Č. 3040.

Státní zaměstnanci. — Učitelstvo: I. * Státní zaměstnankyně není zbavena nároku na drahotní přídavky pro manželské dítě (děti) za všech okolností již proto, že jest provdána, nýbrž má nárok na tyto přídavky tehdy, je-li její manžel a otec dítěte mrtev nebo nemajetný. — II. Kterými předpisy upraveny jsou rodinné třídy státních osob učitelských (před zákonem č. 394/1922)?
(Nález ze dne 31. prosince 1923 č. 16081/22.)
Věc: Jana E. v O. proti ministerstvu školství a národní osvěty o přiznání drahotních přídavků podle druhé třídy rodinné.
Výrok: Naříkané rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: St-lka, profesorka při státním českém gymnasiu dívčím v O., choť soukromého úředníka, podala si žádost k mor. zškr-ě, aby jí byly k výplatě poukázány veškeré drahotní přídavky na dvě osoby, totiž na ni a na její dítě, se zpětnou platností ode dne 1. září 1921, t. j. dne převzetí do státní služby, a nikoliv, jako dosud, toliko plat svobodného profesora IX. h. tř., 2. plat. stupně.
Tato žádost byla rozhodnutím zškr-y z 15. listopadu 1921 zamítnuta, ježto podle nař. min. fin. ze 4. prosince 1916 č. 9 ř. zák. z roku 1917 příslušejí ženským státním zaměstnancům drahotní přídavky pouze podle I. rodinné třídy, poněvadž muž je povinen starati se o výživu dětí.
Žadatelčino odvolání zamítlo min. škol. nař. rozhodnutím s poukazem k svému výnosu z 19. května 1922 č. 2470 pres. (věstníku ex 1922 č. 95).
Rozhoduje o stížnosti, která namítá, že úřad v rozporu se zákonem přiznal st-lce drahotní přídavky jen podle prvé třídy rodinné, řídil se nss těmito úvahami:
Po rozumu § 1 čl. IX. A 1 i B zák. ze 7. října 1919 č. 541 Sb. z. a n. dlužno pokládati ohledně t. zv. rodinných tříd při drahotních přídavcích učitelských osob na státních školách středních za směrodatnou normaci vl. nař. z 23. června 1919 č. 348 Sb., kteráž se však po té stránce dovolává norem nař. min. fin. z 11. září 1918 č. 333 ř. z. Toto posléze uvedené nař. jest tudíž v době v tomto případě rozhodné směrodatné pro nárok učitelských osob státních škol středních na rozsah drahotních přídavků se zřetelem k rodinnému jejich stavu; nař. rozhodnutí, odkazujíc na cit. v něm výnos žal. min., jenž se dovolává právě nař. z 11. září 1918 č. 333 ř. z., naznačuje tím zřejmě, že úřad řídil se při svém rozhodování předpisy tohoto nař. Nař. min. fin. z 11. září 1918 č. 333 ř. z. v § 4 zařaďuje pro přídavek zřízence státní podle stavu rodiny do osmi tříd, z nichž do druhé náležejí podle českého textu zákona »ženatí« zřízenci bez dětí a ovdovělí zřízenci s jedním dítkem, do třetí ženatí zřízenci s jedním dítkem a ovdovělí zřízenci se dvěma dětmi atd. Výn. žal. úřadu z 19. května 1922 č. 2470 praes. věstníku ex 1922 č. 95, jehož dovoláním žal. min. nahrazuje — stížnost tomuto postupu nevytýká vadnost — odůvodnění svého rozhodnutí, přivádí k vědomosti přípis min. fin. z 15. března 1922 č. 1779 praes., podle něhož sluší se až do definitivní zákonné úpravy právních poměrů ženských státních zaměstnanců v otázce drahotních přídavků říditi různými zásadami, zejména podle bodu 1. zásadou touto: »Podle platných předpisů má žena ve státní službě právní nárok pouze na drahotní přídavky podle I. třídy rodinné bez rozdílu, je-li svobodná či provdaná, etc.; to vyplývá již z nař. z 11. září 1918 č. 333 ř. z., které má na mysli pouze mužské ženaté zaměstnance. Podle shora řečeného jest tedy zřejmo, že žal. úřad, zamítaje rekurs st-lčin, řídil se právním názorem právě uvedeným.
