalšímu výroku, nábož. matici zavazujícímu, neslouží za základ snad poměr patronátní, nýbrž důvody mimo patronátní poměr stojící. Jestliže by tedy dnešní stížnost, ačkoliv podle svého úvodu směřuje jen proti druhé části nař. rozhodnutí, chtěla při věcném provádění též takového poměru se dovolávati, bylo by ji uznati nepřípustnou s hlediska §§ 5 a 6 zák. o ss, protože v tomto směru mohla podati odvolání proti prvé části rozhodnutí 1. stolice. Neučinivši tak, submittovala na to, že patronátního poměru vůči nábož. fondu zde není.
Je tudíž předmětem dalšího zkoumání pouze otázka, je-li tu jiný mimo patronátní poměr stojící veřejnoprávní důvod, který by byl podkladem závazku nábož. fondu.
Po této stránce poukazuje stížnost především na dekret dvoř. kanceláře z 18. července 1846 č. 23720 (čes. Sb. prov. zák. 28 č. 243). Leč tento předpis jedná tolika o úhradě nákladů za vnitřní zářízení kostelní (Kirchenparamente u. Kirchengeráte). O takové náklady však v daném případě nejde a proto nepřichází předpis ten v úvahu a nss nemusel se proto zabývati jeho pojmem »dosavadní způsob, zvyklost« (bisherige Ubung) a promítati ho na skutečnosti, jimiž stížnost tento dosavadní zvyk snaží se dokázati.
Dále poukazuje stížnost na dekret dvoř. kanc. ze 24. září 1785 č. 361 (Joksch sv. I. str. 197). Leč tu přehlíží stížnost, že dekret ten, pokud nedoznal změny, resp. modifikace pozdějšími předpisy, jako zejména dekretem dv. kanceláře z 18. dubna 1806 č. 22616 ex 1805, resp. oběžníkem čes. gubernia z 23. května 1806 (stavebním konkurenčním normálem), jedná o úhradě nákladů zřízení kostelů a farních budov a k tomuto zřízení také nábož. fond, jak stížnost sama doznává a ze spisů se konstatuje, skutečně přispěl, a to nejen subvencemi stavbě kostela, ale i — pokud jde o faru — hrazením původního nákladu nájemného farního duchovenstva, jak plyne i z min. výnosu z r. 1850, o němž bude dále řeč.
Konečně dovolává se stížnost určitých správních aktů, a to min. výnosu ze dne 21. listopadu 1850 (místodrž. dekret z 29. listopadu 1850) a výnosu min. z 12. ledna 1869 a dovozuje, že prvním dekretem uloženo bylo nábož. matici nésti potřebný náklad na ubytování duchovenstva a poněvadž není tu omezení na určitou částku, má nésti nábož. matice i na dále každé zvýšení, i když při vyslovování souhlasu o tomto zvýšení souhlas ten byl dáván jen s výhradou, až do úpravy poměrů patronátních. Stížnost sama připouští, že pozdější úpravy dály se zálohově, poukazuje však na to, že původní rozhodnutí z r. 1850 se o zálohovém vyplácení nezmiňovalo a nemá nijaké omezení co do výše nájemného. Potvrzení toho dekretu stalo prý se pak rozhodnutím ze dne 12. ledna 1869.
Leč tu bylo by v prvé řadě uvážiti, že výnosy ty, jak i sama stížnost doznává, týkaly se toliko vlastního nájemného, a to takového, jež právě bylo mezi stranami ujednáno v určité výši (t. j. »bedungene« a v rozhodnutí z 12. ledna 1869 »nach Massgabe des gegenwartigen Mietvertrages erforderliche Mietzins«), nikoli však pojišťovacích příspěvků, obecní dávky z nájemného a vodného (jež ostatně tehdy ani neexistovaly), ohledně nichž není tedy stížnost nijak provedena, resp. připouští, že výplata jich dála se Skutečně zálohově; v důsledku toho není již dále třeba nař. rozhodnutím po této stránce se obírati.
Pokud jde o nájemné a jeho zvýšení, přehlíží pak stížnost, že nař. rozhodnutí vyslovilo pouze, že náboženská matice není povinna hraditi náklady, placené zálohově od 1. března 1867. Nejde tu tedy o všechny náklady placené kdy nábož. maticí, nýbrž jen o ty, jež vypláceny byly zálohou od řečeného dne. Byly-li však, což ani stížnost nepopírá, později určité náklady týkající se nájemného a jeho zvýšení vypláceny zálohově, pak jde tu o akty, jež se staly po vydání rozhodnutí z r. 1850, a jsou pak tyto akty rozhodnými, při čemž nelze ani z opakování jich žádných konklusí činiti, kdyžtě právě skutečnost, že platy vypláceny byly zálohově, brání tomu, aby akty ty samy o sobě založily stěžující si straně, resp. jí hájenému církevnímu obročí právo, resp. nábož. matici příslušnou povinnost, aby nábož. matice nesla tyto platy i definitivně.
O jaké platy, resp. o jakou výši platů těch jde, nař. rozhodnutí neuvádí a ani stížnost po této stránce nemá bližšího provedení, nevytýkajíc ani formálně tento nedostatek, resp. ztížení obrany v tomto směru. Nemá proto ani nss za tohoto stavu příčiny otázkou tou se obírati. To pak tím spíše, když stěžující si arcib. konsistoř neprokázala, že by tu byl veřejnoprávní důvod, zavazující ve prospěch kostela a fary jí hájených nábož. matici k tomu, aby definitivně nesla náklady, které zálohově vyplácela, a zájmy kostela a fary jinak jsou chráněny předposledním odstavcem nař. rozhodnutí poukazem na opatření podle § 36 zák. č. 50/1874 ř. z.