Stížnost především namítá, že min. nař. z 11. září 1918 č. 333 ř. z., o něž opírá žal. úřad svůj výrok, nemůže po právu býti vydáváno za jedině směrodatnou normu v přítomné otázce, neboť existují prý pozdější předpisy, jimiž zřejmě jest vyloučeno, aby se státními zaměstnankyněmi bylo ohledně služebních požitků a speciálně i ohledně nároku na vyšší třídu drahotních přídavků vůbec jinak nakládáno než se státními zaměstnanci.
Stížnosti po této stránce po názoru nss-u za pravdu dáti nelze, neboť žádná z oněch pozdějších norem, kterých stížnost výslovně se dovolává, ani vůbec žádný jiný zákoný předpis, do vydání nař. výroku publikovaný, neupravují ex professo otázky rodinné třídy drahotních přídavků státních zaměstnanek, ani z úpravy různých materií, jimi prováděné, nelze, třebas i jen nepřímo, něčeho pro úpravu zmíněné otázky odvoditi. Že tomu tak jest, vyplývá z těchto úvah:
Zák. z 23. května 1919 č. 274 Sb. tak zv. paritní, upravil jen služební příjmy a výslužné učitelstva na veřejných školách obecných a občanských zásadně shodně s příslušnými poměry státních úředníků. Zák. z 24. července 1919 č. 455 Sb. zrušuje celibát učitelek na takovýchto školách. Zák. z 29. ledna 1919 č. 52 Sb. poskytuje drahotní přídavky učitelům těchže škol, jakož i vdovám i sirotkům po nich. Veškeré tuto uvedené předpisy naprosto netýkají se tudíž učitelstva na státních školách středních a již proto nepadají na váhu.
Zák. z 23. května 1919 č. 275 Sb. týká se hlavně jen úpravy platů zatímních a suplujících profesorů státních škol středních, ostatně ohledně mimořádných přídavků srovnává je s druhými státními úředníky, a i dále nic v něm není obsaženo, co by se vztahovalo na spornou otázku.
Že vl. nař. z 23. června 1919 č. 348 Sb. staví družky života na roveň manželkám státního zaměstnance ohledně jeho nároku na drahotní přídavky, resp. stejně nemanželské děti dětem manželským, není k otázce tuto sporné ve vztahu pražádném.
Předpisy §§ 1 a 2 čl. VII. zák. ze 7. října 1919 č. 541 Sb. stanoví toliko, že dosavadní zatimní profesor, vykonavší zkoušku profesorskou, ať jest jakéhokoli pohlaví, jest považován za zatimního profesora ve smyslu cit. zák., avšak ohledně drahotních přídavků, jak již svrchu vytčeno, podle § 1 čl. IX. cit. zák. zůstává směrodatným min. nař z 11. září 1918 č. 333 ř. z.
Zák. ze 17. prosince 1919 č. 2 Sb. ex 1920 upravuje jen pensijní nároky a vstup do výslužby státních zaměstnanců. Prov. nař. ze 4. března 1920 č. 154 Sb. k zákonu ze 7. října 1919 č. 541 Sb. při čl. IX. § 1 B tohoto zák., jednajíc o mimořádných výpomocích státních úředníků a státních učitelů, nenormuje sice nic odlišného ohledně učitelek, avšak různost spočívá ve vytčené již svrchu normaci nař. z 11. září 1918 č. 333 ř. z., ku kterému zák. č. 541/1919 ohledně drahotních přídavků odkazuje. Totéž platí ohledně dovolávaných zák. z 9. dubna 1920 č. 214 Sb. a z 15. července 1920 č. 446 Sb.
Když tedy v otázce, o kterouž tuto jde, směrodatným zůstalo a bylo v době nař. rozhodnutí min. nař. z 11. září 1918 č. 333 ř. zák., musil nss přihlížeje k stanovisku stížnosti, že prý po zákonu státní zaměstnankyně ohledně rodinné třídy drahotních přídavků jest vůbec postavena na roveň státním zaměstnancům, a přihlížeje proti tomu k stanovisku úřadu, že státním zaměstnankyni přísluší za všech okolností nárok jen na první třídu drahotních přídavků, zabývati se řešením sporné otázky, jak ji se zřetelem k oběma vytčeným, protilehlým stanoviskům upravuje § 4 posléze cit. min. nař.
Předem tu budiž podotčeno, že nelze názor úřadu odůvodňovati českým zněním cit. § 4, kteréž označením percipientů — nehledíc k případu »ovdovělých« — přívlastkem »ženatí«, použitelným jen pro muže, vylučuje »provdané« ženy a též provdané ženy s dětmi z požitků vyšších rodinných tříd, neboť německý text nař., který podle předpisů platných v době vydání nař. č. 333/1918 bylo pokládati za autentický, ve příčině rodinných tříd mluví o zaměstnancích, kteří jsou »verheiratet«, kteréžto označení platí stejně na muže jako na ženy. Ani omezení vytčená v odstavci (2) cit. § 4 nemohou při řešení sporné otázky býti vodítkem, neboť vytčená omezení týkají se jen kvality dětí a nikoli kvality osoby, která drahotních přídavků požívá.
Ježto min. nař. z 11. září 1918 č. 333 ř. zák. samo svým zněním nenaznačuje, že by nárok na drahotní přídavky osob ženských měl býti jinak posuzován než obdobný nárok mužských státních zaměstnanců, slušelo přihlédnouti k duchu uvedeného předpisu. Tento předpis pak neodstupňuje mimořádné přídavky k služnému státních zaměstnanců podle kvality a kvantity práce, nýbrž podle stavu rodinného, chtěje tak zaměstnanci poskytnouti z podnětu mimořádných válkou způsobených poměrů příspěvek na umožnění výživy jejich resp. i jejich rodiny. Nárok na tyto příspěvky plyne ze služebního poměru zaměstnancova, jest právě tak důsledkem tohoto služebního poměru pro nárok na služné a jinaké výhody a práva zaměstnance (titul, dovolená, záloha atd.) a existuje, pokud není zákonně vyloučen, zásadně bez ohledu na pohlaví percipientovo.
Předpis, o nějž běží, jsa zbudován na principu alimentačním, může míti úmysl poskytovati a také jen poskytuje mimořádný výživný příspěvek uvedeného způsobu státnímu zaměstnanci bez zásadního omezení na určité pohlaví (srovnej předpis odst. 4. cit. § 4) a to jednak pro potřeby jeho vlastní osobnosti, jednak i na výživu těch příslušníků jeho rodiny, k nimž podle norem soukromého práva má závazek vyživovací. Naproti tomu podle svého účelu neposkytuje onomu percipientu příspěvek na výživu těch příslušníků jeho rodiny, ohledně nichž na něj zákonný závazek vyživovací nedoléhá. Z tohoto smyslu předpisu zák. podává se právní rozdíl nároku mužova od nároku ženina, třebas cit. min. nař. expressis verbis takového rozdílu mezi státním zaměstnancem nenormovalo.
Na muže doléhá podle § 91 o. z. o. závazek vyživovací ohledně manželky a podle § 141 závazek vyživovací do určitých mezí ohledně dětí. Není však normy, která by stejnou alimentační povinnost uloženou §em 91 o. z. o. muži vůči ženě ukládala též manželce vůči choti, naopak plyne již z obsahu § 92 a jeho zařazení za §em 91, že povinnosti ženě tu uložené i v souvislosti s obsahem § 44 in fine neznamenají alimentační povinnost vůči choti. Výživu dětí po rozumu předpisu § 141, blíže provedeného předpisem § 143, jest matka povinna obstarávati jen, buď zemře-li manžel, buď je-li bez prostředků.
Podle názoru nss-u podává se z těchto úvah, že státní zaměstnankyně nároku na drahotní přídavky pro manželské dítě (děti) není zbavena. Za všech okolností že však jí nárok tento přísluší jenom, je-li manžel a otec dítěte (dětí) mrtev nebo nemajetný.
Drahotní přídavek takový — přísluší-li zaměstnankyni podle toho, co právě řečeno, vůbec právní nárok — nutno vyměřiti tak jako pro ovdovělého zaměstnance s dětmi, neboť osoby manželovy, kterou manželce vyživovati nepřísluší, nelze bráti v počet.
Dle toho byl by úřad mohl st-lce právem odepříti přiznání vyživovacího příspěvku ohledně dítěte jen tehdy, když manžel její, který je na živu, není bez prostředků, a naopak slušelo by jí přiznati tento vyživovací příspěvek, kdyby se bylo zjistilo, že byl bez prostředků.
Okolnosti ty úřad nevyšetřil, vycházeje z opačného, jak svrchu dovozeno nesprávného právního názoru, že provdaná státní zaměstnankyně, třebas byla matkou dítěte, vůbec za žádných okolností nemá zákonného nároku na přídavky podle vyšší třídy rodinné, než podle prvé, jen z důvodu, že jest ženského pohlaví.
Bylo proto nař. rozhodnutí zrušiti podle § 7 zák. o ss.

Citace:

č. 3040. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/2, s. 1310-1313.